Byl jedním z posledních přihlášených, přesto si na Work and Travel ve Washingtonu vytvořil zážitky na celý život. A to nejen díky poznávání jiných kultur, zlepšování angličtiny a roadtripu po západu USA, ale také kvůli práci plavčíka, během které zachránil život. „Když nám snad po minutě znovu naskočilo srdce asi dvanáctileté slečny, popřeli jsme typický stereotyp plavčíka – že se jede na bazén jenom bavit a opalovat,“ popisuje své dojmy jednadvacetiletý Martin Fix.
Kamarádi mu tak dlouho opakovali, jak skvělý výjezd přes Work and Travel je, až neodolal. „Říkal jsem si, že chci zažít dobrodružství, dokud ještě můžu. Jel jsem sám, abych si cestu zažil se vším všudy,“ vypráví Martin. Do Ameriky se vydal na čtyři měsíce v květnu minulého roku, předtím, než si na vyšší odborné škole v Plzni dodělal diplomovaného specialistu. Washington si vybral proto, že tamní práce nabízela největší výdělek, od známých na něj navíc slyšel samou chválu. „Kamarád je ambasadorem agentury Czech-us, kvůli němu jsem nakonec doopravdy odletěl,“ směje se Martin.
Pracoval jako plavčík na bazénu v komplexu obytných domů v Marylandu ve městě Silver Spring. „Náš bazén byl pro čtyři plavčíky, tedy největší v okolí. Byl navíc privátní, takže do něj chodili jen obyvatelé bytů, což bylo asi tisíc lidí,“ popisuje Martin. Výplatu dostával každých čtrnáct dní, měsíčně vydělával asi 50 tisíc korun. Na bazén docházel Martin šestkrát za týden a pracoval téměř od rána do večera. „Neměli jsme ani moc času peníze utrácet. Navíc jsme si přivydělávali učením plávání místních dětí,“ míní Martin. Češi jsou podle něj v Americe vyhlášení tím, jak pracovití jsou.
Byl to nejlepší jazykový kurz, co jsem mohl mít.
Na pobyt, který ho včetně letenek, plaveckého kurzu, poplatku agentuře a kapesného vyšel asi na 60 tisíc korun, mu přispěli rodiče. Sám si ale přes brigády snažil našetřit, co to jen šlo. „Částka se mi ale skoro třikrát vrátila. Domů jsem si přivezl spoustu věcí, trochu peněz, ale hlavně cestovní zážitky,“ říká student z Plzně. Ubytování sdílel s Čechy a Slovákem. Pronajatý byt měl tři pokoje, velký obývák, kuchyň a balkon. „Hned pod námi bylo fitness, navíc jsem měl pokoj s vlastní koupelnou a šatnou. Skoro lepší vybavení než doma,“ usmívá se při vzpomínce Martin. Do práce chodil asi jen patnáct minut pěšky.
Kvůli tomu, že se svými spolupracovníky i bydlel, měl Martin s kluky chvíli ponorku, jinak ale byli perfektní tým. S jedním kamarádem z Česka se vídá dodnes. „Fungovali jsme jako super plavčická jednotka. Na druhou stranu, díky velikosti bazénu jsme měli dost kontaktu i s Američany,“ vypráví Martin. Známé si však našel i mezi cizími národnostmi, bavil se třeba se Španělem, Ekvádorcem a Indonésanem. I proto se mu angličtina zlepšila o dost víc než za čtyři roky na střední. „Byl to nejlepší jazykový kurz, co jsem mohl mít. Připadal jsem si jako místní, navíc si od té doby víc věřím,“ popisuje nabyté zkušenosti vysokoškolský student.
Na mateřský jazyk už pak prostor nebyl vůbec. Plavčíky si lidé z místní komunity oblíbili, sbližovali se s nimi a začali jim na bazén nosit i jídlo. „Ochutnávali jsme různé kuchyně, měli jsme maso na iránský způsob, indickou sladkou rýži nebo oběd,“ vzpomíná Martin. Ve Washingtonu se shromažďuje spousta národností a menšin, ať už z Polska, Indie, Uzbekistánu, Japonska či Taiwanu. A každý je navíc zvyklý na small talk,podle Martina proto, že se v angličtině nerozlišuje tykání od vykání. „Ze začátku se nás všichni ptali odkud jsme. Po dvou týdnech jsem jim začal pokládat stejnou otázku. Došlo mi, že jsou cizí stejně jako já,“ říká Martin.
Americká mentalita mu sedla i proto, že jsou tamní lidé otevření a rádi si povídají. Ve městě, kde Martin pracoval, nikdo nespěchal, lidé popíjeli a dobře se bavili. „Neviděl jsem kolem žádný rasismus. V USA žije hodně přistěhovalců, a proto jsou více shovívaví k těm, co přijedou,“ vysvětluje nadšeně Martin. Jednou se na něj ale obořila matka hispánských dětí, které jako jediné na bazénu podrobil testu plavání. „Zlobily a očividně neuměly plavat. Šlo mi čistě o bezpečnost, ale jejich máma na mě křičela, že je to kvůli rase. Přišlo mi, že jsou místní trochu naježení,“ dodává nejistě.
Dívka se po masáži srdce probudila s hrozně hlasitým výkřikem, koulela očima a nechtěla nás pustit.
Na bazéně ve Washingtonu se Martin s plavčíkováním setkal poprvé na vlastní kůži. První tři dny v práci pro něj proto představovaly největší výzvu. „Ze začátku jsem pořád pískal. V praxi jsem ale zjistil, že je potřeba si pravidla upravit,“ vypráví dnes už s úsměvem. Jeho zodpovědnost se ale vyplatila, když s jeho kamarády zachránil život mladé dívce. Její bratr ji omylem kopl do hlavy, ona si lokla vody a v bezvědomí sestoupala do čtyřmetrové hloubky. „Na co jsme se připravovali se stalo skutečností. Dívka se po masáži srdce probudila s hrozně hlasitým výkřikem, koulela očima a nechtěla nás pustit,“ popisuje nejsilnější zážitek svého života mladý plavčík. Kluci dostali obrovský potlesk, rodina dívky jim ale paradoxně nepoděkovala.
K rychlé reakci plavčíků přispěl také kurz, který si před výjezdem musí každý zájemce povinně plnit. Součástí je kondiční cvičení, lekce plavání i zdravovědy. „V kurzu nebyly požadavky na časový limit, ale styl plavání. Holkám to trvalo déle nebo se bály skákat z výšky, ale nakonec to všechny zvládly,“ říká Martin. Kromě zmíněného museli potencionální plavčíci procházet nahranými scénkami či se potápět do hloubky pro speciální cihličku. Lekce se později lišily podle toho, zda jeli účastníci pracovat k bazénu, nebo moři.
O dva dny později jsem zjistil, že nemám pas, ani občanku.
Jak ale název Work and Travel napovídá, není jenom o práci. Cestování si Martin užil především posledních dvanáct dní, kdy s kamarády uspořádal roadtrip západem USA. Po třech a půl měsících práce si užil nálož cestování, která vydala za celý měsíc. „Nejvíc budu vzpomínat na to, když mě kvůli zrychlování zastavila policie, která zrovna jela v protisměru. O dva dny později jsem navíc zjistil, že nemám pas, ani občanku,“ vypráví Martin. Později se dozvěděl, že doklady zapadly policajtovi v autě. Pas mu těsně před odletem došel na ambasádu v Los Angeles, k řidičáku už se ale nedostal. „Pokuta mi ale nakonec nedošla, tak mi policajt svou chybu asi kompenzoval,“ směje se Martin.
Kvůli cestování se studentovi z Plzně zmenšil svět. Times Square se mu nakonec zdálo docela malé, Golden Bridge krásný, ale pořád docela obyčejný. „Od malička jsem viděl ve filmech Ameriku jako modlu, ale to se změnilo, na živo je jiná,“ popisuje Martin. V zahraničí se také přestal bát mluvit s cizími lidmi, dospěl a naučil se hospodařit s penězi. „Doporučil bych všem, co chtějí vyjet, ať tráví co nejvíce času s místními a ať se ničeho nebojí. Stejně nemůžete nic předvídat,“ pokyvuje hlavou.
