Honza Augusta – policista, spisovatel a barman – sdílí svůj upřímný a silný příběh o tom, jak ho práce u policie vyčerpala natolik, že potřeboval životní restart. Vypráví o sociální fobii, depresi, ale i o tom, jak našel nový smysl života díky psaní knihy a práci barmana na Kypru. Dozvíš se, co mu pobyt v zahraničí přinesl, proč si nechal vytetovat jméno baru, kde pracoval, a jak tě může změnit prostředí plné slunce, pohody a upřímných vztahů.
Raději čteš? Přečti si shrnutí rozhovoru.
Honzo, mohl by ses na úvod krátce představit?
Jmenuju se Honza, je mi 29, brzo mi bude 30. Pocházím z Mostu, ale už devět let žiju v Praze. Posledních osm let pracuju u policie, nejdřív v Praze, teď ve Středočeském kraji.
Co tě vedlo k tomu, že ses rozhodl vycestovat za prací do zahraničí?
Byly to dvě věci. Jednak jsem si tím plnil sen z mládí – po střední jsem chtěl vycestovat, ale kvůli prvnímu vážnému vztahu jsem zůstal v Česku. A druhá věc byla vyhoření z práce u policie. Měl jsem úplně jiné představy, chtěl jsem pomáhat lidem a místo toho jsem se denně setkával jen s negativními situacemi. Po čase mě to změnilo. Stal se ze mě člověk, kterého bych dřív nepoznal – uzavřený, skeptický, odtažitý. Všechno to začalo ovlivňovat i osobní život.
Jak tě to zasáhlo?
Hodně. Během covidu jsem se úplně odřízl od lidí, propadl jsem sociální fobii, alkoholu a začaly deprese. Bylo to asi nejhorší období mýho života. Potřeboval jsem restart.
Co ti tehdy pomohlo?
Začal jsem psát. Všechny zážitky z práce, včetně těch těžkých emocí, jsem sepsal do knihy Dvě tváře policisty. Chtěl jsem tím pomoct ostatním, ukázat, že v tom nejsou sami. Současně jsem si přivydělával v nočním klubu – pro introverta, jako jsem já, to byl obrovský výstup z komfortní zóny. Ale pomohlo mi to – v komunikaci i v navazování kontaktů.
Proč jsi si nakonec vybral Kypr?
Chtěl jsem původně do Kanady, ale to by byl velký krok na začátek. Tak jsem hledal něco kratšího a dostupnějšího. Přes Czech-us mi nakonec nabídli práci na Kypru. Neváhal jsem – věděl jsem, že potřebuju změnu a že ten čas právě nastal.
Jak vypadaly tvé první dny na Kypru?
Totální chaos. Zpožděný let, taxík za 50 euro v jednu ráno, vedro k zalknutí a k tomu zásuvky jako v Anglii – nenabil jsem si ani telefon. Ale hned druhý den se vše začalo zlepšovat. Zaměstnavatel mě přivítal skvěle, nechali mě dospat, ukázali zázemí, uniformu, kantýnu. Všechno šlo postupně.
Kde jsi pracoval a co přesně jsi dělal?
Dostal jsem se na pool bar v pětihvězdičkovém resortu – bar u bazénu. Nejlepší místo, co jsem mohl dostat. Přímý kontakt s hosty, uvolněná atmosféra, super tým. Každý den jsem pracoval osm hodin, směna od 10 do 18. Po práci jsme s kolegy chodili na pivo, výlety, užívali jsme si léto naplno.
Zní to idylicky. Bylo to tak i reálně?
Byly i náročné momenty. Třeba na začátku jsem byl v úplně hrozném ubytování – plíseň, smrad, nefungující klimatizace. Ale za pár dní mě přesunuli jinam a všechno se změnilo. Měl jsem super spolubydlícího, bazén za barákem, čistotu a pohodu.
Jak ses cítil mezi lidmi? Překonal jsi sociální fobii?
Rozhodně. Práce s lidmi mě donutila mluvit, otevřít se. Kolegové mě neodsuzovali, i když věděli, že jsem policajt. Vznikla tam opravdová přátelství. Po měsíci jsem byl součástí party. Když jsem odjížděl, tekly slzy. I kvůli tomu si jdu teď nechat vytetovat název baru, protože to místo pro mě znamenalo fakt hodně.
Co ti nejvíc utkvělo v paměti?
Lidskost. Mentalita lidí na Kypru je úplně jiná než v Česku. Nikdo se netváří kysele, jsou otevření, přímí. Třeba i obyčejná pokladní se se mnou dala do řeči na 10 minut. Tady by vás lidi poslali do háje. Tam mi došlo, že ke štěstí nepotřebuju peníze ani majetek. Stačí mi dobrý lidi, moře, slunce a pocit, že patřím.
A co angličtina? Měl jsi obavy?
Trochu. Ale agentura mě připravila na pohovor, měl jsem úroveň B2 a za pár týdnů jsem se rozmluvil. Lidi byli trpěliví. Po měsíci už jsem mluvil bez přemýšlení.
Vydělal sis i něco?
Ano, dost. Měl jsem ubytování a jídlo zdarma, z výplaty mi strhávali jen za vodu a elektřinu. Základní plat byl asi 850 eur + dýška v hotovosti každý týden. Měsíčně jsem si vydělal okolo 33 tisíc korun. A to jsem si to tam ještě fakt užíval.
Jaké bylo prostředí resortu?
Luxusní, obrovské. Chodili tam hosté z celého světa, my jsme měli vlastní kantýnu, ubytování a zázemí. Všechno fungovalo jako švýcarské hodinky. Každý měl jasně danou roli, ale atmosféra byla přátelská a férová.
Jaké jsi měl směny a volný čas?
Směny byly osmihodinové, stabilní – od 10 do 18. Díky tomu jsme každý večer měli volno a mohli vyrážet ven. Ať už na výlety, do města, nebo jen na pivo s kolegy. Bylo to fakt jako letní tábor pro dospělé.
Plánuješ se ještě někam vydat?
Teď nechávám věci otevřené. Ale rozhodně vím, že když to půjde, chci zase někam vycestovat. Ta zkušenost mi změnila život.
Jaký byl návrat domů?
Těžký. Hned v metru v Praze jsem cítil kulturní šok. Lidi koukající do země, nepřítomné pohledy… říkal jsem si: Tyjo, já chci zpátky. První dva měsíce byly náročné. Ale dnes už vím, že se chci zase jednou vrátit ven. Ať už na Kypr, nebo jinam.
Co bys poradil lidem, kteří taky cítí, že potřebují změnu?
Nebát se. Udělat ten první krok. Já ho odkládal 10 let – ale když jsem ho udělal, začal úplně nový život. A za to to fakt stojí.
