V nové epizodě si povídáme s Lukášem, který studuje umění na univerzitě IADT v Dublinu. Otevřeně mluví o tom, proč odešel z Česka, jak funguje výuka na irské škole, jaké to je kombinovat studium s prací a sportem, i proč se rozhodl jít právě touhle cestou. Praktický pohled na život, školu a tvůrčí svobodu v zahraničí.
Raději čteš? Přečti si shrnutí rozhovoru.
Mohl bys se na začátek představit?
Jsem Lukáš, studuju druhým rokem na IADT v Dublinu, což je irská univerzita zaměřená na umění, design a technologie. Studuju obor Art, který je hodně široký a otevřený. Mimo školu hraju ragby a pracuju – takže mám docela nabitý rozvrh, ale baví mě to všechno skloubit dohromady.
Co tě přivedlo k rozhodnutí studovat v zahraničí?
V Česku jsem měl pocit, že umělecké školy jsou dost uzavřené, trochu rigidní. Chtěl jsem něco otevřenějšího, kde se bude víc zkoušet, kombinovat různé směry, kde nebude všechno nalinkované. A taky jsem věděl, že v zahraničí je jiný přístup ke studentům. Navíc můj starší brácha taky studoval venku a ukázal mi, že to jde. Dostal jsem doporučení na agenturu Czech-us, která mi pomohla se vším – přihláškou, dokumenty i hledáním první práce.
Jak vypadá tvá škola a výuka?
Je to obrovský kampus, kde se potkávají studenti umění, designu, filmu i byznysu. Všichni sdílíme prostor, takže se dost prolínáme. Výuka je hodně praktická – v prváku jsme si zkoušeli všechno: kresbu, fotografii, digitální média, video, sochu, zvuk. Ve druháku už si volíš směr. Je tam hodně svobody, ale zároveň to není úplně bez mantinelů – musíš ukazovat progres, vést si výzkum, prezentovat, konzultovat. Každý týden probíhá nějaká zpětná vazba.
A jaký je rozdíl mezi studiem umění a designu?
Design je často cílený – řešíš zadání, máš konkrétní výstup. Umění je víc o procesu. O tom, že můžeš zkoumat téma ze všech stran a tvořit tak, jak to cítíš. Na designu tě víc vedou, v umění tě nechají hledat si vlastní cestu. Dřív jsem chtěl dělat design, ale zjistil jsem, že umění mi dává větší volnost a prostor dýchat.
Překvapilo tě něco na přístupu školy nebo učitelů?
Jo, hodně. Učitelé se k nám chovají spíš jako ke kolegům. Ne jako autorita, která ti říká, co máš dělat, ale jako někdo, kdo tě provází. Často se ptají „Co tě na tom zajímá? Proč to děláš?“ – ne „Tohle máš špatně.“ A taky mě překvapilo, kolik je tu starších studentů. Jsou tu lidi po třicítce, po čtyřicítce. Nikdo to neřeší, každý si jede svoje tempo.
Jak vypadá tvůj běžný den?
Dost nabitě. Většinou mám školu dopoledne a odpoledne, někdy celý den. Pak běžím na trénink – hraju ragby – nebo na směnu do práce. Pracuju v cateringu, někdy i o víkendech. Večer často ještě dělám na školních projektech. Je to hodně intenzivní, ale když tě to baví, zvládneš to.
Jak ses dostal k práci v Irsku?
Hned po příjezdu mi Czech-us pomohli najít první brigádu. Šlo hlavně o to rozmluvit se, rozkoukat se. Dneska už si zvládnu najít práci sám. Tady je hodně možností – když chceš pracovat a nebojíš se mluvit anglicky, najdeš něco rychle. Pomohlo mi i to, že sportuju – přes tým jsem potkal spoustu lidí a měl jsem kontakty.
Jak ses zlepšil v angličtině?
Ze začátku jsem byl trochu nervózní, ale všichni kolem mě byli trpěliví. Mám spolužáky z různých zemí, takže se všichni učíme navzájem. Teď už přemýšlím anglicky a když jedu domů, musím chvíli zase „přepnout“. Hlavní je nebát se dělat chyby. Tím se to člověk naučí nejlíp.
Co tě v Irsku baví mimo školu?
Určitě ragby. Tréninky, zápasy, atmosféra kolem toho – to mě hrozně naplňuje. A pak příroda. Dublin je sice rušné město, ale za dvacet minut jsi u oceánu. To je super na vyčištění hlavy. Taky je tu hodně akcí, koncertů, festivalů – pořád se něco děje.
Co bys řekl někomu, kdo o studiu v zahraničí teprve uvažuje?
Ať to zkusí. Fakt. Já jsem měl taky pochybnosti. Ale poznáš nový svět, zjistíš, co všechno zvládneš. Naučíš se fungovat samostatně, rozšíříš si obzory, poznáš nové lidi. A když zjistíš, že to není pro tebe, můžeš se vždycky vrátit. Ale aspoň budeš vědět, že jsi to zkusil a že to nebyl jen sen v hlavě.