Jak se tam liší studium v porovnání s Evropou a s námi?
O tomhle já nic moc nevím, protože my jsme byli uzavřená komunita zahraničních studentů. Já jsem s Číňany ve škole neseděl, což si ale myslím byla strašná škoda. To, co jsme se učili, byly předměty přímo pro nás. Přednášející mluvili sice anglicky, ale většinu času jim nebylo rozumět a nebylo to zajímavé. Nedávali na to ani moc důraz a nebylo to moc těžké. Zkoušky byly, ale většina předmětů byla zakončená pouze semestrální prací. Za mě nejlepší byla čínština, tam člověk přechází na úplně jiný systém. Je to pro nás nepředstavitelný, jak ten jejich jazyk funguje.
Co přesně jsi studoval?
Studoval jsem School of Bussiness. Celkově nás na tý fakultě bylo asi 100 zahraničních studentů. Ale to není tolik v porovnání s celkovou kapacitou. Tu univerzitu totiž navštěvuje asi tak 50 000 lidí, tím myslím studenty i učitele dohromady.
A co čínští studenti?
Ti jsou velmi pyšní a pracovití. Na to vzdělání se klade velký důraz, takže kdo je nějaký uvědomělejší, tak si za tím jde. Kdo na to má, tak rodiče jsou schopní utrácet opravdu těžký prachy za nějaké kurzy. Protože oni vědí, že to je jediná cesta, jak si zlepšit status. Hrozně moc na tom lpí. Ta škola jim jakoby propůjčuje takovou vstupenku výš. Proto si i hrozně rádi kupují značkové věci, i přesto, že je to padělek, dává jim to pocit lepšího.
„Nebyli to žádní skejťáci, jezdili si tam v těch Hello Kitty tričkách a brali to hrozně sportovně.“
Našel si s nimi společnou řeč?
Ptal jsem se jedné holky, jak tam funguje internet, jak to tam vnímají a jestli ví, co je to facebook nebo google. Ona mě měla v podstatě za blbce. Samozřejmě oni to tam všechno znají, ale nepoužívají to. Skamarádil jsem se tam taky s kluky skejťáky. Jezdili tam a mě to nedalo, tak jsem se tam šel zeptat, jestli bych si to nemohl půjčit a zajezdit si. A nakonec jsem začal chodit pravidelně. Oni si z toho udělali takový kroužek prostě z lásky k tomu sportu. Nebyli to žádní skejťáci, jezdili si tam v těch Hello Kitty tričkách a brali to hrozně sportovně. To bylo úžasný. S těma jsem se začal bavit a scházeli jsme se a chodili na zmrzlinu. Ale nebylo to tak často, což mě strašně mrzelo. Myslím si, že ten Erasmus je o tom seznamování a sdílení, ale tady jsem neměl moc tu šanci. V Americe jsme byli v těch hostitelských rodinách a tím jsme mohli mnohem líp nasávat tu atmosféru. V Číně tím, že jsme bydleli takhle odděleně, tak jsme nasávali akorát chlast. Což mi připomíná, že v Číně se pije zadarmo, když jsi běloch.
Cože?!
Ty podniky si najmou nějakého Evropana, který zná hodně lidí, jako promotéra. Ten si vydělává tím, že má provizi z toho, kolik si natáhne kámošů Evropanů do toho baru. A oni na sebe natáhnou ty Asiaty. Evropani jsou totiž pohodáři, užívají si to v baru a naopak ti Čínani jsou hrozně nesmělí. Potřebují se ztřískat, anebo nepijí. Oni potřebují nějaký takový vzor a pak už se baví. Takovýmhle způsobem to tam funguje. To je ten důvod proč tam ti Evropani jezdí, ale z téhle skutečnosti jsem byl zklamaný.
Teď mě tak napadá, co čínské pivo?
To čínské pivo překvapivě není zas až tak špatný. Je to taková vodovka samozřejmě, ale dalo se.
„Je vidět, že se snaží, udělat si z toho ty turistický destinace, ale to se jim ještě nepodařilo, takže člověk pořád vidí ten jejich způsob života.“
Kam všude si se podíval?
Drtivou většinu času svého pobytu jsem strávil v Shanghaji. Ale potom jsme se s mou přítelkyní, která za mnou přiletěla, vydali Čínu prozkoumat. Na doporučení jsme se podívali do hor Wuyi mountains. Což je něco jako slavné žluté hory, ale bez turistů. Navštívili jsme i přímořské letovisko Xiamen, kde byly písečné pláže a palmy. Mysleli jsme si, že se tam budeme koupat, ale to moře bylo tak strašně špinavé, že se to nedalo. Potom jsme zamířili do Yangshuo, to už je opravdu na jihu, a jsou tam takový ty slavný ostrý špičatý kopečky, něco jako v Avataru . Tady jsme strávili asi 3 dny. Půjčili jsme si tandemový kolo a koupali se v řece. A to za mě úplně highlight! Celý červenec je v Číně ale naprosto nesnesitelný počasí, takže člověk vyleze ven a už z něj leje. Nevynechali jsme ale ani rýžová políčka v Guilinu. Takový ty klasický, co jsou všude na pinterestu. Je vidět, že se snaží, udělat si z toho ty turistický destinace, ale to se jim ještě nepodařilo, takže člověk pořád vidí ten jejich způsob života. A poslední zastávkou byl Peking.
A na čínské čajové plantáže jste zašli?
Bydleli jsme v horách u jednoho chlápka a ten nás vzal na ty plantáže a vysvětlil nám všechno. Jak se to sbírá, sází, suší v košíčkách na sluníčku, třídí a pak praží. Ty když tam přijdeš na návštěvu, tak se tam všude dělají čaje. Oni ty lístky nechají otevřít a pak to hned slijí. A pořád vaří z těch stejných lístků, jen je necháš louhovat o něco déle. Ten čaj se srká, nepije. Nadechneš se přes zavřený zuby a vydechneš nosem a tím máš správně cítit chuť toho čaje.
„V některých těch částech jsme byli exotický my a to je zvláštní pocit, který člověk jinak nemá šanci zažít.“
Jak na vás místní reagovali?
V Shanghaji je normální, že se tady vyskytují turisti. Takže jsme si nepřipadali nijak výjimečně. V tý mase lidí nemá člověk pocit, že by se na něj nějak bral ohled. Člověk je prostě špendlík v moři. Ale třeba v Suzhou nás to zarazilo, tam jsme šli večer po promenádě a všichni si na nás ukazovali. Jako když u nás děti poprvé vidí černocha v metru. V některých těch částech jsme byli exotický my a to je zvláštní pocit, který člověk jinak nemá šanci zažít.
„Člověk je prostě špendlík v moři.“
Domluvili jste se anglicky dobře?
Nemám zkušenost s jinou asijskou zemí, nicméně my jsme neměli problém se domluvit a udělat co je potřeba. Částečně jsme věci řešili přes internet a částečně jsem se učil čínsky, takže třeba na cestu jsem se doptal. S angličtinou to bylo horší. Lidi naší generace, samozřejmě ve větších městech, jsou na tom s angličtinou dobře. Ti mladší, ti už to v té škole drilují víc a to je zase jiný level. Ale většina obyvatel nad 40 let anglicky nemluví a často ani neumí číst jinak než ve znacích.
A jak to v Číně funguje?
Je tam jistá propaganda. Ale ty lidi nejsou nijak utlačovaní. Jsou spokojení s tím, jak to tam mají. A proč to v Číně funguje, tak jak to funguje? Protože jich je moc. Tam prostě není čas ztrácet čas s nějakým individuem. Tam to funguje jako taková masa a to je celý. Souvisí to s tím raketovým růstem, všechno se hrozně rychle mění. I pracovní trh se hrozně mění. Nabírají, vyhazují, nabírají, vyhazují. Jsou celkem schopní rychle reagovat na změnu prostředí.
A co běžný život?
My jsme tomu říkali pasti. Na každém rohu se vás snaží nějak ojebat. Nic není tak jednoduchý, jak by se na první pohled mohlo zdát. Třeba kupní cena. V supermarketu je to daný, ale při nákupech v obchůdku se vždycky dá smlouvat. Důležitý je spočítat si korunky a při vážení ovoce si dávat pozor. Spousta čínských atrakcí je taky jako past. Cokoliv je v Číně zadarmo, tak to je nejlepší. Jak je něco premium/super a nebo si zaplatit vstupy, tak to za to vůbec nestojí. To platí i o jídle. Naslepo jsme ukázali do meníčka, protože ne všude mají obrázky. A byli jsme ze začátku strašně spokojený. Občas jsme si řekli, že si dáme tuhle dražší pecku a to bylo hnusný. Nejlepší jídlo bylo vždycky za pár korun.
„Oni normálně prostřihnou dítěti díru na zadku, aby si mohlo přičapnout a vydělat se kdekoliv.“
A nějaké čínské bizarnosti?
Tak třeba tohle mě dostávalo. Oni normálně prostřihnou dítěti díru na zadku, aby si mohlo přičapnout a vydělat se kdekoliv. Třeba i na autobusový zastávce, kde stojí spousta lidí. Ne, že by tam zašli třeba za tu budku. Né, ta máma jí to prostě vysvlíkla a vyčurdila jí tam přede všema. Kamarádka třeba viděla, že maminka nechala vyčůrat chlapečka i v supermarketu na tu mramorovou podlahu. A nebo v horách jsme bydleli u chlápka a ten nám vyprávěl, že ty si od vlády vlastně nemůžeš vůbec koupit pozemek. Teda ty si ho koupíš, ale máš ho vlastně jen pronajatý na 90 let třeba. Já si pak dovedu představit, jak se k tomu ty lidi chovají. Je jim jedno, že tam lijí toxický odpad, protože jim to pak stejně seberou.
Jsou tam strašný paradoxy. Ptal jsem se třeba u oběda ve školní jídelně týpka, jestli si nemyslí, že by to tu mohlo být čistší, protože po nich zůstanou na stolech kosti a napliváno. A on mi říkal: „Jasně, já si myslím, že by mělo být uklizeno a ta hygiena je důležitá.“ a plival u toho kosti na stůl.
A to je takhle i v restauracích?
Jo, ta servírka přijde a ten poplivaný stůl vezme hadrem, se kterým to utírala celý den. Pak řekneš, co chceš, dostaneš číslo a oni ti to donesou stylem, že má půl ruky v polívce a hodí ti to s tím, že půlku na stůl vybryndá.
A je něco, co tě naopak příjemně překvapilo?
Chodily tam skupinky školkových dětí a vždycky nás zastavily, slušně se zeptaly, povídaly si s námi, odkud jsme a daly nám pak ručně vyrobený pohled a ještě si s námi chtěli vyměnit jejich peníze za naše na památku. To mi přišlo úžasný. Kdyby se u nás takhle učili děti, že je v pohodě oslovit cizí lidi a ještě v cizí řeči, tak by to bylo super. A pak mám ještě úplně absurdní poznatek.
Povídej…!
Ty když si koupíš něco nového, tak to přijde i s těmi ochrannými foliemi. U nás to prostě sloupneš. Ale oni to nainstalují s tím a nesloupnou to. Třeba dveře. Oni si koupí nádherný dveře a nechají na tom hnusnou modrou fólii a nainstalují to s tím a vlastně ani neví, jakou to má barvu. My když jsme se třeba nastěhovali na byt, tak tam byl stolek z Ikey a ty nohy byli přimontovaný přes ten igelit. Ale nejhustší, co jsem kdy viděl, tak to byl děda s hodinkami v igelitu na ruce. Oni to tam prostě nechají celou tu dobu, co ta věc žije.
Ještě nějaké historky v zásobě?
Tak třeba v Shanghaji je největší námětí People´s square. A tam je takzvaný Marriage Market. Ty starší Číňani, rodiče, si na sebe nalepí cedulku s údaji svých dětí. S datem narození, prací a výškou a dávají je takhle dohromady.
Dokonce mám i sbírku debilních nápisů. Oni tam třeba postaví blbě dům a pak ti tam nalepí ceduli:Bacha na hlavu. Strašný koniny. Třeba na dveřích od restaurace, tak tam měli ceduli, že si tam nesmíš dovnitř nosit ohňostroje a to prostě nechápeš, kdo je takový blbec, že si vezme dovnitř petardy?!
Co pro tebe znamená cestování?
Důležitý je odjet pryč, aby se člověk mohl vrátit. To je celá ta idea toho cestování pro mě. Ono to se sebou má spojený všechny zážitky. Ať ty cesty jsou dlouhý, jak jsou. Půl roku, rok, 10 let. Tak každý máme to doma. Tím, že jsem v té Číně, tak si strašně vážím toho, co mám. Je důležitý se mít kam vrátit.
