Lásku pro svobodu si vybudoval už jako malý kluk. Proháněl se tehdy po loukách nebo čekal hodiny ve vlastnoručně vyrobeném úkrytu na správnou fotku. Pro fotografa Prokopa Pitharta je příroda něco víc než jen objekt, jež se snaží zachytit objektivem. Často proto foťák nechává doma a vydává se na výšlapy jen tak. Jistou formu osvobození našel také v zachraňování zvířat, rozhodnutí nejít na vysokou školu a cestě do Irska. „Ta mi umožnila věřit v sám sebe, i když mě ostatní občas podceňovali,“ vysvětluje v rozhovoru Prokop.
Na svém webu zmiňuješ, že sis ve dvanácti letech začal v přírodovědném kroužku půjčovat oddílový foťák. Proč tě ale vůbec focení zlákalo?
Ve věku, ve kterém jsem začínal fotit, to pro mě byl v podstatě lov. Hodně jsem chodil sám ven, protože jsem žil na vesnici a neměl jsem moc kamarádů. Focení zvířat je navíc v Česku poměrně časově náročné, takže jsem musel na fotku docela dlouho čekat. Na focení se mi pak zalíbilo zachycení nějakého prchavého momentu. Souviselo s tím také to, že nás vedoucí chtěl v kroužku focení naučit.
Takže focení tě vyučil on…
Ne tak úplně, od dětství si na spoustu věcí přicházím sám, i když přes hrozné omyly. Nikdy mi totiž nešly poslouchat výklady, raději jsem se sbalil a šel to sám zkusit, i když jsem absolutně nevěděl jak. Naštěstí mi ve focení nikdo jako ve škole neříkal, že chyby dělat nemůžu. V oddíle jsem se pak sice nějaké základy expozice naučil, většinu z nich jsem si ale nepamatoval a stejně si je sám vžil. Foťák byl pro nás navíc spíš pomůcka pro pozorování přírody než forma umění.
Odkud pro svou tvorbu čerpáš inspiraci v současnosti?
Nedávno jsem měl fázi, kdy pro mě byl foťák v přírodě spíše překážkou. Focení totiž předchází velká příprava včetně stavby krytu a správného načasování. Mně ale najednou stačilo přírodu jenom vidět. Navíc mě poslední dobou prostředí fotografů přírody spíš znechucuje. Navzájem se totiž předhánějí a kopírují. Instagram tomu ještě napomáhá, jakmile někdo vyfotí něco nového, všichni sednou na letadlo a jedou to nafotit také. Můžete dokonce přijet do už vyrobených krytů, sednout si tam, dát si kávu a fotit. Stojí to hrozné peníze, ale lidé jsou spokojení, že mají ty fotky, které někde viděli. A to je pro mě hrozná nuda. Já raději za fotografií vidím pestré příběhy.
Mohou fotografie na Instagramu zabíjet?
Pokud už nefotíš jako dřív, kam ses tedy ve svém oboru posunul?
K tomu, aby byl člověk v něčem dobrý, jsou třeba i pauzy. Myslím si, že je dobré mít období, kdy člověk ani neví, že foťák má. Pak na něj najednou sáhne a hned se dostane dál. Mám to tak teď třeba s analogovým foťákem. Fotím s ním proto, že chci sdělit nějaký příběh, a to jak obrazový, tak textový. Fotku proto tvořím už s vidinou textu v hlavě. Možná ale jenom nejsem dost dobrý na to, abych fotil tak expresivně, že by výsledek sděloval přesně to, co jsem zamýšlel. Jenže fotku stejně každý chápe jinak.
Jakou formou potom fotky s přidanými texty prezentuješ?
Texty píšu spíše pro sebe, protože si tím utříbím myšlenky. Ale když mi přijdou zajímavé, sdílím je spolu s fotkami na Instagramu. Pak si je může někdo přečíst a třeba se jimi i inspirovat. Některé z textů jsou ale zaměřené na hodně úzkou skupinu lidí.
Co tím myslíš?
Mám pocit, že kvůli mé hloubavé povaze není moje psaní pro všechny. Tím však neříkám, že je to špatně. Ale přijde mi opravdu hezké, když své myšlenky do popisku napíšu a s někým se tak propojím, aniž bych o tom věděl.
Přesto ses ale vůči Instagramu docela ohrazoval. Proč je podle tebe problém jet někam jen kvůli fotce?
Dané fotky totiž způsobují davový turismus. S kamarádem jsem se byl v Polynésii potápět s keporkaky, a to v době, kdy tam za nimi lidé ještě moc nejezdili. Ale o dva roky později se z toho stalo davové šílenství. Jenže tihle lidé, co si jedou pro fotku pak většinou nemají cit pro zvířata a chovají se k nim špatně. Asi tři roky zpátky se tak například stalo, že tam naštvané a vystresované velryby zabily nedopatřením dva lidi.
Sám ale fotky z cest a přírody sdílíš. Jak se tedy k tomuto problému stavíš?
Podle mě je důležité vnímat detaily, které máme klidně i za domem. Lidé jsou totiž přehlcení a mají potřebu, aby všechno mělo takový ten wow efekt. Proto chodí na místa, kde už všichni byli a oni se tam proto potřebují vyfotit. Já bych si ale přál, aby se naučili dívat určitým úhlem pohledu. Takovým, kterým zjistí, že vše je najednou nádherné. Člověk tím tolik nepoškozuje a může vzniknout i krásná fotka, u které je úplně jedno, kde je vyfocená.
Přírodě se tedy už tolik nevěnuješ?
Vracím se teď ke zvířatům obloukem jako filmař. Je to najednou úplně jiná výzva, protože oproti natáčení je focení docela snadné. Například u točení ptáků musím poskládat sekvenci, která obsahuje přílet, nějakou akci i odlet. Je při něm třeba přemýšlet nad mnohem více aspekty.
Na univerzitě jsem si připadal, jako bych dělal krok zpátky
Místo nástupu na univerzitu jsi se po střední škole rozhodl odjet do Irska. Proč zrovna tam?
Za to mohlo osudové setkání s kamarádem Jirkou, českým fotografem dlouhodobě pobývajícím v Irsku. Četl jsem tehdy jeho články z magazínu Příroda o tom, jak mu vycestování a nové prostředí pomohlo rozkvést. Napsal jsem mu proto e-mail, ve kterém jsem se vyptával na jeho začátky. Chtěl jsem taky odcestovat, ale vůbec mě tenkrát nenapadlo, že bych jel taky do Irska. Za dva měsíce mi od něj ale přišla odpověď, ať přijedu, že mi ukáže mořské ptáky, když mě tak zajímají. Po příjezdu jsme si s Jirkou padli do oka, a tak mi s rodinou nabídl, ať přijedu po střední škole na delší dobu.
Nastala nějaká chvíle, kdy jsi svého rozhodnutí litoval?
Naše generace rodičů nás umí velmi efektivně vystrašit. Spoustu rodičů věří tomu, že když nezískáme diplom, nenajdeme práci a budou z nás nuly. Kolikrát jsem si proto sám říkal, že asi nejspíš mají pravdu. Ale je to jen představa, kterou máme silně vrytou pod kůží. Na univerzity pak chodí i ti, kteří by ji nepotřebovali. Na školách se trápí a místo toho, aby se zlepšovali v něčem, co je baví a jde jim to, učí se od nuly něco nového, co někteří ani už nevyužijí. Titul tím navíc trochu ztrácí hodnotu, protože ho má téměř každý. Naštěstí se už v dnešní době při pohovorech hledí víc a víc na zkušenosti.
Takže už ses nikdy znovu nezkoušel na vysokou hlásit?
Do Irska jsem původně odjel s tím, že si vydělám peníze na studium ekologie v Edinburghu. Ale v době, kdy jsem řešil přihlášky, mi Jirka nabídl, abych pro něj natáčel v Polynésii. To pro mě byla obrovská čest, a tak jsem během tří dnů věděl, že peníze dám raději do výletu a na školu nepůjdu. Další rok jsem se pak ale hlásil na Jihočeskou univerzitu. Pamatuju si, jak nám na zápise začal vyučující vyjmenovávat, co si musíme pořídit, kam si máme pro co dojít a co nás čeká. V tu chvíli jsem ale cítil, že dělám krok zpátky do doby, kdy jsem musel jenom sedět a poslouchat. Tak jsem se otočil a nikdy už se do školy nevrátil.
Co jiného ti kromě samostatnosti pobyt v Irsku dal?
Jako malý jsem si na kazetách pořád dokola pouštěl Davida Attenborougha a jeho pořady o oceánech. Byl jsem jimi úplně fascinovaný, i když mi bylo třeba pět let. Znovu a znovu jsem se koukal na scénu, ve které kosatky uloví mládě plejtváka šedého. Bylo mi líto, že tam jeho máma zůstala sama, a proto jsem tam vždycky chtěl být s ní a potápět se. Nevěděl jsem tehdy ani, jak by to fungovalo, ale zkrátka jsem si to představoval. A díky seznámení s Jirkou se mi to opravdu povedlo.
