O návštěvě Kanady jsem uvažovala dlouho, jen spíš jako na dovolenou. Ale pak na mě jednou vyběhl odkaz na Czech-us stránky a v hlavě to začalo šrotovat… Chtělo to čas, než to uzrálo. Přeci jen člověk v 35 letech už nechce úplně opouštět práci a život, který má vybudovaný, a hlavně, když je s ním spokojený.
Od velkého nadšení k první letence
V první chvíli, když člověk začne dělat první kroky, to bylo vážně velké nadšení. V mém případě to bylo hlavně proto, že ten odlet byl ještě daleko a já si to tolik nepřipouštěla. Pořád jsem měla ten svůj hezký život a ani nebylo jisté, jestli se dostanu do poolu a jestli mi vše schválí a já opravdu poletím. Ta první velká nervozita přišla, až když jsem zaplatila letenky – to už bylo černé na bílém.
Před odjezdem jsem měla obavy snad ze všeho! Asi je to normální. Měla jsem prakticky vše zařízené – práci, ubytování, na letišti na mě dokonce čekala kamarádka, která tam přiletěla měsíc přede mnou. Takže vlastně by si člověk mohl říct: „žádný stres,“ ale i přesto to na mě vážně dolehlo.
Pořád víte, že letíte přes celý oceán. Ano, víte, že když tam bude vážně velký problém, prostě koupíte zpáteční letenku a jste zpátky doma, ale… taky trochu doufáte, že to teda vyjde, a vy tím pádem neuvidíte svoji rodinu a své přátele dost dlouho. Pro mě bylo i těžké opustit moje zvířata, to je kapitola sama pro sebe, i když člověk ví, že o ně bude skvěle postaráno. A taky se mi těžko opouštěla moje práce – mám ji vážně ráda, jsme skvělý tým a člověk se bojí, jaké kamarády a kolegy bude mít v Kanadě. Nakonec ale byly všechny obavy zbytečné.
Jak to bylo s angličtinou
S angličtinou jsem na tom před odjezdem nebyla moc dobře. Cestuji hodně po Evropě, takže jsem měla takovou tu základní, aby si člověk objednal hotel a jídlo a občas prohodil pár slov s lidmi, co potká. Vlastně mi to jako k životu stačilo, ale chtěla jsem víc…
Když jsem odlétala (bylo to v říjnu), byla jsem spíše pesimistická. V hlavě mi pořád běželo, že to určitě bude tragédie, a tak jsem nějak byla připravená, že do Vánoc jsem určitě zpátky doma. Počítala jsem s tou variantou tak moc, že jsem si nezabalila ani moc letního oblečení. No a jsem tu pořád!
Měla jsem asi trochu štěstí a od začátku bylo vše lepší, než jsem čekala. Hned co jsem přiletěla do Vancouveru, tak jsem druhý den jela přímo do mé cílové stanice Whistler, a to mi podle mě dodalo tu největší sílu. Člověka, který miluje hory, to místo tak nějak nakopne a dodá mu kuráž. Já si opravdu teď nevzpomenu ani na jediný problém, který by mě po příletu trápil… Možná teda takový jeden, dnes už vtipný – můj pokoj na staff housingu neměl dveře, ale jen takovou záclonu. Ale jinak náš apartmán byl vážně krásný, bylo nás tam 6 holek, dvě kuchyně, dvě koupelny, takže pohoda. Spolubydlící byly a jsou vážně skvělé holky, takže člověk pak už vlastně nechce měnit ubytko a zpětně jsem ráda, že jsem s nimi zůstala!
Práce ve Whistleru a dokonalý restart hlavy
V Kanadě dělám housekeeping a maintenance. Housekeeping je moje hlavní práce – v plné sezóně se pracuje od 8 ráno do 16:30, občas nějaký přesčas. Každé ráno dostanete report, kolik místností máte uklidit. Dá se to, občas je to časově náročné. Poznala jsem kolem sebe i lidi, kteří prostě 8 hodin nevydrželi stát na nohou 5 dní v týdnu. Ale pro mě to byla vlastně pohoda.
Strašně mě překvapilo, jaký to pro mou hlavu byl najednou odpočinek. Prostě si uděláte svoji práci a jdete domů… Moje práce v ČR vlastně nikdy nekončila, pořád člověk měl v hlavě, co se musí udělat. Takže tenhle rok byl pro mě i určitě takový restart hlavy. Musím přiznat, že celý život bych tuhle práci dělat nechtěla, to ne, ale rok dva se dá v pohodě.
Maintenance je moje vedlejší práce, časově trochu flexibilnější. Ve Whistleru je draho, takže dvě práce jsou vlastně fajn. Asi to není o tom, že by vám jedna práce nestačila, jde o to, jak moc si tady chcete užívat.
Co mi tenhle rok dal a vzal?
Mám spoustu zážitků, na celou Kanadu se nedá zapomenout. Trochu takový tragikomický je asi vývoj mých myšlenkových pochodů. Když jsem přiletěla do Vancouveru, brečela jsem, protože jsem nevěděla, co tady budu dělat a jak je rok dlouhá doba. A teď? Teď brečím, protože to tak uteklo a já nestihla všechno.
Pobyt v zahraničí mi dal hlavně svobodu! Zjistíte, že v Kanadě se nežije žádný „kanadský sen“, jak si všichni myslí. Je to země jako každá jiná. Má svá pozitiva a negativa a pro každého z nás je to něco jiného. Ale už jen to, že svůj život zabalíte do dvou kufrů, dáte výpověď v práci, opustíte svoji rodinu, stereotypy a zajeté koleje a začnete od nuly… Není to lehké, ale současně vám to vážně dá křídla. Ohromně vás to posílí, dostanete odvahu a buď to budete milovat, anebo zjistíte, že tahle cesta pro vás není. Já patřím mezi tu první skupinu.
Kdybych měla tuto zkušenost popsat jednou větou, byla by to tato: Konečně vím, že žiju svoje sny…
Doporučila bych program dalším? Na 100 %. Protože pro mě to bylo nejlepší rozhodnutí života a ty zážitky a vzpomínky jsou prostě nepopsatelné.
Andrea