Jak se z městské holky stane horalka a koordinátorka programu Working Holiday

Adriana Nečasová    Datum: 5.9.2018     Kategorie: Práce v Kanadě, Work and Study Canada

Chcete vědět, jak se může z obyčejné městské holky stát cestovatelka, horalka a nakonec i koordinátorka programu Working Holiday? Ponořte se do dálkami okořeněného příběhu naší Adriany a třeba získáte inspiraci, jak zkusit něco neobvyklého a dát tak svému životu nový směr.

Adriana v Kanadě na skále

Možná, že se vám bude zdát moje story přitažená za vlasy, nebo spíš si budete říkat, že jsem padlá na hlavu, ale je mi to celkem jedno. Protože i kdyby se stal můj článek inspirací nebo motivací pro jediného člověka, pořád to budu považovat za úspěch. Věřte, nevěřte, Kanada mě opravdu změnila a otevřela mi oči v mnoha směrech.

Městská holka a první zkušenosti s Anglií

Začnu u té holky z města ☺. Jsem sice původem z Jižní Moravy, ale odmalička jsem vyrůstala v paneláku ve městě a byla jsem tím poznamenaná.

Moje touha cestovat se objevila už v 18i, kdy jsem vyrazila po třeťáku na 3 měsíce do Anglie. Od té chvíle se moje potřeba poznávat nová místa jen prohlubovala.

Po maturitě jsem opět vyjela na léto do UK. Jako „zkušený matador“ jsem neměla zařízeno vůbec nic dopředu, a tak se stalo, že jsem se 6 krát za měsíc stěhovala, pár lidí mě podfouklo, peníze došly, práce nebyla, stálé bydlení se také nedařilo najít, zkrátka přesně tak jsem si to nepředstavovala. Hrdost, ani přes naléhání rodičů, mi to ale nedovolila vzdát.

Po krušném měsíci jsem měla konečně stálý příjem, bydlení a spoustu „new friends“ z Indie, Turecka, Polska apod. 😀

Studium ve Francii

Mojí další destinací byla Francie. Získaly jsme zde s kamarádkou stipendium na 3 roky studia. Bohužel tedy ne na Sorbonně v Paříži, ale v malém městečku Bazeilles. Neznáte? Nevadí, nezná ho ani většina Francouzů.

Strávila jsem tam 3 roky a zkušenost to byla k nezaplacení, ale jediné, co mě tam skutečně drželo, bylo to, že jsem tu školu chtěla dokončit. A když se tak stalo, spadl mi opravdu obří balvan ze srdce. Francouzi jsou zkrátka jiní ☺.

Práce v Praze a přání někam zase vyrazit

Řekla jsem si, že je na čase se vrátit domů (domů chápejte do ČR). A tak jsem si hledala práci v Praze. Co bych taky dělala v Břeclavi? Vždyť tam není ani pořádný obchoďák. Navíc břeclavská gastro scéna nebyla v žádném případě schopná uspokojit moji potřebu objevovat nové restaurace, bistra, kavárny, vinárny apod. A tak jsem si našla práci v jedné z nejlepších restaurací v Praze.

Život v našem hlavním městě jsem si zamilovala a několik měsíců jsem tam i spokojeně žila. Nicméně se mi v hlavě začaly honit myšlenky typu: „Není moc brzo na to, abych zůstala zaprdlá tady, neměla bych ještě někam vyrazit?“ Bylo mi 22.

Za změnou do Kanady?

Kanadu jsem si vybrala asi z jiného důvodu než většina. Jelikož mám totiž odmalička alergie všeho druhu, tak jsem si nevybudovala žádný vztah k přírodě ani zvířatům. Návštěva cirkusu nebo ležení v rozkvetlé trávě = pro mě jistá smrt (s trochou nadsázky). Jaro je moje nejNEoblíbenější roční období. Všechno s ním spojené pro mě představuje neustálé smrkání, kýchání, svědění apod.

Do Kanady jsem proto směřovala hlavně kvůli tomu, že se tam mluví anglicky i francouzsky. Chtěla jsem mimo Evropu a do města. Vybrala jsem si Montreal. Je to velkoměsto, je to daleko, mluví se tam francouzsky a můj vysněný New York je poměrně blízko. V myšlenkách už jsem si představovala samu sebe jako jednu z hrdinek seriálu Sex ve městě.

Zastávka v Czech-usu

Měla jsem jen jediný problém. Po mojí neblahé zkušenosti z Anglie jsem chtěla mít v Kanadě alespoň nějakou jistotu (přece jenom už je to trochu víc z ruky). Neměla jsem tam žádné známé, žádné kontakty a s přítelem, se kterým jsme cestu do Montrealu plánovali, jsme se rozešli. Takže co teď?

Vsadila jsem na rady kamarádů a známých a zastavila se v Czech-usu. Bohužel mi bylo sděleno, že ve frankofonní části Kanady žádné zaměstnavatele nemají, ale že můžu jet do horského rezortu na západě. Jakože do hor? Do divočiny? Tam, kde žijí medvědi, pumy a je pořád zima? „Dobře, děkuji, nechám si to projít hlavou…“

Ten nápad jsem hned zavrhla a pomalu už jsem se smiřovala s myšlenkou, že radši nikam nepojedu. Pak jsem ale byla pozvána na jednu z přednášek pořádaných Czech-usem, a to mě dost nakoplo. Řekla jsem si: „ A proč ne? Mám roční vízum. Pojedu do toho rezortu na pár měsíců, zrovna mi to vyjde na léto, takže neumrznu, a jakmile se trošku rozkoukám, přesunu se do Montrealu.“

Z čista jasna jsem se ocitla v outdoorovém obchodě, koupila si svoje první pohorky, pořádný bágl, naštudovala si něco o „své“ destinaci, při čemž jsem zjistila, že z toho mám opravdu strach, ale zároveň že se hrozně těším.

A tak jsem vyrazila na cestu za dalším dobrodružstvím.

Vstříc velkému dobrodružství

Po dlouhé cestě jsem konečně dorazila do cíle. Banff National Park – tady se zrodila moje velká láska a začala moje malá proměna ☺.

Samozřejmě netvrdím, že bylo všechno „easy“, ale ty špatné věci zapomenete. Najednou jsem zjistila, že můžu úplně v pohodě žít bez žehličky, a dokonce i fénu na vlasy, že mě nebaví se každé ráno malovat, že nepotřebuju plné skříně věcí, které si vezmu jednou na sebe, a že v těch pohorkách se mi stejně chodí nejlíp.

Člověk si postupně uvědomí hodně věcí. Začne vnímat, co je pro něj opravdu důležité a co ho činí šťastným. Daleko od domova, rodiny a kamarádů. Rok a půl jsem nebyla u kadeřnice, na kosmetice nebo manikúře…

Místo toho jsem chodila po horách, zdolávala jeden vrchol za druhým, jezdila kempovat, koupila jsem si kolo, chodila na karaoke, do baru na živou muziku, nebo na hokej, na BBQ k řece do parku, jezdila jsem na kánoi, v zimě ob den lyžovačka, a dokonce jsem se naučila i na snowboardu. Chodili jsme na běžky, na sněžnice, koupali se v horkých pramenech uprostřed lesa, snažili se marně nastartovat auto v -35oC, prvně se setkali s medvědem. Zkrátka žádný „Sex ve městě“ se nekonal ☺.

Poznala jsem spoustu skvělých lidí a navázala jsem pevná přátelství. Dodnes říkám, že ten rok a půl v Kanadě byl ten nejlepší v životě. Těch důvodů je samozřejmě nespočet… A jen tak mimochodem, do Montrealu jsem se nějak přesunout nestihla.

Směr Nový Zéland

Po roce a půl na otočku domů a pak směr Nový Zéland. Měla jsem totiž štěstí a dostala Working Holiday vízum i tam. A tak jsem musela milovanou Kanadu opustit.

Zéland byl pro mě jedno velké dobrodružství. Jelikož už jsem byla „ostřílená“ z Kanady a odjížděla jsem tam s kamarádem, vyrazili jsme, jak se říká, „na blind“. Měli jsme pouze zařízené ubytování na první 2 dny v Christchurch a věděli jsme, že chceme do Queenstownu.

„Ostřílení“ jsme možná byli, ale ani tak vše nešlo jak po másle. A tak jsme prvních pár týdnů kočovali všude možně, spali v kempech, v hostelech, na gaučích australských kamarádů z Kanady, na gaučích kamarádů našich kamarádů a podobně. Byla to celkem zajímavá zkušenost a teď na to ráda vzpomínám.

Měla jsem ale neustále tendenci vše srovnávat s Kanadou. Dokonce jsem i pravidelně kontrolovala, kolik stojí letenka do Calgary. Úlet ☺

Queenstown mě bohužel vůbec neohromil. Stále více jsem se přesvědčovala o tom, že se chci brzy vrátit domů, a to mě nutilo se zamýšlet nad tím, co budu dělat, až se vrátím.

Po Queenstownu jsem pracovala přímo na sjezdovce jako vlekař. Beze srandy to byl nejvíc DREAM JOB! Jak často se vám podaří lyžovat a v dáli vidět oceán, bydlet celou zimu v karavanu nebo letět do práce vrtulníkem, protože cesta je zasypaná sněhem?

Rozhodování, co dál

Nicméně, zima se blížila ke konci a s podzimem přišlo další rozhodování. Co teď a co potom? Zůstat na Novém Zélandu? Vrátit se domů? A když se vrátím, co budu dělat?

Probírala jsem tyto otázky s kamarádem v kavárně a říkala jsem mu: „Já ti nevím, mě by bavilo dělat něco takového, jak dělá ten Czech-us, pomáhat lidem s cestou za hranice.“ A Péťa mi na to odpověděl: „Ty, ale na Facebooku jsem nedávno viděl, že tam zrovna někoho hledali.“

Oči jsem měla hned jak baterky. Za hodinu sepsaný životopis i motivační dopis a obojí jsem okamžitě poslala do Czech-usu. Druhý den jsem absolvolala skype pohovor a týden jsem čekala na rozhodnutí, nervózní jak sáně v létě. Nikomu jsem se o tom nezmínila. A když mi 13. září přišel v 5 ráno email, že mě berou, byla jsem šťastná jak blecha.

Návrat domů a práce snů

Nástup do práce byl stanoven nejpozději na 25. září, tak si umíte představit ten „masakr“. Ani tehdy jsem doma nic neřekla a rozhodla se pro velké překvápko. Rozloučila jsem se s horami, s karavanem i s kamarády a vydala se na cestu zpět. Všechny doma samozřejmě málem kleplo, když jsem zaťukala na dveře – „jen“ o 5 měsíců dříve, než bylo v plánu.

A tak už je ze mě téměř rok Brňák, pracující jako koordinátor programu Working Holiday Kanada. Nevěřím moc na náhody, myslím, že to tak prostě mělo být, a jsem vděčná za to, že mám práci, která mě baví a naplňuje.

Tak to byl můj příběh, jaký je ten váš?

Pokud máte nějaké otázky, nebo budete chtít jakkoliv poradit nebo pomoci s výjezdem, ať do Kanady, nebo třeba jen do UK, neváhejte mě kontaktovat na a.necasova@czech-us.cz. Jsem tu pro vás!

P.S.: Už v listopadu máte možnost se zúčastnit Job Fairu v Praze, osobně se sejít se zaměstnavateli z Kanady a zajistit si tak práci i ubytování předem. Kapacita je omezena, proto doporučuji včasnou registraci. Více info najdete zde.

Chcete s námi do zahraničí? Můžete se

Chcete zasílat články z našeho Blogu?