K protinožcům
Během vysoké jsem přemýšlela, kam vyrazit za „angličtinou“. Možností je poměrně dost, ale vždy mě lákaly dálky, takže jsem se poinformovala a rozhodla se pro Austrálii i za cenu toho, že tato země momentálně nenabízí roční pracovní víza, ale pouze studentská nebo turistická. To poměrně limituje možnosti, když by tam chtěl člověk zůstat déle, protože ačkoli studentské vízum není omezené délkou pobytu, což v praxi znamená, že můžete libovolně dlouho studovat, musíte ale zároveň náklady na studium hradit.
Je dobré zmínit, že jako student můžete legálně pracovat dvacet hodin týdně – to vám pomůže pokrýt životní náklady. Já jsem si práci našla v italské restauraci, a i když už dneska pizzu nemůžu ani vidět, v Sydney není příliš velký problém najít si práci jako pomocná ruka v restauracích, v kavárnách či v úklidu.
Jazyk a pak legrace
Všem, kdo se tak trochu „bojí“ své jazykové úrovně, můžu doporučit jít alespoň na pár týdnů do jazykové školy. Skutečně je to super pro počáteční rozmluvení a hlavně člověk potká nové lidi a má pocit, že už tam není na všechno sám.
Potom jsou možnosti otevřené – v nabídce různých škol jsou odborné i sportovní kurzy, takže není problém se školit v ekonomii nebo se stát trenérem jógy či surfingu. No a upřímně, kdo by nechtěl plně využít krásy australských pláží?
Ceny se samozřejmě odvíjí od délky a náročnosti studia. Můj australský pobyt byl zaměřený na angličtinu a cestování, takže jsem absolvovala intenzivní jazykový kurz v délce tři měsíců se závěrečnou zkouškou FCE/CAE, který vyšel na cca 2 500$, což je v přepočtu něco okolo 45 000 Kč.
Pokud jde o životní úroveň, ta je v Austrálii vysoká, čemuž odpovídá četnost hovoru o penězích hlavně mezi cizími studenty.
Jenže to není jen problém cizinců, ale i třeba jít na vysokou školu je pro mnohé Australany problém, a když už úspěšně dostudují, mají zase problém najít práci (překvapivě podobná situace jako v ČR, kdo by to byl řekl?). Naštěstí je tento splín vyřešen víkendovým barbecue aneb klokaní párečky situaci vždycky zachrání.
Sydney nebo Melbourne
Austrálie je opravdu velká země a studovat se dá skoro všude. Při hledání školy, jsem se hodně orientovala podle toho, kam jsem poté chtěla jet cestovat. Nepřekvapivě jsem si zvolila oblíbené východní pobřeží, kde jsou ty nejlepší australské pláže, ale také třeba korálový útes Great BarrierReef. Za hlavní studentská města jsou obecně považovány Sydney a Melbourne.
Moje australské dobrodružství mě skutečně zavedlo do Sydney a byl to šok! Oproti našemu hlavnímu městu je to naprosto moderní business centrum tzv. „bez historie“. Nejstarší budovy jsou asi jenom 150 let staré, ale svůj svébytný ráz mu dodává působivá architektura budovy Opery a mostu Harbour Bridge.
Z počátku jsem vůbec nechápala, co lidi na Sydney vidí. Postupně jsem, ale přičichla zdejší pohodové atmosféře a začala si užívat rozmanitost tohoto města, ve kterém se mísí různé kultury a působí jako skutečný meltingpot, do kterého neustále proudí nové vlny studentů. Sydney žije vlastním životem a nikde jinde nenajdete stejnou náladu. Má různé čtvrti, ze kterých si vybere snad každý – ať už je to okolí pláží, hipsterská čtvrť, oblast s vysokou koncentrací barů a klubů nebo kulturní místa s malými galeriemi. Musím říct, že po pár týdnech už jsem se cítila jako hrdý „Sydney sider“ neboli zapřisáhlý milovník života v Sydney. Je na něm zkrátka cosi nakažlivého.
O Melbourne se říká, že je to město evropského typu. Zajímavostí určitě je, že se tradičně objevuje na předních příčkách v hodnocení těch nejlepších míst pro život, proto jsem se vydala i tam, podívat se, co je na něm tak speciálního. Skutečně je to kulturní město plné skvělých galerií, příjemných kaváren a kvalitního street artu na každém rohu, a vlastně tak trochu „soupeří“ se Sydney. Při svém pobytu v Melbourne jsem se bavila s místními a v konverzaci byla cítit jistá rivalita, když jsem zmínila, že bydlím v Sydney. Je to pro tato města typické – často se setkáte s lidmi, kteří milují Melbourne nebo nedají dopustit na Sydney a dokážou se přít o tom, které město je lepší, třeba celý večer. Melbourne si trvale buduje image atraktivního kulturního centra. Nezáleží, jestli preferujete balet, muzikál, jamový koncert nebo statické umění – Melbourne má všechno. Hlavně místní street art je zajímavý, protože pokrývá nejen ilegální plochy, ale funguje zde i jeho zakázková forma. Tedy i na stěnách luxusních obchodů lze vidět nasprejované motivy místní umělecké kultury.
Studenti v Sydney
Sydney je studentské město. Potkáte zde lidi typu „zlaté děti“, kteří jsou mladí, divocí, zaopatření a přijeli do Sydney hlavně utrácet a užívat si. Typicky jsou aktivní až v noci a baví je pláž, pití, flirtování, focení a snapchat . Jsou zábavní, bez zábran a většinou tu pobývají kratší dobu – např. měsíc, během kterého ještě stihnout i cestovat, protože škola je vlastně jenom výmluvou proto, aby se sem vůbec dostali. Druhou skupinou studentů jsou „pracanti“. To většinou bývají vysokoškoláci a mladí profesionálové, kteří přijeli, aby se naučili jazyk, protože bez něj to zkrátka dneska v práci nejde. Žijí tu za svoje peníze, a tak po škole spěchají do práce na špatně placenou noční šichtu a o víkendech na přesčasy. Zůstávají tu obvykle celý rok. Společnou ideou studentů však zůstává touha po cestování, ačkoli i samotné Sydney nabízí spoustu věcí k vidění a rozhodně není na škodu si ho pořádně prochodit, ať už máte v kapse peníze navíc nebo ne. Jeho místní kultura a genius loci vás zkrátka nadchne.
Co se tak jí na druhé straně světa
České pečivo jsem brala jako samozřejmost do chvíle, než jsem přišla do obchodu v Sydney a marně hledala rohlík nebo chleba. Místo toho jsem objevila regál s asi třiceti druhy toustového chleba. Od Čechů, pobývajících v AU, jsem téma „pečivo“ slyšela také často a dokonce i některé rodiny s dětmi si nechávali posílat „naše“ piškoty od kamarádů z Čech.
Austrálie nemá zrovna typickou národní kuchyni, ačkoli fish and chips zde také poměrně frčí. Spíše je pro ní typická rozmanitost kuchyní, podle toho, jak se postupně zabydlovaly různé vlny obyvatel ze zahraničí. Konkrétně v Sydney je naprosto skvělý rybí trh, který je rájem víkendových obědů. Je cítit daleko, takže i turista ho dokáže bezpečně najít. Na trhu panuje tak trochu chaos, protože dohromady je zde totiž prodej ryb a prodej jídla k okamžité konzumaci. Tedy zatímco čekáte na svého grilovaného mečouna, opodál se vám váží chobotnice.
Pokud jde o jídlo, tak jsem v Sydney určitě nestrádala, protože jsem mohla vyzkoušet kvalitní mezinárodní kuchyni. Často jsme si vyrazili s přáteli večer do ulic a říkali si, že vyzkoušíme první bistro nebo restauraci, která nám bude vonět. Vedle sebe najdete třeba thajskou, čínskou, vietnamskou, řeckou, indickou nebo italskou restauraci a skutečně se rozhodnete podle toho, co lépe voní nebo vypadá. V jídle tedy rozhodně problém není, ale v pití trochu ano. Alkohol je drahá záležitost, a tak se vyplatí důsledně využívat „happy hours“, ale i tak se pivo ne vždy dá pít a je skoro lepší přesedlat na sladké cidery nebo víno.
Selfie s klokanem
Základ všeho, když se člověk vydá do Austrálie, je odvézt si kromě plno zážitků i selfie s klokanem. Ve městě klokana potkáte leda tak na talíři, ale stačí jet vlakem asi dvě hodiny od Sydney do Morisset parku, ve kterém se sice nachází psychiatrická léčebna, ale také je domovem volně žijících a hlavně skákajících klokanů. V parku dostanete poučení od místního rangera, který vám vzdáleně může připomenout Chucka Norrise, o tom, že nemáte klokany krmit chlebem, ale mrkví či salátem, což ale obvykle turisté zdařile ignorují, jak to tak bývá.
Z mé návštěvy „ léčebny“ mi zůstala vzpomínka na opravdu velké množství klokanů, kteří nekoordinovaně skákali hned sem, hned tam, podle toho, kdo jim zrovna nabízel něco k jídlu. Turisté se díky tomu pohybovali podobně ve snaze ulovit pověstné selfie s klokanem, které by mohli ihned nasdílet na Facebooku jako důkaz toho, že jsou skutečně v Austrálii. Nazvala bych to souhrnně klokaní šílenství. I já jsem se stala obětí a pár fotek jsem si klokany udělala, ale nejzajímavější bylo vidět klokany prostě jen tak skákat na volném prostranství. I když vtipné bylo, když vyčuchali, že mám v tašce banán. Dva asi 150 cm vysocí klokani si stoupli kolem mě a tlamou a packami mi hrabali po tašce a pohopsávali na mě, v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsou to pořád divoká zvířata, tak jsem se podvolila a banán jim raději vydala.
Úsměv a pohoda
Pokud jsem si něco odvezla, pak je to určitě hláška „no worries“, ta je slyšet prakticky neustále a nehledě na situaci. Zkrátka vás to hodí to té pravé australské pohody. Lidé se hodně usmívají. Taky vás v Austrálii rozhodně nepřekvapí, že se spontánně dáte do řeči s řidičem autobusu nebo obsluhou v obchodě. Tyto „smalltalks“ jsou vlastně hrozně fajn nejen v počátcích, když si ještě člověk zvyká na nové prostředí, ale i během zbytku pobytu, protože pak máte pocit, že se můžete bavit s kýmkoliv. Samozřejmě je dobré pochytat i další australské chuťovky, abyste byli řádně cool na pláži. Mně se hodily tyhle:
G´day mate! = Hello
She´llberight = Do not worryaboutit
Tooright = I agree
Goinglike hot cakes = Popular by demand
Arvo = Afternoon
Forshiz = Forsure
Goi´ to the bottlo = I´m going to the bottle shop (pozn. zde se kupuje alkohol J)