Patrik vyrůstal v dětském domově a už od dětství se musel učit spoléhat sám na sebe. V rozhovoru otevřeně popisuje, jak ho to formovalo, jak bojoval se školou i nedostatkem podpory a proč se nakonec rozhodl jít vlastní cestou.
Ta ho zavedla až do USA na program Work and Travel, kde pracoval jako plavčík. Mluví o kulturním šoku, jazykové bariéře, ale i o tom, jaké to je najednou žít úplně jiný život – v prostředí, kde se člověk musí postarat sám o sebe.
Silný příběh o odpovědnosti, odolnosti a odvaze vyrazit i bez ideálních podmínek.
Raději čteš? Přečti si shrnutí rozhovoru.
Mohl bys nás na začátek trochu vzít zpátky a popsat, jaké bylo vyrůstat v dětském domově?
Do dětského domova jsem se dostal v osmi letech a strávil tam velkou část dětství se sestrou. Nejdřív jsem byl v Ústí nad Labem, později jsem se na chvíli vrátil k rodičům, ale situace doma se spíš zhoršovala než zlepšovala. Nakonec jsem odešel do dětského domova v Krásné Lípě.
Právě tehdy jsem si uvědomil, že se musím spoléhat hlavně sám na sebe. Neměl jsem pocit zázemí ani jistoty, a to mě hodně formovalo. Naučilo mě to samostatnosti a tomu, že si člověk musí svoje místo v životě vybudovat sám.
Jak tě prostředí dětského domova formovalo?
Hodně mě naučilo disciplíně a zodpovědnosti. V dětském domově byla přísná pravidla a za každou chybu přišel trest. Pamatuju si třeba, jak jsem jednou utekl večer na party a dostal za to měsíční trest. Dneska se tomu směju, ale tehdy jsem si uvědomil, že za svoje rozhodnutí nesu následky já sám.
Zároveň jsem si řekl, že nechci opakovat životní cestu svých rodičů. Chtěl jsem jít jiným směrem, poznávat svět a budovat si vlastní život. Moji vrstevníci dnes často zakládají rodiny, zatímco já jsem se vydal cestou cestování a objevování světa.
Co ti to naopak vzalo?
Určitě rodinné zázemí. Neznám ten pocit, kdy tě rodiče podporují nebo ti pomáhají v důležitých rozhodnutích. Na druhou stranu mi to dalo odvahu a schopnost zvládat věci sám.
Jak vypadal tvůj odchod z dětského domova?
V dětském domově jsem byl přibližně od osmi do devatenácti let. Když jsem odcházel, neměl jsem úplně jasný plán. Studijní typ jsem nikdy nebyl a maturitu jsem navíc napoprvé neudělal.
Krátce před odchodem přišel velký zlom. Měl jsem problémy a bylo mi řečeno, že se musím sbalit a odejít. Najednou jsem byl v Praze, bez maturity a prakticky bez jistoty, co bude dál.
Tehdy jsem si ale řekl, že to nevzdám. Chtěl jsem všem dokázat, že se mýlí. Nakonec jsem si maturitu dodělal, nastoupil na vysokou školu a dnes studuju magisterské studium.
Říkal jsi, že nejsi studijní typ. Co se změnilo?
Pomohlo mi, že studuju školu zaměřenou víc na praxi než čistě na teorii. Zjistil jsem, že problém nebyl v tom, že bych nebyl schopný studovat, ale spíš v tom, jakým způsobem je výuka vedená. Když člověk najde prostředí, které mu sedne, může zvládnout mnohem víc, než si myslí.
Měl jsi během života někoho, kdo tě podporoval?
Upřímně moc ne. Někteří lidé se objevili, ale často jsem měl pocit, že jim šlo víc o ně samotné než o mě. Nakonec jsem si většinu věcí musel vybojovat sám.
Velkou podporu jsem ale cítil během příprav na Work and Travel. Tam jsem poprvé zažil, že se někdo opravdu snaží pomoct, aby člověk svůj sen dotáhl.
Kdy přišla myšlenka odjet do Ameriky?
O programu Work and Travel jsem slyšel už dřív, ale dlouho jsem to odkládal. Řešil jsem práci, školu, bydlení a další věci. Zlom přišel až během jedné studentské akce, kde jsme se bavili o plánech na léto. Jedna holka zmínila, že jede do Ameriky, a zeptala se mě: „A proč nejedeš taky?“
A já jsem si v tu chvíli řekl: „Tak jo, pojedu.“
Bylo to spontánní rozhodnutí, ale zpětně mám pocit, že k tomu všechno směřovalo.
Jak probíhaly přípravy na odjezd?
Našel jsem si Czech-us, kontaktoval koordinátorky a začal řešit všechny formality. Největší problém přišel na ambasádě. Moje angličtina tehdy nebyla dobrá a při pohovoru jsem se špatně vyjádřil, takže mi víza nedali.
Byl jsem z toho úplně zoufalý a měl jsem pocit, že Amerika končí. Ale právě tehdy mi tým kolem programu hodně pomohl. Celý proces jsme řešili asi měsíc a půl a nakonec se podařilo všechno vyřídit.
Kdyby mě tehdy nepodrželi, asi bych to vzdal.
Měl jsi strach z angličtiny?
Určitě. Na ambasádě jsem zjistil, že jsem to podcenil. Do té doby jsem si pořád říkal, že to nějak zvládnu. Po neúspěchu jsem se ale začal víc připravovat, učil se slovíčka a snažil se pochopit běžnou komunikaci.
Velkou výzvou byl i kurz plavčíka. Poprvé jsem neuspěl, hlavně kvůli angličtině a testům první pomoci. Nakonec jsem to ale napodruhé zvládl.
Jaký byl příjezd do Ameriky?
Byl to obrovský mix emocí. Měl jsem radost, že jsem to celé dotáhl, ale zároveň to byl kulturní šok. Na začátku bylo těžké zapadnout mezi ostatní plavčíky, protože už se všichni znali.
Nakonec jsem se ale začal víc bavit s místními Američany a právě to mi dalo asi nejvíc. Překvapilo mě, jak jsou otevření a přátelští.
Jaký zážitek z Ameriky ti nejvíc utkvěl v hlavě?
Jednoznačně vztahy s místními lidmi. Druhý rok jsem se hodně sblížil s jednou americkou rodinou. Pozvali mě na večeři, ukázali mi svůj domov a já poprvé zažil něco, co jsem znal jen z filmů — společnou večeři, modlitbu před jídlem a atmosféru opravdového rodinného zázemí.
Byl to pro mě strašně silný moment. Dodnes jsme v kontaktu a když jsem po cestování potřeboval někde přespat, nabídli mi svůj domov.
Co ti Work and Travel dalo?
Hlavně sebevědomí, zkušenosti a angličtinu. Konečně jsem se rozmluvil a zjistil, že dokážu fungovat úplně sám na druhé straně světa.
Dalo mi to i spoustu přátelství a úplně nový pohled na život. Amerika mě naučila být otevřenější, víc komunikovat a nebát se nových situací.