Třiadvacetiletá Tereza studuje mikrobiologii a tvrdí o sobě, že je srab. Přesto celé léto strávila ve Spojených státech, kde pracovala jako plavčík u bazénu ve městě Richmond. Ačkoli se napoprvé bála odjet, příští rok letí znova. V Americe z ní opadl všechen stres studentského života a domů si přivezla přítele i zážitky na celý život.
Musíš umět trochu plavat.
Co tě vedlo k tomu, že jsi se přihlásila do programu Work and Travel USA?
Kamarádka mě strašně dlouho uháněla, ať jedu s ní. Jenže já měla v Praze přítele, a on nebyl úplně pro. Nakonec jsme se rozešli a já jsem se na poslední chvíli rozhodla, že pojedu. Potřebovala jsem změnit vzduch a řekla jsem si, teď nebo nikdy. Navíc už za rok mi končí škola a pak už se možná do zahraničí na tak dlouhou dobu nedostanu. Jenže u kamarádky v programu už mezitím bylo plno, a já si musela vybrat něco jiného.
Nakonec sis vybrala program v Richmondu, kde jsi dělala plavčíka. Co je potřeba umět, abys tu práci dostala?
Samozřejmě musíš umět trochu plavat. V Praze jsem prostřednictvím Czech-usu absolvovala prekurz a kurz amerického plavčíka. Na prekurzu musíš umět uplavat kraula, prsa, vytáhnout takovou cihlu ze dna bazénu a musíš dvě minuty šlapat vodu. Kurz je pak na celý víkend a sestává z teoretické části, kde se učíš první pomoc a z praktické části v bazénu, kde tě naučí, jak vytáhnout topícího sečlověka.
Musela jsi v Richmondu někomu zachraňovat život?
To ne, maximálně jsem zalepovala odřená kolínka děcek. Celé léto jsem se modlila, aby k ničemu nedošlo. Vždycky, když jsem seděla na standu (což je vyvýšené křeslo pro plavčíky), tak jsem přemýšlela, co bych dělala, kdyby se teď něco stalo. Ale myslím si, že bych to zvládla. Je tam totiž ta nutnost, že vlastně není nikdo jiný, kdo bypomohl. Jedna moje spolubydlící skákala do vody pro malého klučinu, který spadl do bazénu. Vytáhla ho a všichni jí tleskali.
V Americe respektují plavčíky mnohem víc než v České republice.
Není na té práci trochu nudné, že koukáš na ostatní, jak si užívají ve vodě?
Ráno a dopoledne většinou hrozně rychle uteče, protože máš relativně dost práce. Musíš se totiž o bazény postarat. Změříš pH, zjistíš, jaký máš chlór, prostě jestli je ta voda v pohodě. Musíš taky vyluxovat a vysíťkovat bazén, aby to hezky vypadalo. Když pak přijdou lidé, tak to samozřejmě není žádný odvaz, ale člověk se zabaví komunikací s nimi. Chodí si za tebou povídat a obecně se dost zajímají, jak to u nás funguje, odkud jsme, co děláme. A když tam návštěvníci nejsou, tak se můžeš koupat v bazénu, opalovat se a číst knížky.
Co to vlastně bylo za bazény? To patřilo k nějakému resortu?
Bazény patří městským částem. Je to, jako kdyby ti na sídlišti postavili bazén mezi domy. Nevím, jestli si lidi vstup do bazénu kupovali nebo jak to fungovalo z jejich strany, ale měli takové kartičky a s nimi se mohli chodit koupat.
Jak časově náročné byly směny?
Směna trvala většinou deset hodin, ale byly i kratší, třeba půldenní. Každou hodinu jsme si navíc mohli udělat patnáctiminutovou pauzu na záchod, na obnovení pozornosti a na jídlo. Ale dost často jsme jedli ve chvíli, kdy tam zrovna žádní lidé nebyli.
Každý apartmán měl k dispozici auto.
A když jsi měla tu patnáctiminutovou přestávku, tak tě někdo střídal?
Na single guardových bazénech (pro jednoho plavčíka) ne. Když jsem si chtěla udělat pauzu, tak jsem zapískala, zakřičela “adult swim” a všechny dět sei po tu dobu nesměli koupat, dokud jsem zas z pauzy nepřišla. Dospělí tam byli na vlastní zodpovědnost. Popravdě mě dost překvapilo, jak jsou na to zapískání naučení. Obecně mi přijde, že tam plavčíky respektují mnohem víc než tady v Česku. A ta patnáctiminutová přestávka je skutečně potřeba, protože není možné víc jak hodinu v kuse udržovat pozornost ve třiceti stupňovém vedru. Na multi guardových bazénech se střídalo více plavčíku, takže bazén nebyl bez dohledu.
Čeho jsi se před odjezdem do Richmondu nejvíc bála?
Asi toho, že tam nikoho nebudu znát, a že se nedomluvím anglicky. Taky mám dva malé sourozence a nedokázala jsem si představit, že bych odjela a nechala tady mamku s nimi samotnou. Ajsem srab. Když jsem už měla všechno zařízené a zaplacené a nezbývalo nic jiného než odjet, tak jsem v jednu chvíli zpanikařila. Bála jsem se a nechtělo se mi jet a přemýšlela jsem, jak to udělat, abych nikam nemusela. Ale teď? Nelituju toho ani v nejmenším.
Byli jsme v zábavním parku, jezdili jsme na výlety, chodilo se do města na party.
Jak to na místě vypadalo s ubytováním a dopravou?
Měli jsme zajištěné ubytování od zaměstnavatele. Česká skupina dostala k dispozici čtyři apartmány. Bydlela jsem ještě se třema holčinama v řadovém domečku. Každý apartmán měl k dispozici auto. Takže i když byly ty bazény třeba dál od ubytování, tak ses k nim během patnácti minut zavezla autem.
Byli jste mezi sebou v té české skupině nějak v kontaktu?
Na prekurzu jsem se seznámila s jedním klučinou a skrz něho jsme se vlastně začaly dost bavit s klučičím apartmánem. Scházeli jsme se ale i všichni a třeba jsme pořádali house party. Každý apartmán za to léto udělal jednu velkou párty. Tam jsme se všichni sešli, pili, bavili se a byla sranda. Prostě jsme se snažili si to navzájem udělat hezký. Pak jsme byli třeba v zábavním parku, jezdili jsme na výlety, chodilo se do města na party, jeden z apartmánů dokonce připravil letní Richmondské olympijské hry.
V Zionu jsem si připadala jako na vrcholu světa.
Ne nadarmo se program jmenuje Work and Travel. Kolik času sis vyčlenila na cestování?
Cestovali jsme ve čtyřech celkem tři týdny. Právě proto, že jsme byli čtyři, tak všechno vycházelo obecně levněji, třeba půjčení auta. Projeli jsme západní pobřeží. Ze San Franciska přes Yosemite a Sequoia, Death Valley do Las Vegas a z Las Vegas přes Zion, Grand Canyon až do Los Angeles. Odtamtud jsme letěli na Niagary a z Niagar do New Yorku.
Co z toho byl pro tebe největší highlight?
Hrozně mě překvapilo Las Vegas. Ta atmosféra byla top, všude hrozně moc zářících světel akupodivu hrozně levno. Je to kýč, ale je to hezký, protože u nás se to nevidí. Z parků byl nejlepší asi Zion s červenými skalami. Připadala jsem si tam, jak na vrcholu světa. Je to takový smutný, když si člověk uvědomí, že je tam asi jednou za život, znovu už na to samé místo asi nepojede.
V Americe ze mě všechno spadlo, vstoupila jsem do zenové zahrady.
Jak jste na cestách řešili ubytování?
Airbnb, hostely a dokonce jsme spali i v autě. Ono se to teda v Americe nesmí, ale kluci chtěli být pankáči a nechtěli to moc plánovat. A když jsem plánovala, tak držkovali, že to budou mít připravený jak výlet se školkou. Prý jsou všude kempy a ubytování budeme řešit až na místě. První noc jsme spali v autě, druhá noc byla dost tragická, kempy všechny plný a když přijedeš do prvního národního parku, tak už nechytíš signál, takže ani nemáš jak hledat. Vyjeli jsme z parku a ubytovali se ve stanu za 60 dolarů. Ale v tom autě to nakonec nebylo zas tak hrozný občas přespat a motely byly taky docela levné.
Jaký byl návrat do Česka?
Hrůza. Než jsem odjížděla, tak jsem studovala a pracovala zároveň, takže jsem byla zvyklá na nějaký režim a na takový ten stres. V Americe ze mě všechno spadlo, uklidnila jsem se a vyčistila jsem si hlavu, taková trochu zenová zahrada, protože tam nemusíš nic řešit. Víš, že vyděláš tolik a tolik peněz, víš, že tvoje práce je sedět na bazéně a hlídat lidi. Pro mě to byla dovolená a poslední tři týdny cestování byly ještě větší dovolená. Po návratu jsem šla hned druhý den do školya musela jsem se vrátit do práce. Byl to krutý návrat do reality a vlastně ještě dneska se z toho dostávám. Těším se, až odjedu zpátky do Ameriky.
I kdybych zůstala v mínusu tak vím, že jsem celé léto strávila v Americe, cestovala jsem tři neděle po západním pobřeží tři neděle, přivezla jsem si spoustu věcí, zážitků, a hlavně skvělého přítele. Takže já jsem jenom v plusu.
Jedeš zase na ten samý program?
Přesně tak, akorát ne do Richmondu ale do Ocean city. Jedeme s přítelem, se kterým jsme se v létě dali dohromady. Už trochu přemýšlíme nad tím, kde budeme cestovat. Chtěli bychom Havaj, ale nevíme, jak moc to bude reálný.
Přivezla sis nějaké naspořené peníze nebo si všechno utratila za cestování?
Popravdě řečeno já tam nejela proto, abych si vydělala nějaký velký obnos. Pokud si to léto chceš užít, tak tam nemůžeš jet s tím, že se vrátíš s balíkem peněz. Měsíčně jsem si vydělala kolem dvou tisíc dolarů čistého, šest stovek jsem dala za ubytování, něco stojí benzín, jídlo, párty a my jsme tam fakt nešetřili. Navíc jsem si v Americe koupila telefon, hodinky a další věci, vrátila jsem rodičům peníze, které jsem si od nich půjčila při odjezdu. Za nějakých patnáct set dolarů jsme cestovali. A i kdybych zůstala v mínusu tak vím, že jsem celé léto strávila v Americe, cestovala jsem po západním pobřeží tři neděle, přivezla jsem si spoustu věcí, zážitků, a hlavně skvělého přítele. Takže já jsem jenom v plusu.
