Část 2
Cesta na letiště proběhla bez problémů, jen jsme byly trošky kyselky u vstávání v půl 4 ráno. Paradoxně jsme nejhorší a nejdeštivější počasí zažily právě cestou na letiště ještě v Česku, v Anglii máme zatím pořád sluníčko a kolem 20 stupňů. Takže na to si rozhodně nestěžujem.
Na letišti proběhlo všechno bez problémů, Kája jen měla klasicky moc krámů v kabelce, tak jí to museli projet dvakrát. Pak jsme si na Čecháčky daly v letištní kantýně domácí toustíky v alobalu a udělaly nějaký snapíky viz. Přiložené foto. Kája si dala ještě ranní kafčo.
Byla asi hodina do odletu, tak jsme šly pomalu do gatu, před poslední kontrolou jsme dopíjely vodu, aby nám nevyhodily flašky a tady nastává první problémek. V tomhle, snad jediným, gatu není záchod! Kája teda trošku nervózně popochází a já jsem tak unavená, že nemám ani sílu se jí smát.
Po hodině nás pouští do letadla, tady mámě štěstí, že sedíme v první půlce letadla a jdeme normálně rukávem. Druhá půlka letadla musí v tom největším slejváku venkem a ještě do schodů.
Let jsme skoro celý prospaly, po hoďce jsme se probudily se zlomeným krkem a já trochu poslintaným ramenem.
(ne kecám )
Přiletěly jsme na letiště Stansted. Kufry díkybohu s náma. Nikdy se mi sice žádný neztratil, ale pořád mě to dost stresuje.
Ještě v Česku jsme si koupily jízdenky busem do Londýna na Finchley Road, kde máme mít sraz s Gabčou. Jedna jízdenka vyšla na 13,5 liber, cca 440 Kč. Hledání zastávky ale nebylo vůbec tak jednoduchý, jak se zprvu zdálo. Angličani si na značení asi taky moc nepotrpí. Nakonec se ptáme náhodnýho kolemjdoucího a přitom zachraňujem ženu v nesnázích. Češka, která nejspíš přiletěla s náma, akorát neuměla vůbec anglicky. Nakonec bus najdem, dáváme kufry týpečkovi a doufáme, že se tou váhou nezlomí v pase. Nakonec najdem super místa vzadu, kde je dostatek místa na nohy, ale vzápětí zjišťujem, že je to u hajzlů, trošku libovka, ale co, hlavně mít ten komfort.
Na Finchley Road přijíždíme asi po hoďce, kde už čeká Gabča a hned nás poznává podle zelený folie na kufrech. Jdem si sednout na kafe do obchoďáku. Cestou ke stolu občas (omylem!) přetáhnem nějakýho brita kufrem nebo příručákem. Děláme si kamarády už od začátku.
Gabča je moc milá a sympatická. Dává nám nějaký rady a informace. Podepisujem další papíry a platíme poplatek britský agentuře. Před odletem jsme se domluvily s Helčou i Gabčou, že bychom chtěly zaplatit jen půlku, abychom vyžily do budoucna, než budem mít stálý příjem. Takže platíme 140 liber (cca 4 600 Kč). Druhou část budem platit jakmile dostanem první šek.
Dál si musíme zařídit schůzku kvůli NIN (National Insurance Number). Jde to jen telefonicky, a ikdyž anglicky tak nějak umíme, ten britskej přízvuk je zrádnej a kor když je mixlej přistěhovaleckým přízvukem Ale zvládáme celkem v pohodě. Nejhorší je stejně vždycky vyspellovat to moje příjmení. Nikdo nechápe, že je tam tolik souhlásek za sebou. Schůzku máme domluvenou hned na pátek.
Ještě si registrujem britskou SIM kartu, vybíráme tarif za deset liber na měsíc u společnosti Giffgaff, kde volání v rámci sítě je zdarma, do jiných sítí máme 500 minut a smsky jsou úplně zdarma. V balíčku jsou ještě 2GB internetu. V Londýně jsou naštěstí všude wifi, tak to snad bude stačit.
Potom nás Gabča odvádí na metro, kupuje nám Oyster Card, vysvětluje, jak si to máme pak dobít na týden a ať kartu nezapomeneme registrovat na netu. Pak nám vysvětluje kudy pojedeme do našeho novýho hoodu, kde se máme sejít s panem Milanem, který nás odveze na ubytko. O tom ale zase příště, to bude na dýl
Pokračování příště…
[regbutton text=“Registrovat“]
« Předchozí část Následující část »
