Šestičlenná rodina Rychtaříků se před časem rozhodla vzdát se městské rutiny a vydat se s obytným vozem a minimem věcí na cestu po Evropě. Vášní prostředního syna, dvanáctiletého Kryštofa, je vaření a pečení. Na cestách sbírá inspiraci a zároveň, jak sám říká, “vaří kudy chodí” – nad ohništěm v přírodě, na farmách pro pravé Italy či Španěly, ale nejraději před kamerou. Své kuchařské nadání totiž prezentuje na Instagramu. A pro své fandy chystá sérii videí se známými osobnostmi kulinářských koutů sociálních sítí.
Pamatuješ si na své první kulinářské pokusy?
Už je to pár let, takže si to úplně nepamatuji. Myslím, že mě to začalo bavit v šesti, když jsem seděl na kuchyňské lince a pomáhal mámě třeba s krájením zeleniny do polévky. Taky si vzpomínám, že mě bavilo pečení cukroví o Vánocích u babičky. S tím, jak mě to zajímalo, tak mi to pak začalo jít.
Co tě na tom vlastně tolik baví? Není větší zábavou hrát hry na počítači?
Kuchaře nebo pekaře podle mě nejvíc potěší to, když jeho jídlo někomu skutečně chutná. Zkrátka, kromě toho, že mě baví samotné vaření nebo pečení, je super, že výsledek udělá radost i ostatním. Například mám oblíbený pizza recept, ke kterému se vracím zhruba jednou za dva měsíce, a nedávno máma s bráchou říkali, že je to nejlepší pizza, jakou kdy jedli. Navíc si myslím, že život je příliš krátký na to, abych ho proseděl u počítače.
Až mi bude patnáct, koupíme s tátou dodávku a uděláme z ní food truck.
Už se ti někdy něco nepovedlo?
Samozřejmě. Třeba když jsem dělal pizzu pro pravé, hrdé Italy na jedné farmě. Můj recept totiž pracoval s čerstvým droždím, s takovou tou klasickou kostičkou, jenže oni měli jen sušené, které jsem neznal. Nenakynulo mi těsto a byla z toho taková placatá sušenka.
Dokáže tě jeden takový neúspěch odradit?
Většinou ne, ale třeba čokoládový mousse jsem zahodil za hlavu, když se mi napoprvé nepovedl. V receptu bylo napsáno, “nechte vychladnout čokoládovou směs a pak přišlehejte čtyři vajíčka”. Mělo to být úplně studené, tak jsem do toho strčil teploměr, jenže ten nefungoval. Do směsi jsem dal vajíčka předčasně a mousse se mi srazil, vznikla z toho taková čokoládová modelína.
Už sis někdy nějaký recept vymyslel sám?
Mám svůj speciální dort, jehož recept různě obměňuji. Základem je klasický piškotový korpus a krém z mascarpone a šlehačky, do kterého přidávám čokoládu, nějaké ovoce nebo slaný karamel. Dělám ho vždy, když má někdo z rodiny narozeniny, nebo když jedeme k někomu na oslavu a úplně nevíme, co mu dát za dárek.
Jíme to, co vaří Italové, Španělé a Portugalci u sebe doma.
Přemýšlíš o tom, že by ses věnoval svému koníčku i v profesním “dospěláckém” životě?
Nemám zatím žádné velké plány do budoucna. Ale mám vymyšlené, že až mi bude patnáct, tak si s tátou koupíme dodávku a uděláme z ní food truck, kde budu grilovat hamburgery na různých festivalech. Táta by dělal věci, které patnáctiletý člověk ještě nemůže, například kasíroval nebo řídil. Každou chvíli si všimneme nějakého auta, u kterého si představujeme, že by jen stačilo vyříznout pořádné okno a vzadu dveře a bylo by to.
Vaše rodina je, dá se říct, netradiční. Rok jste cestovali po Evropě v obytném vozu a dobrovolničili jste na ekofarmách. Jaké to pro tebe má výhody a nevýhody?
Zrovna pro mě to má jednu podstatnou výhodu. Poznávám hodně cizích kuchyní. Ale není to jenom o tom, že bychom ochutnávali jídlo v restauracích. Jíme to, co vaří Italové, Španělé a Portugalci u sebe doma. Člověk zkrátka ochutná, jak oni to mají rádi a jak si to připravují. Navíc můžu nakupovat lokální suroviny. Nevýhodou je, že člověk musí vystupovat ze své komfortní zóny a musí opustit kámoše a takovou tu širší rodinu.
Z Itálie jsem si přivezl recept na domácí těstoviny tagliatelle nebo nápad dělat domácí granolu.
Kde ti chutnalo nejvíc?
Moc jsem si v tomto ohledu užil pobyt u farmáře Nica ve Španělsku, který bydlí se synem a manželkou v horách asi třicet kilometrů od Gibraltaru. Jeho farma funguje v rámci wwoofingu (projekt, který po celém světě spojuje dobrovolníky s ekofarmáři, pozn. red.). U Nica se mi znovu potvrdilo, že v jednoduchosti je krása. Udělal nám domácí chleba s rajčátky, nějakým zeleným salátem, pokapalo se to olivovým olejem, osolilo, opepřilo a bylo to hrozně dobrý. Nebo, když mu zbylo těsto od pizzy, tak z něj usmažil taková dobrá kolečka.
Mimo farmy mi hodně chutná portugalská kuchyň. Naše teta má v Portugalsku dům na hoře Foia a každé ráno jezdí do údolí k pekařovi pro ten nejlepší chleba na světě. Na snídani si člověk ještě teplý chleba rozkrojí, namaže si na něj máslo a víc nepotřebuje.
Dovážíš si recepty ze světa?
Spíš se inspiruji nebo se snažím pochytit různé vychytávky. Nico ze Španělska mi například ukázal fintu s těstem na pizzu. Rozkrájí ho na malé kousky, které nechává nakynout zvlášť. Z Itálie jsem si přivezl recept na domácí těstoviny tagliatelle, z Rakouska návod, jak dělat domácí granolu.
Máš vyhlédnutou nějakou zemi, kam by ses chtěl podívat třeba i kvůli kulinářským zážitkům?
Zajímaly by mě Spojené státy a všechny jejich burgery – takové ty trošku prasárny. Chtěl bych si na to zkrátka utvořit vlastní názor. V budoucnu bych rád taky trochu víc prozkoumal francouzskou kuchyni, protože mi přijde sofistikovaná a příjemná. Až budu starší, udělám si výlet do Francie, prolezu tamější top restaurace a ochutnám i kuchyně v rámci wwoofingu.
Když zmiňuješ Francii, nebojíš se ochutnávat šneky nebo jiná exotická jídla?
Když nad tím přemýšlím, tak asi nemám jídlo, které by mi fakt nechutnalo, ale to taky teprve může přijít. Šneky jsem ochutnal v Portugalsku, kde je koupila a připravila máma, a neměl jsem s nimi problém. Ještě jsem nejedl třeba chobotnici, ale všichni říkají, že je dobrá, takže se na ni těším. Jediné, co nemusím, je tlusté maso.
Instagramový účet si spravuješ sám?
Více méně ano, přidávám fotky a videa a píšu k nim popisky. Ale fotky třeba fotí maminka, já bych asi nedokázal jídlo zachytit tak, aby na něj měl někdo chuť a aby to vypadalo hezky. S bráchou Matějem zase natáčíme videa. Já si vymyslím, co a jak budu vařit, a on to natočí a sestříhá. Bez nich bych asi nebyl tam, kde jsem, protože mi hodně pomáhají.
Na svůj věk jsi viděl pořádný kus světa. Utkvěl ti v mysli nějaký pohled, třeba na přírodní scenérii, na který v životě nezapomeneš?
Jedno konkrétní místo asi nelze jmenovat. S bráchou jsme v obytňáku spali v alkovně, tedy ve vyvýšeném místě nad kabinou řidiče. Oba jsme měli své okénko a každé ráno se nám po probuzení naskytl výhled na něco jiného. Kdybych měl jmenovat jedno konkrétní místo, tak výhled na Gibraltar z kadibudky u Nica. Šlo o takový průhled mezi dvěma kopci, v dálce bylo moře a nad ním se tyčila velká skála Gibraltaru.
Věřím, že se lidé vzpamatují a řeknou si, vzdáme se nějakých pár plastů a masa a zachráníme nejen naše životy.
Nedělá ti problém hledat si v zahraničí kamarády třeba i kvůli jazykové bariéře?
Když jsme s rodinou vyrazili na cesty, skoro vůbec jsem neuměl anglicky. Ale s tím, jak jsem si chtěl povídat s vrstevníky a lidmi v zahraničí, tak jsem se cizí jazyk naučil. Ale musí se to trénovat průběžně, teď chvíli necestujeme a už mi přijde, že zas tak dobře neumím, jak bych chtěl. Nějaké kámoše jsem si na cestách našel. Ne sice takové, se kterými bych si ještě teď volal, ale sedli jsme si a pořádně si popovídali.
Jak vidíš budoucnost světa? Čeká nás všechny apokalypsa kvůli tomu, jak se chováme k přírodě?
Nad tím jsem snad ještě nikdy nepřemýšlel. Jestli se ale něco nezačne dít, tak to vidím špatně. Věřím, že se lidi vzpamatují a řeknou si, vzdáme se nějakých pár plastů a masa a zachráníme nejen naše životy. Hlavě se musí vzpamatovat velké firmy a vlády.
Máš nějaké plány do budoucna kromě food trucku?
Mám vymyšlený a vlastně už našlápnutý projekt v rámci kterého si budu do videí zvát speciální hosty. První díl jsem již natočil s Petrou Burianovou, která vyhrála soutěž Peče celá země. Dalším hostem bude Martin Škoda, což je vlastně můj vzor, na jehož instagramové příspěvky často koukám a už jsme spolu i jedno video dělali v rámci seriálu Konec plýtvání. Pak bych chtěl udělat video s Lelí, jejíž specialitou jsou cupcaky.
