Hlavním mottem Simony je, že „život by se měl prožít, ne jen přežít“. Pokud byste rádi věděli, proč považuje rok v Kanadě za jeden z nejlepších ve svém životě, vydejte se teď spolu s ní na „hike“ plný dobrodružství a úchvatných prožitků…
Změna je život
Zase jeden z pošmourných zimních večerů, dosedám do auta, zavírám za sebou dveře a po celém dni v práci se sama sebe ptám, co tady vlastně dělám? Odjíždím z obrovského parkoviště pro zaměstnance. Je to už nějaký pátek, co pracuji pro velkou společnost. Klasický korporát, který vás po letech tak otupí a zformuje, až si začnete myslet, že jediné, po čem v životě toužíte, je služební auto, iPhone a hypotéka na barák někde v satelitu. Ne, o tohle opravdu neusiluju… A tak se mi v hlavě rodí myšlenka, že pokud chci něco změnit, musí to být co nejdřív a dost radikální, abych nemohla couvnout.
Už ani nevím přesně jak, ale někde na webu jsem narazila na možnost programu Working Holiday v Kanadě. Něco málo jsem si o tom nastudovala a byla rozhodnutá, že tohle bude ono. Zlepším se v angličtině, osamostatním se, poznám nové lidi a hlavně… budu v horách, které od malička miluju.
Když mi pak jedna moje známá dala kontakt na svoji sestřenici, která v Kanadě již nějaký čas byla, a ta mi zaslala fotku městečka Banff v srdci Rockies, hned jsem věděla, že chci být celý rok právě na tomhle místě.
Začátky v Banffu
Říjen 2015 – vylézám z autobusu a jsem opravdu tady, jsem v Banffu! Beru kufr a mířím do hotelu, kde mám sjednanou práci a ubytování.
Od manažera (z kterého se později vyklube pěkný d*b*l ☹) se dozvídám, že práci ani ubytování pro mě zatím nemá, ale že mě nechá bydlet v hotelu. Nijak extra mě to netrápí a vyrážím každý den zkoumat okolí. Když zjistím, co všechno se dá v Rockies dělat a kam jít, mám pocit, že místo jednoho roku potřebuji alespoň deset let, abych to všechno stihla.
Jak se říká, začátky jsou všude těžké a v mém případě tomu nebylo jinak. Po tom, co mě náš manažer ubytoval, jsem okamžitě běžela koupit kanadské „SAVO“ a vydrhla celý pokoj. A to naše ubytování ani nebylo jedno z nejhorších, co jsem v Kanadě zažila.
Další den nastupuji do hotelu a má kariéra „housekeepera“ právě začíná. Po tom, co jedna z Filipínek, která mě zaučuje, nasadí vražedné tempo, začínám mít podezření, jestli nemá o jednu ruku či nohu víc jak já ☺. Naštěstí v hotelu potkávám Káťu a Vaška, český pár, který už je tu pár týdnů, a shodujeme se na tom, že Filipínci jsou prostě divný. Večer tohle usnesení ještě potvrzujeme u piva a stávají se z nás kámoši.
Nezapomenutelné zážitky a přátelství
Kamarádů jsem si v Kanadě našla hodně… místní, cizince a hlavně Čechy. Se spoustou z nich jsem stále v kontaktu. Byli jsme taková jedna velká rodina, navzájem si pomáhali a zažili spoustu nezapomenutelných zážitků. Nechci je všechny jmenovat, abych náhodou na někoho nezapomněla, oni sami budou vědět ?. Na společné chvíle s nimi spolu s neskutečně krásnou kanadskou přírodou vzpomínám ze všeho nejvíc.
První intenzivní zážitek se udál asi týden po tom, co jsem do „země javorového listu“ přijela. S kamarádem Martinem, Čechem, který už několik let v Kanadě žije, jsme šli lézt na skálu. Pro mě to bylo první lezení venku a na ten výhled shora nikdy nezapomenu. Všude okolo hory, výhled na Bow River a nekonečné údolí pode mnou.
A další zážitky jen následovaly… Můj první kajak v životě – a s Martinem jsme zvládli za den ujet z Lake Louise do Banffu po řece Bow River celkem 55 km. Sice jsme mysleli, že nám ke konci upadnou ruce, ale ten pocit potom stál za to ☺.
Zimní radovánky
Pak přišla zima a začali jsme s partou jezdit lyžovat do Sunshine Village, lyžařského střediska hned kousek za městem. Lyžování tam bylo naprosto skvělé! Kromě Sunshine Village jsem vyzkoušela i resort v Lake Louise, kde se v minulosti odehrály zimní Olympijské hry, a také Kicking Horse resort nedaleko Goldenu, který je vyhlášený každoroční sněhovou nadílkou.
Když už nás z lyžování začaly bolet nohy, nazuli jsme s kamarády brusle a vyrazili na zamrzlou Bow River.
Párkrát jsme si také půjčili sněžnice a prodírali se hlubokým sněhem v lese. Při jednom takovém výletě, když jsme se vraceli autem zpět do Banffu, jsme uviděli u kraje silnice tři mladé losice! To bylo poprvé v životě, co jsem tahle zvířata viděla na vlastní oči.
Zima v Banffu ale nakonec nebyla tak drsná, jak mě všichni místní varovali. Zažila jsem sice párkrát 30 stupňů pod nulou, ale díky tomu, že vzduch je tam suchý s minimální vlhkostí, ani vám to nepřijde.
Když to teď srovnám, náš deštivý listopad se mi zdá, co se týče zimy, mnohem horší. Ale asi jsem jen měla kliku a zažila ten rok mírnější zimu.
Takže určitě doporučuji vzít si s sebou raději dost teplé oblečení a boty, pokud máte v plánu být v horách během sněhové nadílky.
Cesta za teplem
Protože jsem po pár měsících zimy už přece jenom měla sněhu dost, rozhodla jsem se, že si udělám chvíli pauzu od stlaní postelí v hotelu a mytí nádobí v restauraci (přiznávám, že pauza byla hlavně kvůli práci, ani ne tak kvůli počasí :D), a s kámoši jsme v dubnu vyrazili na měsíc do tepla.
Dva týdny jsme cestovali v Mexiku po poloostrově Yucatán a další dva týdny jsme strávili na Kubě.
Všem opravdu doporučuji využít levných letů z Calgary třeba právě do Cancúnu – je to pár hodin cesty a vyplatí se vám to více, než kdybyste letěli z Čech.
Návrat do Banffu
Vracet se po měsíci do Banffu bylo jako vracet se domů. Těšila jsem se na svá oblíbená místa a hlavně taky na kámoše. Pomalu začínalo jaro, dny se prodlužovaly a my začali vyrážet po práci a o volnu na „hiky“.
S kamarádkou Peťou jsme se takhle jednou vydaly na lehčí túru lesem a nějak nám vůbec nedošlo, že je květen a všude se to hemží mláďaty. Najednou nám přes cestu přeběhla dvě malá medvíďata. V tom okamžiku byste prý neměli utíkat – to se však lehce říká, ale těžko dělá ☺. Takže jsme „nabraly čáru“ a utíkaly z lesa nejbližší cestou pryč.
Medvědů jsem za tu dobu v Kanadě ještě pár potkala. Jednou nás s partou v lese kousek u Mt. Assiniboine (takový kanadský Matterhorn) dokonce navštívil grizzly. Naštěstí se prošel jenom okolo ohniště a namířil si to v klídku zase zpátky do lesa. Že bychom ale my po tomhle střetnutí byli úplně v pohodě, se říct nedalo, a tak jsme pak do kadibudky vyrážely s holkama minimálně po čtyrech a kluci vybavený alespoň sekyrou ?.
Léto v Rockies
Léto bylo v Rockies naprosto skvělý. Túry, horské kolo, kajaky, lezení po skalách – to všechno se tam dalo dělat.
Jeden z nejnáročnějších „hiků“ byl pro mě North Coast Trail na Vancouver Islandu. Na začátek se musíte nechat odvézt „water taxi“, kde vás místní dědula vyhodí na pobřeží, a potom se na pár dnů můžete rozloučit s veškerou civilizací. Střídavě se během dne prodíráte hustým lesem, popř. topíte v bahně (na Vancouver Islandu totiž hodně prší), kloužete se po kamenech nebo zapadáte do písku na pobřeží. Během těch tří dnů našeho putování jsme nepotkali vůbec nikoho. Prostě opravdový konec světa ☺.
Další můj vysněný „hike“ byl na Mt. Temple, horu vysokou 3 544 m n. m. Když se mě kamarád Simon jen tak zeptal, zda nechci jít s nimi, neváhala jsem ani chvíli. Jasně, že jdu! Nahoru i zpátky jsme to nakonec zvládli za necelých osm hodin a ten výhled byl naprosto dechberoucí. Mt. Temple je totiž nejvyšší hora v okolí Banffu a Lake Louise, takže shora vidíte všechny ostatní vrcholy – nejlepší je pohled na úžasně modré Moraine Lake.
Nejhezčí hike ze všech
Ten nejhezčí „hike“ měl ale teprve přijít… Ke konci mého pobytu v Kanadě, když už jsem nepracovala, za mnou přijeli z Čech moji nejlepší kámoši – Honza a Martina.
Honza dorazil o týden dříve než Marťa. Měli jsme spolu naplánovaný Panorama Ridge Hike. Když jsem si předtím prohlížela na internetu fotky právě z tohoto výšlapu, bylo rozhodnuto. To musím vidět!
Poté, co jsme se s Honzou vyškrábali po celém odpoledni na kopec a uviděli azurově modré Garibaldi Lake spolu se zasněženými vrcholy kolem jezera, nám málem „spadla čelist“ ?. To ale nebylo všechno. Podívali jsme se doprava a vykoukl na nás úžasně černý vrchol – Black Tusk.
Po tomhle zážitku jsem si říkala, že už můžu jet v klidu domů, protože na hezčím místě jsem nikdy nebyla…
Na skok do Yellowstonu
Po dvou týdnech „road tripu“ po Rockies jsme ale ještě měli v plánu zajet na pár dní do Yellowstonu a ten mě taky naprosto uchvátil – nejen krajinou s gejzíry, barevnými jezírky, lesy, řekami, ale hlavně zvířaty.
Každý den jsme viděli bizony a obrovské jeleny, kteří se nijak nenechávali vyrušovat lidskou přítomností.
Pár dní v Yellowstonu uteklo strašně rychle a my se museli vydat na dlouhou cestu autem zpět do Calgary, odkud jsme letěli domů.
Přistání v Praze
Po přistání v Praze jsem měla hrozně divný pocit. Na jednu stranu jsem se moc těšila na svoji rodinu a kamarády, na druhou stranu jsem se však chtěla vrátit zpět do kanadských hor.
I když byla ale Kanada úžasná a strašně se mi tam líbilo, pobyt venku mě „nakopnul“ a chtěla jsem vidět i jiné země.
Po návratu jsem se tak v Čechách moc „neohřála“ – dva měsíce jsem cestovala po jihovýchodní Asii a pak odjela na půl roku pracovat na Island. Ale to jsou již jiné příběhy…
Vzůru do Kanady
Pokud tedy ještě váháte, zda vycestovat a zkusit právě Kanadu, neotálejte už ani minutu! Zjistíte, že dokážete cokoliv, co si usmyslíte, a že nic není problém.
Život by se měl podle mě prožít, ne přežít. Jednou totiž nebudete chtít vzpomínat jen na to, jak jste trávili hodiny zavření v kanceláři, nebo v nákupním centru. Budete chtít vzpomínat na čas, který jste strávili se svými blízkými, a na dobrodružství, která jste v životě zažili…
P.S.: Pokud chcete mít také plno zážitků z Kanady, máte možnost se už 10. – 11. listopadu zúčastnit Job Fairu v Praze, osobně se sejít se zaměstnavateli z Kanady a zajistit si tak práci i ubytování předem. Kapacita je omezena, proto doporučujeme včasnou registraci. Více info najdete zde.
