Může vztah přežít měsíce odloučení? A co když se v zahraničí změníš natolik, že už si s partnerem nebudete rozumět jako dřív? V nové epizodě podcastu Go Global: Odvaha vyrazit s psycholožkou Adélou Ziberi otevíráme téma vztahů na dálku a všech obav, které s nimi mohou souviset.
Bavíme se o tom, jak nastavit komunikaci, aby se jeden necítil pod kontrolou a druhý opomíjený i o tom, jak zvládat hádky, žárlivost a krizové momenty, když mezi vámi jsou stovky nebo tisíce kilometrů.
Pokud právě řešíš, jestli se dá skloubit láska a život za hranicemi, tahle epizoda je přesně pro tebe.
Podcast si můžeš pustit i na Spotify nebo Apple podcasts.
Raději čteš? Přečti si shrnutí rozhovoru.
Jak přežít vztah na dálku a na co si dát pozor, aby nezačal trpět?
Spousta lidí vnímá vztah na dálku jako problematický. Zkušenosti i mezinárodní výzkumy ale ukazují, že vztahy na dálku mohou být stejně kvalitní, někdy dokonce kvalitnější než vztahy, ve kterých partneři žijí spolu.
Hodně záleží na komunikaci, kvalitě vztahu, pocitu bezpečí a důvěře. Strach z odloučení navíc často souvisí s tím, jak se člověk ve vztahu cítil už předtím. Vztah na dálku tedy nemusí být nutně špatný – spíš může výrazněji ukázat dynamiku, která už ve vztahu existuje.
Jak s partnerem komunikovat, že odjíždím do zahraničí a čeká nás odloučení?
Doporučila bych začít to komunikovat dostatečně dopředu, aby to pro druhého nebyl šok. Nemělo by to působit jako rozhodnutí typu: „Rozhodl jsem se o našem vztahu bez tebe.“ Důležité je řešit to osobně, ideálně tváří v tvář.
Pak je potřeba otevřeně mluvit o tom, jak si nastavíme komunikaci a jak často se budeme vídat. Také je důležité zjistit, jestli chce partner jet se mnou, nebo jestli je to něco, co potřebuji udělat především pro sebe – například kvůli jedinečné studijní nebo pracovní příležitosti.
Pokud se rozhodnu odjet sama nebo sám, je důležité partnera ujistit, že s ním ve svém životě stále počítám.
Jak řešit hádky na dálku, když nemůžeme partnera obejmout nebo si sednout vedle sebe?
To může být poměrně náročné. Když spolu lidé žijí, po hádce se přirozeně potkají a postupně se přes konflikt přenesou. Ve vztahu na dálku je usmíření složitější, protože hádka často probíhá přes telefon nebo zprávy.
Spokojené a dlouhodobé páry se přitom nehádají méně. Důležité je hlavně to, jak se hádají a co dělají po hádce. Ve vztahu na dálku proto může být potřeba ke konfliktům přistupovat vědoměji.
Když cítím, že jsem hodně v emocích, můžu říct: „Teď nevím, co na to říct. Nelíbí se mi to a potřebuji si to promyslet. Pojďme si zavolat za hodinu.“ Je lepší dát si prostor než v emocích říct něco, co už potom nevezmu zpátky.
Určitě bych se vyhnula hádkám přes SMS. Chybí v nich neverbální komunikace a snadno dochází k nedorozuměním.
Některé páry si nastavují vlastní pravidla, například že během hádky nikdo nepoloží telefon bez toho, aby si řekli, kdy si znovu zavolají. I nepříjemný rozhovor bychom měli ukončit s respektem k druhému.
Je žárlivost ve vztahu na dálku přirozená, nebo už může být varovným signálem?
Žárlivost je přirozená jak ve vztazích na dálku, tak ve vztazích, kde partneři žijí spolu. Nemyslím si ale, že ji nutně způsobuje samotná dálka. Často souvisí spíš s nedůvěrou nebo komunikací, která nám nevyhovuje.
Ve zdravé míře nemusí být žárlivost na škodu. Problematická se stává ve chvíli, kdy se vyhrotí a začne být hlavním tématem vztahu. Když už se řeší jen to, kde partner byl, s kým se potkal nebo co viděl na sociálních sítích, je to problém.
Pokud je možné se během odloučení navštěvovat, je dobré to dělat? A jak často?
Každý vztah je v tomhle individuální. Zároveň se ale ukazuje, že páry, kterým vztah na dálku funguje, často mají konkrétní termín, kdy se znovu uvidí nebo kdy odloučení skončí.
Je důležité vědět, že odloučení není napořád. Můžeme se těšit na konkrétní setkání a odpočítávat dny.
Vzpomínám si například na příběh svých prarodičů. Můj děda v roce 1983 odjel na rok pracovat do Kosova. Tehdy neexistovaly sociální sítě a telefonáty nebyly samozřejmostí. Pro něj byla důležitá kariérní příležitost, pro babičku zase vědomí, kdy ho znovu uvidí. Během toho roku ho jednou navštívila a právě na toto setkání se velmi těšila.
Takže návštěvy určitě ano – pokud jsou dopředu domluvené a máte se na co těšit.
Jak poznat, jestli mě ve vztahu drží opravdová láska, nebo spíš strach z nejistoty, když se rozhoduji, jestli odjet do zahraničí?
Myslím, že je potřeba podívat se na svůj strach trochu hlouběji a položit si otázku: Kdyby ten strach zmizel, co by zůstalo? Jaká by byla moje skutečná motivace zůstat nebo odjet?
Je pochopitelné, že vztah při rozhodování hraje velkou roli. Zároveň ale někdy můžeme chtít zůstat a udržet vztah za každou cenu, i když bychom sami chtěli něco jiného.
Odloučení přitom nemusí vztah pouze ohrozit. Může do něj přinést pozitivní životní zkušenost, která posílí oba partnery i samotný vztah.
Dá se říct, že odjezd do zahraničí je testem kvality vztahu? Pokud vztah dálku nepřežije, znamená to, že nebyl dost pevný?
To mi přijde jako velmi zjednodušený pohled. Na tom, jestli vztah dálku zvládne, se nepodílí jen pevnost vztahu, ale také osobnost partnerů, jejich zkušenosti a potřeby.
Někdo potřebuje hodně fyzického kontaktu, jinému stačí slyšet od partnera, že je tady pro něj. Každý člověk prožívá vztahy jinak.
Navíc vztah prochází různými fázemi. Pokud vztah na dálku nevyjde, neznamená to automaticky, že nebyl dostatečně pevný. Možná se v daném životním období potřeby nebo cesty těch dvou lidí jednoduše rozešly.
Co může člověk udělat, aby se při rozhodování neobětoval a později nelitoval, že zůstal jen kvůli partnerovi?
To je podle mě strašně důležitá otázka. Pokud někdo odjede do zahraničí pouze kvůli partnerovi, přestože by ho samotného taková cesta nikdy nenapadla, bývá jeho spokojenost nižší než u člověka, který si tuto cestu přál sám.
Je důležité si uvědomit: Pro koho to vlastně dělám? Co z toho budu mít já?
Někdy je potřeba být trochu sobecký. Můj partner chce jet, ale já nechci, protože jsou pro mě důležité jiné věci. A je v pořádku si to přiznat.
Platí to i opačně – když zůstanu doma kvůli partnerovi, přestože bych sama chtěla odjet?
Určitě. I tady dělám rozhodnutí především pro toho druhého. Nikdo mi ale nezaručí, že se jednou neohlédnu zpátky a neřeknu si: „Měla jsem odjet. Takovou příležitost už možná nikdy nedostanu.“
Právě v mladém věku bývá období, kdy máme relativně málo závazků. Později už můžeme mít rodinu, děti, hypotéku nebo jiné povinnosti. Odjet pak může být mnohem složitější.
Některé životní příležitosti se proto nemusí opakovat.
Je přirozené, že se člověk v zahraničí vyvíjí rychleji než partner, který zůstává doma?
Výjezd do zahraničí člověka může výrazně změnit. Může se proměnit naše sebevědomí, hodnoty nebo pohled na svět. Často se také více osamostatníme.
Pro člověka, který vyjel, může být tento vývoj velmi pozitivní. Zároveň ale může vzniknout rozdíl mezi ním a partnerem, který zůstal doma. Ten se však může rozvíjet také, jen jiným způsobem.
Důležité je, jestli se tyto změny dají propojit. Pokud jsou pro oba stále důležité podobné hodnoty, může vztah fungovat velmi dobře. Problém nastává ve chvíli, kdy se jejich hodnoty začnou výrazně rozcházet – například když jeden začne oceňovat svobodu a cestování, zatímco druhý touží hlavně po stabilitě.
Jak komunikovat svůj osobní růst a nové zkušenosti tak, aby se partner doma necítil méněcenný nebo vyloučený?
Když člověk zažívá něco nového, má přirozenou tendenci mluvit hlavně o sobě. Pro druhého to ale může postupně znít tak, že mluvíme jen o sobě a přestáváme se zajímat o jeho život.
Je proto dobré partnera do zážitků zapojovat. Můžu například říct: „Dneska jsem byl na obědě a dal jsem si něco, co by ti fakt chutnalo. Až se uvidíme, vezmu tě tam.“
Důležité je vytvářet společnou linku, i když každý žije něco jiného. Zároveň není dobré kvůli obavám partnerovi některé věci zatajit. Spíš mu dát najevo: „Já tady zažívám něco nového, je to pro mě skvělé a jsem za to rád. Ale neznamená to, že na tebe zapomínám.“
Co se děje se vztahem, když oba partneři odjedou do zahraničí a najednou jsou závislí hlavně jeden na druhém?
Je skvělé, že jedou spolu a čekají je společné zážitky, ale zároveň každý potřebuje naplňovat i své vlastní potřeby. Jeden se může novému prostředí přizpůsobit rychleji, druhý pomaleji.
Rizikem je, že pár ze začátku tráví spolu téměř 24 hodin denně a partner se stane nejen partnerem, ale zároveň nejlepším kamarádem, terapeutem, kolegou i jediným člověkem, se kterým trávíte volný čas.
Proto je užitečné, aby si i páry, které odjíždějí společně, hledaly vlastní přátele a aktivity. Každý může mít své zájmy nebo vlastní okruh lidí. Díky tomu máte večer také co vyprávět, protože jste spolu nebyli celý den.
I když jedeme do zahraničí společně, pořád jsme každý sám sebou. Naše životy bychom měli propojovat tak, aby to bylo pro oba přínosné, a ne na úkor nás samotných nebo vztahu.
Je ještě něco, co jsme nezmínili, ale považuješ to u vztahů na dálku za důležité?
Když se řekne vztah na dálku, většinou nás napadne partnerský vztah. Přitom na dálku udržujeme také přátelství nebo rodinné vztahy.
Je zajímavé, že když mladí lidé odjíždějí na Erasmus nebo pracovní pobyt, většinou nikoho nenapadne, že by kvůli tomu mohli přijít o přátelství. U partnerského vztahu se ale dálka často vnímá jako velký problém.
Možná je to i o větší důvěře a pocitu bezpečí. U přátelství máme zkušenost, že se několik měsíců nevidíme a potom se setkáme, jako bychom se viděli včera. U partnerských vztahů je to pro nás citlivější.
Možná je proto dobré zamyslet se nad tím, co bych potřebovala, aby můj partnerský vztah měl, abych se nebála vycestovat stejně jako se nebojím odjet kvůli své nejlepší kamarádce.
Co bys na závěr vzkázala těm, kteří se dálky bojí kvůli vztahu?
Vztah na dálku nemusí znamenat konec vztahu. Odloučení může naopak přinést pozitivní zkušenost a stát se pro oba partnery posilující.
Když si uvědomíme, že jsme to zvládli, může nám to dodat pocit, že jsme jako pár ještě silnější.
Nemyslím si proto, že by vztah měl být důvodem, proč některá životní rozhodnutí neuděláme jen kvůli obavám. Pokud vnímáme, že něco ve vztahu nefunguje, můžeme na tom pracovat. Nemělo by nás to ale zastavit před tím, co si opravdu přejeme v životě splnit – třeba právě před cestou do zahraničí.