Gábina — Vyměnila jsem práci na poště za kanadskou divočinu. A rozhodně nelituji

- czech-us team -    Datum: 7.9.2017

Do Kanady jsem se rozhodla vycestovat po 3 letech práce na České poště v Brně. Měla jsem sice jen pár zkušeností s obsluhováním v restauracích, ale toužila jsem změnit od základu svůj život. Největší motivací pro mě bylo změnit prostředí ve kterém pracuji, naučit se angličtinu a poznat velký kus světa. O dva roky později mohu říci, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy udělala!

Už ani nevím, jak mě Kanada napadla. Začala jsem na internetu číst blogy od lidí, kteří mají s takovým cestováním zkušenosti, a řekla jsem si, že já to zvládnu taky. Na Facebooku jsem pak našla agenturu Czech-us, která se na pracovní pobyty v Kanadě specializuje, a začala se poohlížet po někom, kdo by chtěl jet se mnou. Moje dlouholetá kamarádka Denča se rozhodla, že do toho půjde, tak jsem ji dotáhla do kanceláře Czech-us, kde nám velice příjemná slečna Martina začala vyprávět, jak to v Kanadě chodí, jakou práci může člověk dělat a na jaká místa se pak může podívat. Vše znělo jako z pohádky — tedy až na naši finanční situaci (obě jsme byly bez úspor, ale s velkými sny). 🙂 Začaly jsme tedy šetřit a naštěstí nám hodně pomohli i členové rodiny.

Gábina (1) — Vyměnila jsem práci na poště za kanadskou divočinu. A rozhodně nelituji.

Pohovor na práci v Kanadě z pohodlí Prahy? Žádný problém!

Kanada se pro nás stala snem a nemluvily jsme snad o ničem jiném. S pomocí agentury Czech-us jsme se zapsaly do programu Working Holiday a začaly řešit víza. Zbývalo asi 8 měsíců do otevření kvóty a šance nebyly moc vysoké (jen 1000 míst pro celou českou republiku). Navíc nám bylo řečeno, že jakmile se kvóta otevře, víza budou pryč do 10 minut. 🙁 S agenturou jsme též zaplatili za předem domluvenou práci a ubytování (jelikož naše angličtina byla slabší a představa, že přijedeme a budeme muset shánět ubytování a práci v angličtině byla děsivá). Pracovní pohovor jsme dokonce mohly absolvovat pohodlně z Prahy, protože agentura pořádala tzv. Job Fair, na který přiletěli zaměstnavatelé z Kanady.

Gábina (1) — Vyměnila jsem práci na poště za kanadskou divočinu. A rozhodně nelituji.

Já byla před Job Fairem k smrti vyděšená absolvovat pohovor v angličtině, ale zaměstnavatelé byli tak strašně milí a usměvaví, že strach rychle opadl a já získala job offer na pozici line/prep cook do restaurace ve vysněném městečku Banff.

Čekání bylo nekonečné, nekonečné otázky od všech z okolí a rodiny — kdy už pojedeš? Jakto, že je tak těžké dostat víza? Takže si dokážete představit jen narůstající stres a pocit z nejistoty, jestli to vůbec vyjde. Navíc jsem musela dát výpověď ze stávajícího zaměstnání s 3 měsíční výpovědní lhůtou, takže to vyjít prostě muselo. Už jsem si říkala, že když nevyjde Kanada tak prostě pojedu bez víz někde po Evropě, jen abych vypadla z Česka, kde jsem si připadala jen obklopená lidmi, kteří si neustále stěžují, jsou ve stresu, nikdo není spokojený se životem, nikdo se neohlíží a nikdo vám není ochotný s ničím pomoct. Už toho zkrátka bylo dost!

Nastal poslední den na poště a na tento den připadl shodou náhod i den, kdy se spouštělo udělování víz do Kanady! Všichni se chtěli loučit a já nemyslela na nic jiného, než že ve 4 odpoledne musím být doma připravená za počítačem. Nicméně domů jsem se dostala včas a za 7 minut nervů větších než při maturitě jsem zjistila, že jsem asi 370. z 1000. Po asi 6 týdnech čekání nám přišel vytoužený POE letter a mohlo se jet! (Poznámka: Před 4 lety ještě fungoval jiný systém udělování víz na Working Holiday — rozhodovala rychlost podání žádosti. Nyní se víza losují, tudíž rozhoduje pouze náhoda.)

Víza máme. Hurá do Kanady!

Loučení se všemi bylo těžké, ale smíšené s obrovskou radostí, nedočkavostí a strachem konečně odjet. Už dávno jsme byly rozhodnuté se usadit v malém městečku Banff v Rockies. Po stresujícím balení jsme se rozloučily s rodinami a odjely na pár dní do Prahy s nejlepšími přáteli, abychom se pořádně rozloučily i s nimi. 😉 A den odletu byl konečně tady!!!

Kamarádky nás doprovázely až na letiště a dokonce čekaly, než naše letadlo odletí. Letěly jsme z Prahy do Varšavy, kde jsme přestupovaly na přímý let do Kanady. Byl to nejdelší let, který jsem kdy absolvovala (12 hodin). Po přistání v Torontu jsem byla šťastná, že se alespoň můžu natáhnout na letišti na zemi. 😀 Ale čekal nás imigrační úředník a zdlouhavé fronty na zavazadla, která jsme musely najít na jednom z největších letišť, kde jsem kdy byla. Naštěstí lidi jsou tu ochotní vám pomoci s úplně vším! Takže s pár radami od kolemjdoucích jsme kufry našly a letěly jsme se znovu odbavit k našemu poslednímu letu do Calgary.

Po odbavení kufrů jsme stály v asi 40 ti minutové frontě na kontrolu dokumentů, a pak jsme musely ještě do fronty na imigrační. Věděla jsem, že mám všechny dokumenty připravené ve složkách v pořadí, jak je budu potřebovat, a vše mám v pořádku, ale stejně strach z neznáma jsem měla pořád! Náš let měl odletět asi za hodinu a my pořád stály ve frontě, která se vůbec nehnula, a já už skoro vyskočila z kůže. Ale najednou se stal zázrak a pro nás dvě s Denčou, které jsme tam stály unavené a obklopené asi 200 lidmi, přišel úředník. Dodnes nechápu, že ze všech lidí, co tam stáli, vzal zrovna nás dvě a mohly jsme jít jako první.

Můj imigrační úředník byl starší a pohlížela jsem na něj s obrovským respektem. On si mě naopak prohlížel, jako bych jela do Kanady spáchat atentát. Dala jsem mu pas a doklad o pojištění na celý rok a on se ptal, co budu dělat za práci a jaká jídla doma nejraději vařím. 😀 A také mi zdůraznil, že nesmím provozovat prostituci. 😀 Rozhovor to byl opravdu zajímavý, ale nejdůležitější byl jeho výsledek — WORK PERMIT byl v kapse! Měla jsem v hlavě, jak nám v agentuře radili, ať si OKAMŽITĚ zkontrolujeme, jestli je ve vízech naše jméno napsané správně a jestli datum ukončení víz je až za rok. Naštěstí jsme to měly obě dvě v pořádku.

Zbýval nám tedy poslední let do Calgary, který trval už jen cca 4 hodiny. Do Calgary jsme přiletěly asi ve dvě ráno, ale první autobus do centra Calgary jel až v sedm. Byly jsme opravdu k smrti unavené, ale zvládly jsme se dostat do hotelu v Calgary, kde jsme zůstaly do následujícího dne, protože náš autobus do Banffu jel až následující den.

Alespoň jsme si ale stihly vyřídit SIN number (číslo sociálního pojištění). To šlo docela rychle — dáte jim pas a víza a zodpovíte otázky typu rodné příjmení matky apod. A zvládly jsme to i s naší mizernou angličtinou!

Po příchodu do hotelu jsme prospaly půl dne a celou noc, než budík v 6 ráno začal řvát, ať vstáváme. Stavily jsme se na recepci odevzdat klíč a vzít zpět kreditku — bez kreditky tu hotel nebo půjčení auta neexistuje, takže je lepší sem přijet a mít kreditku zařízenou už z ČR. A pak hurá na bus do Banffu.

Gábina (1) — Vyměnila jsem práci na poště za kanadskou divočinu. A rozhodně nelituji.

Welcome in Banff aneb zvládly jsme to!

Jízda do Banffu trvala asi 1,5 hodiny a byly jsme tu! Zvládly jsme to! V Banffu na nádraží nám dali mapu města pro turisty a my jsme vyrazily hledat adresu, kde jsme měly dostat staff acom (ubytování pro zaměstnance). Bylo vážně super, že když nás lidi viděli s mapou, tak nás každý druhý člověk zastavil a ptal se, jestli nepotřebujeme poradit, kam máme jít. Ale Banff je opravdu malé městečko, takže kancelář jsme hned našly a paní Claire si nás vzala a začala přednáška o tom, jak musíme žít… Vykládala nám, jak budeme uklízet a jaké produkty k tomu budeme používat atd… Musely jsme si koupit deku a polštář a Claire nás zavezla na Marten street do našeho staff acomu.

S Denčou jsme chtěly pokoj spolu a řeknu vám, že menší pokoj jsem neviděla snad nikdy! Vůbec jsem neměla tušení, kam dám všechny svoje věci, natož tak, kam dáme obě dvě všechny věci do tak malého pokojíčku s palandou. 😀 Ale já ten stejný den měla začít v práci, takže jsem, nechala zabalené věci v kufru a letěla najít, kde vlastně pracuji.

První dny v práci byly fuška

První den v práci byl hodně vtipný — tedy teď už se tomu směju, ale ten den to sranda moc nebyla. Zeptala jsem se na front desku, jestli tam je můj manager (vše jsem věděla ze smlouvy a instrukcí od agentury, které byly opravdu podrobné — ve smyslu běž do prvního poschodí a najdi managera jménem Brad a David). Byla jsem celá zmatená a nervózní z prvního dne v práci, bála jsem se, že nebudu nikomu rozumět, ale prostě jsem se zeptala. Hned mě zavedli do kuchyně. Dave se mě zeptal, jestli můžu začít okamžitě pracovat, tak jsem zamávala Denče, která mohla jít zpět do staff acomu a odpočinout a vybalit si, a první šichta mohla začít.

Jen co jsem se převlékla, přišla do práce druhá holčina, která se mnou měla mít směnu, a říká: „Hi How are you?” A já na to: „I am ok thanks!” A ona vykřikla: „Ty jsi taky Češka???” 😀 Tak mi spadl kámen ze srdce, že existuje alespoň jeden člověk, kterému v práci budu rozumět.. Nakonec jsme tam byli 4 Češi asi z 12 lidí, což mi hodně usnadnilo život. Když pak manager přišel a zeptal se mě na něco, a já neměla ponětí, na co, tak jsem poprosila, ať mi to někdo přeloží, a bylo to. Vím, zní to jako psaní testu s tahákem, ale když to pomohlo, tak proč ne. Navíc jsem asi 1000 krát byla v práci sama bez Čechů, takže jsem si musela poradit sama. Nicméně můj první den v práci jsem skončila asi o půlnoci a všichni šli na pivo a já jen chtěla domů, abych si mohla vůbec vybalit kufr, dát si sprchu a jít spát. Jenže ouha… Byla tma a já ani nevěděla, jak náš dům vypadá a jak se tam dostat… Tak jsem prostě šla a hledala. Asi po hodině se slzami na krajíčku jsem to našla!

Pak už šlo vše hladce… Procházení města a hodně moc moc práce Přijely jsme na hlavní sezónu, což je tady léto, takže jsem měla tak 1 den z týdne volno. Ale vždy se našel čas alespoň na procházku nebo hike před prací nebo po práci.

Po roce se mi domů vůbec nechtělo

Po roce jsem zjistila, že prostě nechci ještě domů, a požádala jsem si o Young Proffesional víza. S touto žádostí mi musel pomoci můj zaměstnavatel — musím vám napsat job offer na další rok, koupíte si pojištění a zařídíte vše, jako když sem jedete poprvé… Takže jsem musela na hranice pro víza a vzali jsme to s kamarádkou přes Karibik. 😀 Po super dovče jsem se ocitla zase v Torontu na letišti a dostala jsem další víza — tentokrát už ale jen na konkrétní práci na mé stávající pozici. Musíte prostě celý rok pracovat pro vaši firmu, což pro mě není a nebyl problém. 🙂

Jednoduše to tu miluji, všechny lidi a celé tohle městečko. Dokonce jsem si tady našla i přítele, který je z Anglie a už jsme spolu skoro rok. Nájmy jsou tu všude příšerně drahé, ale pokud nechcete chodit spát v kolik vám řeknou a nechat se šikanovat, jakým stylem máte po dalších 6 lidech uklízet ,tak nájem je jediná možnost. Navíc jsme dva, takže to není tak hrozné.

Každopádně má víza jsou teď u konce a já si žádám o prodloužení, ale to určitě po 3 měsících zamítnou. Máme požádané o společné víza s přítelem, jsme v poolu a čekáme, jestli nás vyberou. Ať už to dopadne jakkoliv, můžu s jistotou říct, že to tady byly nejlepší dva roky v mém životě. Pořad ale máme v srdci naději, že nás z poolu vyberou, a když ne, tak stejně víme, že se sem stejně jednou vrátíme a budeme tu žít, jak dlouho to půjde!

Srdečné pozdravy z Banffu posílá Gabča :-*

Chcete také odjet pracovat do Kanady jako Gábina? Pak mějte na paměti, že žádosti o víza na příští rok se otevírají už teď na podzim! Napište nám na canada@czech-us.cz anebo se rovnou nezávazně registrujte do programu.
Chcete s námi do zahraničí? Můžete se

Chcete zasílat články z našeho Blogu?