Katka studuje druhým rokem práva a už podruhé se s námi letos vydá na celé léto pracovat do Španělska. Své zážitky i důvody, proč se loni rozhodla právě pro Španělsko, si můžete přečíst v jejím článku.
Když jsem studovala na gymplu, mnohokrát jsme se spolužáky zúčastnili různých přednášek o práci nebo studiu v zahraničí a podobně, jako u ostatních, se z toho stal můj sen. Celý gympl jsem se tedy připravovala na to, že jeden rok strávím na střední škole v zahraničí, třeba v USA. Ale jak jsem o tom tak snila, uběhl rok, dva, tři a najednou jsem byla v maturitním ročníku a zjistila, že už to asi nestihnu. Jednoduše řečeno jsem o tom vždycky snila, ale nikdy nesebrala odvahu a neudělala první krok.
Poslední dvoje letní prázdniny na gymplu jsem sice strávila v Londýně a v Barceloně na letním jazykovém kurzu (jo, k tomu jsem odvahu sebrala), ale jet na měsíc na kurz je přece jen o dost menší “výzva” než jet třeba na rok, nebo rovnou pracovat do zahraničí. Nicméně i když to, v obou případech, byl jen měsíční pobyt, po příjezdu do Česka jsem začala zjišťovat, co všechno mi tento, byť krátký, pobyt v zahraničí dal. Přijela jsem jako vyměněná – nic mě neštvalo, byla jsem pozitivně naladěná, naučila jsem se (podle rodičů tedy jen trochu) hospodařit s kapesným a hlavně jsem konečně pochopila, proč všichni, co cestují, nadávají na některé aspekty české povahy. 🙂
Představa léta na pláži zvítězila
A tak jsem začala přemýšlet o tom, že bych další léto (tzn. prázdniny po prvním roce na vysoké) zase někam odjela – tentokrát však do zahraničí pracovat. Přeci jen se jazykový kurz celkem prodraží a také už jsem absolvovala jak kurz angličtiny, tak španělštiny. Další cizí jazyk neumím a přišlo mi zbytečné utrácet peníze za další kurz stejného jazyka, nebo jet na kurz dalšího cizího jazyka a začínat úplně od nuly. Tak jsem začala uvažovat, kam pojedu. Jako první mě napadla Austrálie, Nový Zéland nebo Kanada. Jenomže po bližším studování toho, co by to obnášelo, mi došlo, že se to jen na dva měsíce moc nevyplatí. A tak jsem se začala poohlížet po destinacích v Evropě – takže Velká Británie nebo Španělsko. Jelikož jsem už obě země několikrát navštívila a obě se mi líbí stejně, nebylo to vůbec jednoduché, ale nakonec zvítězilo slunce a pláž nad zimou a deštěm.
Na internetu jsem si našla několik agentur, které zařízení práce ve Španělsku nabízely, a nakonec se rozhodla pro agenturu Czech-us. Nabízeli tady totiž práci za nejvíc peněz – 800 euro/měsíc. Jednalo se o práci na pozici servírky/barmanky v jednom z nejluxusnějších kempů v Evropě. Pod pojmem „kemp“ jsem si představovala velké množství stanů na jednom místě a pár kadibudek k tomu. Realita ale byla na míle vzdálená od mých představ – moderní karavany o velikosti menšího bytu, bungalovy jménem „Bora Bora“, bazény se skluzavkami, luxusní restaurace a desítky barů v kempu tak rozlehlém, že jsem ho za dva měsíce ani neprošla celý.
Po výměně několika e-mailů s koordinátorkou jsem se v dubnu 2016 zúčastnila Job Fairu (pohovory se zaměstnavatelem), který se konal v Praze. Samotný pohovor probíhal ve španělštině a trval asi 10 minut – majitel kempu se mě ptal na mou předchozí praxi v oblasti pohostinství a na to, jestli umím anglicky. Z mého životopisu také vyčetl, že umím zpívat a zpívala jsem i na několika různých akcích, jako jsou např. oslavy nebo svatby. To se mu zalíbilo a obratem jsem mu měla poslat nahrávky. Na základě toho jsem nakonec v campu po večerech i zpívala v baru. Po pohovoru jsem zhruba dva týdny čekala na výsledky a když přišly, mohla jsem se radovat – přijali mě na pozici servírky na baru u bazénu. Stačilo už jen koupit letenky, dodělat zkoušky a hurá do Španělska.
Pochybnosti musí člověk překonat
Týden před odjezdem však začaly pochybnosti – španělsky jsem se sice učila na gymplu a měla pár soukromých lekcí, ale zvládla bych obsluhovat Španěly? A co se týká mé předchozí praxe, ta také nebyla zrovna velká. Zvládnu obsluhovat hosty v tak velkém kempu, kde jich asi bude hodně? A co když tam budou mít úplně jiný kávovar, se kterým nebudu umět zacházet? A co když mi nevydrží peníze ani do první výplaty? A co když tam budeme jako zaměstnanci bydlet v nějakém špinavém kamrlíku? Všechny tyto otázky se mi honily v hlavě a vzbuzovaly pochybnosti o správnosti mého rozhodnutí. Upřímně řečeno, měla jsem sto chutí se na to „vykašlat“ a nikam nejet. Dokonce mi i pár lidí řeklo, že se beztak za týden vrátím, že to nezvládnu. A přesně tohle mě vyburcovalo k tomu, abych odjela.
A tak jsem do Španělska skutečně odletěla. Abych pravdu řekla, hned první den jsem svou motivaci na krátko ztratila. Bylo vedro, 35 stupňů ve stínu, my servírky/číšníci jsme se potili v černém oblečení a co větu jsme přecházeli z angličtiny do španělštiny, jelikož někteří spolupracovníci byli Španělé a hosté zase většinou z Anglie, Nizozemska nebo Francie. Je vám takové horko, že byste nejraději všeho nechali a vrhli se do moře, přepínáte z češtiny do angličtiny, z angličtiny do španělštiny, pak na vás nějaký Francouz začne mluvit francouzsky a vzteká se, že mu nerozumíte (světě, div se) a vy to vše musíte přijmout s úsměvem a pokorou. To bych zhodnotila jako asi úplně nejtěžší věc na celé této zkušenosti – člověk musí být na hosty za každou cenu milý. Může se to zdát jako brnkačka, ale není. Také jsem narazila na tvrdý oříšek v podobě ne úplně běžně vyučovaných slovíček, jak už ve španělštině, tak v angličtině – např. otvírák, zástěra, tácek nebo výčep. V těchto případech jsem si pomáhala rukama a nohama a naštěstí jsme se vždy nějak pochopili a nakonec jsem se ta slovíčka postupně i naučila.
O párty a zábavu není v kempu nouze
Ubytování bylo zaměstnavatelem poskytováno zdarma, takže se nejednalo o žádné luxusní prezidentské apartmá, ale ve finále to nebylo zas až tak špatné, jak jsme čekali. Bydlelo se po 2 – 4 lidech v útulných pokojích se sdílenou koupelnou a záchodem v budově pro zaměstnance, takže jsme všichni, co jsme tam pracovali, bydleli na jednom místě, což bylo fajn z hlediska pořádání různých večírků. 🙂 Mimochodem, se týče nočního života v resortu, je tam několik barů a jeden klub – obojí jsme mohli jako zaměstnanci v pohodě využívat a seznámit se tak i s hosty.
Občas, když jsme se domluvili s více lidmi, jsme se složili na taxíka a jeli na párty do Salou, což je město poblíž campu. V červenci se tam navíc v městečku Miami každoročně koná open air beach party, kam se doslova přesune celý resort – sešli jsme se tam skoro všichni trabajadores (zaměstnanci) a potkali jsme tam i řadu hostů. Takže sociálního a nočního vyžití tam má člověk opravdu požehnaně.
Byla to zkušenost k nezaplacení
I přes všechny ty věci, které mě tam občas štvaly, bych tuto zkušenost doporučila opravdu všem, kteří se chtějí zdokonalit v angličtině, španělštině a hlavně si užít léto jinak, než jen válením se na pláži v Chorvatsku. Když to teď zhodnotím s ročním odstupem, tak mi ty dva měsíce tam daly tolik, jako dosud v životě nic. Může se to zdát jako klišé, ale je to tak.
V první řadě člověk zjistí, jak moc je přizpůsobivý a tolerantní (a to u mě bylo celkem velké překvapení). Naučíte se nad malichernostmi mávnout rukou. Přestanete řešit nevyřešitelné. Naučíte se hospodařit s penězi. Začnete si vážit volných chvil, kdy nemusíte pracovat a vlastně nedělat vůbec nic. Osamostatníte se. Poznáte lidi z celého světa. Naučíte se sprostá slovíčka v několika různých jazycích – to vás ve škole fakt nikdo nenaučí! Získáte zážitky na celý život a příští rok tento článek budete psát vy.
P.S.: Letos jedu znovu. 🙂
Autor: Kateřina Masná
[regbutton text=“Chci taky do Španělska“]
Chci se registrovat na Job Fair Španělsko — 3. 6. 2017
