Přes to, že se i cestování po vlastní zemi zdá momentálně jako sci-fi, vycestování do zahraničí je pořád možné. Důkazem jsou studenti vyrážející na výměnný pobyt Erasmus+. Tři příběhy z Německa, Estonska a Španělska ukazují, jaká opatření v jednotlivých státech na podzim panovala a co nezapomenutelného na studenty čekalo. Protože i přes odlišné podmínky si tento zážitek všichni naplno užili.
I když není ideální, stojí Erasmus za to
Sen trvající už od gymnázia, podklady pro bakalářskou práci, zlepšení němčiny i zarputilá tvrdohlavost. To vše přispělo k tomu, že se Zuzana Zavadilová nakonec rozhodla na Erasmus do Kostnice vyjet uprostřed pandemie. I rodiče, kteří se o ní ze začátku báli, ji nakonec v jejích plánech a odhodlání začali podporovat. „Šok přišel až ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že výuka bude zcela on-line. Přemýšlela jsem proto, zda to má cenu, ale už tehdy jsem věděla, že ano,“ vysvětluje studentka mezinárodních vztahů a žurnalistiky.
O odjezdu z Erasmu pak padla řeč jenom jednou. Její mamka totiž viděla, jak je Zuzka z vybraných předmětů vystresovaná. „Řekla jsem si ale, že od chvíle, kdy jsem přejela hranice, tu půl rok zůstanu, ať se děje, co se děje,“ dodává Zuzka. Po příjezdu sice do karantény nemusela, stačil jí 48 hodin starý PCR test, i přesto se jí cesta zkomplikovala. „Výsledky mi dodali pozdě a já proto odjela o den později. Navíc jsem měla problém se kvůli dopravě dostat do Vídně, odkud mi jel autobus,“ vzpomíná dvaadvacetiletá studentka z Kroměříže.
Po dlouhém cestování ji ale čekalo útulné ubytování a spousta volného času, jelikož škola v té době ještě nezačala. „Na mé koleji ale nikdo první dva týdny nebyl. A protože jsem měla ze zařizování pobytu nastartovaný adrenalin, nevěděla jsem, co se se sebou,“ přibližuje Zuzka a dodává, že proto začala objevovat Kostnici a její okolí. Na začátku podzimu byly totiž kavárny, muzea či obchody ještě otevřené. Navštívit tak Zuzka mohla po předchozí rezervaci i univerzitní knihovnu. Před Vánoci se však situace zhoršila, podniky uzavřely a lidé se mohli vídat jen s jednou osobou z jiné domácnosti.
Přesto si Zuzka zvládla najít nové kamarády, spřátelila se totiž se svými pěti německými spolubydlícími. Mohla si tak zlepšit němčinu a poznat jinou kulturu. „Hráli jsme hry, zpívali koledy a já se toho od nich mnoho naučila. Třeba, že každá spolková země je opravdu jiná, a že se v Německu moc neučí o druhé světové válce,“ vyjmenovává Zuzka s tím, že si při povídání musela zvyknout na různé přízvuky. Rozdílná řeč ale občas přinesla i vtipné momenty. „Měla jsem tendenci říkat mein Freund, když jsem mluvila o kamarádovi. Jenže Němci takto mluví o svých partnerech, takže si spolubydlící první týden mysleli, že mám přítele,“ směje se Zuzka.
Erasmus pro ni ale nebyl jen o nových kamarádech, soustředila se také na výuku v angličtině a němčině. Podle Zuzky je pak tamní vyučování mnohem osobnější a interaktivnější. „Také je tu konkrétnější literatura, takže si z ní hodně pamatuji,“ dodává. A i když není kvůli pandemii učení, ani Erasmus, úplně ideální, pořád si z něj Zuzka hodně odnesla. „Neustále přizpůsobování se novým situacím mě naučilo, že se o sebe dokážu postarat sama,“ popisuje Zuzka a se smíchem dodává, že se akorát stále nenaučila pořádně vařit.
Žil jsem v úplně jiném světě
I přes to, že cesta na hostující univerzitu v estonském Tartu nezačala zrovna slibně, byl zbývající pobyt pro Marka Warcopa naprostým opakem. I když měl letenku koupenou tři týdny dopředu, dva dny před odletem mu zrušili let. „Naštěstí jsem znal dvě studentky, které měly letět se mnou. Dohromady jsme proto našli vlak do Varšavy,“ vypráví student mezinárodních vztahů a hospodářské politiky. Dodává, že v Polsku už přestoupili na autobus do Estonska. Po ještě jednom přesednutí tak do cílové destinace nakonec dojel.
První dva týdny v novém bydlišti ale musel strávit v izolaci. „Od té doby už jsem však žil v úplně jiném světě. Roušku jsem nosil jen na akcích s Erasmus Student Network. Nikde jinde ale povinná nebyla,“ vysvětluje Marek s tím, že s kamarády chodil sportovat i do tělocvičny. Své volby odjet do Estonska tak rozhodně nelitoval. Napřed si totiž vůbec nebyl jistý, kam vyrazit. „Chtěl jsem někam, kde se ve škole mluví hlavně anglicky, takže jižní a část západní Evropy vypadla. Zároveň jsem si ale nepřál jet do státu, kam míří každý,“ popisuje dvaadvacetiletý student. Nakonec ho do Estonska nalákalo doporučení známého i pověst skandinávské, ale levné země.
Protože Markovi doporučovali Erasmus vyučující, slyšel o něm poprvé už v prvním semestru vysoké školy. „Všichni kamarádi navíc chtěli někam vyjet a já věděl, že bych litoval, kdybych to jako jediný nezkusil,“ doplňuje student třetího ročníku bakaláře. Jeho rozhodnutí nezlomila ani stávající pandemie, i když před odjezdem doufal v prezenční výuku. Což se mu také splnilo, jelikož on-line měl v Estonsku jen poslední týden semestru a zkouškové. „Nenosili jsme ani roušky a počet studentů ve třídě byl omezený na sedmdesát. Tolik nás ale nikdy nebylo,“ dodává Marek.
Také proto si mohl naplno užít jak cestování, tak sociální život, který k Erasmu zkrátka patří. S Erasmus Student Network nebo novými kamarády tak objevoval estonskou přírodu. „Dvakrát jsem jel také na ostrov Saaremaa, což beru za jeden z nejlepších okamžiků pobytu. Líbilo se mi totiž, že jsem tam jel s kamarády a společně jsme si vařili, jezdili na výlety a chodili do sauny,“ přibližuje Marek. V Estonsku bylo totiž na podzim možné pronajmout si auta i chatky. Kolem Tartu pak navíc jezdily pro studenty autobusy zdarma. Většina studentů si ale užívala také večerní život v jenom ze dvou tamních klubů.
Seznamovat se tak nebylo pro Marka vůbec složité. I když mu zpočátku trvalo začlenit se mezi skupinky, jež vznikly mezitím, co se izoloval. „Zjistil jsem ale, že mi nedělá problém žít pět měsíců v cizím městě bez známých či rodiny. Zvládnul jsem vycházet s penězi, hledat si kamarády i si vařit a nakupovat,“ vyjmenovává Marek nadšeně. Dojem mu nezkazil ani koronavirus, kterým se na konci pobytu nakazil. „Vše se zvládlo velmi rychle, do několika dnů se protestovala celá kolej a pozitivní studenty přesunuli do izolace,“ dodává. I tak by proto odjezd na Erasmus doporučil. Podle něj totiž pořád existuje velký rozdíl mezi tím, co člověk za pandemie zažije doma a co v zahraničí.
Zaměřila jsem se na sebe a získala svobodu
Před začátkem pobytu si s rodiči dělala legraci, že bude ve Španělsku na podzim nakonec lepší situace než v Česku. Jenže ono to tak opravdu dopadlo. Zuzana Malá si proto na Erasmu užila téměř ničím nenarušený studentský život. On-line měla na univerzitě v Pamploně jenom jeden předmět, protože jeho vyučující nemohla přijet z Afriky. „Nemusela jsem do karantény, ani podstupovat testy. Školy byly otevřené a zpočátku jsme mohli i cestovat mezi regiony,“ popisuje studentka mezinárodních vztahů a práva s tím, že opatření se po vyhlášení nouzového stavu zpřísnila. Jinak si ale každý region ve Španělsku nařízení upravuje jednotlivě.
I přes počáteční obavy mohla nakonec Zuzka s kamarády do obchodů a restaurací, i když v omezeném počtu. „Hektičtější byla situace jen kvůli změně počtu přednášek. Normálně bývají dvakrát týdně, ale já měla prezenčně jen jednu, protože jsme byli rozdělení na dvě skupiny a střídali se,“ vysvětluje Zuzka a dodává, že byla překvapená, jak Španělé opatření dodržovali. Roušky podle ní nosil každý, ať už venku, do školy či obchodu. Spořádanost ale připisuje také přísným hlídkám a vysokým pokutám. „Když se později zavedl zákaz vycházení po jedenácté hodině večer, viděla jsem z okna policejní auta. Projížděla pravidelně kolem a kontrolovala ulice,“ vypráví.
Hledání mezinárodních kamarádů ale měla i tak ztížené, jelikož tamní Erasmus Student Network nefungoval. Pomohla jí ale spolubydlící, přes kterou se seznámila se studenty z ekonomické fakulty. „Ti si totiž vytvořili skupinu na Facebooku ještě před tím, než přijeli. A my ostatní jsme se na ně postupně nabalili,“ vzpomíná Zuzka. Na bytě také bydlela s Maďarkou a dvěma Španělkami. Vyrazila s nimi proto několikrát na výlety, podívaly se také do Barcelony. „Bylo to těsné, jelikož pár dní poté uzavřeli regiony. Pořád jsme ale mohly cestovat v tom našem,“ dodává dvaadvacetiletá studentka.
Díky bydlení se Španěly si také zažila pár kulturních šoků. Její spolubydlící totiž večeřely až v deset hodin a jejich pojetí party bylo dost odlišné od toho českého. „Vyprávěly mi, že až do půlnoci bývají na house party, a až poté se přesouvají do klubů,“ směje se Zuzka s tím, že změnou pro ni byla také tamní siesta. Přes všechny zážitky však studentku z Brna občas trochu mrzelo, že neměla tolik možností jako za normálních okolností. „Na druhou stranu jsem ale dostala možnost zaměřit se sama na sebe. Získala jsem určitou svobodu, nebyla jsem na nikom závislá,“ přibližuje Zuzka.
Proto také za největší přínos Erasmu označuje samostatnost. Utvrdila se totiž v tom, že se o sebe dokáže postarat. „Byla jsem donucená se obrnit a hodit méně důležité věci za hlavu. Třeba když mi při odletu domů ztratili těsně před Vánoci kufr s dárky,“ vrtí hlavou Zuzana a dodává, že jí ho ale nakonec den před Štědrým dnem v jedenáct večer dovezli. Doporučuje ale, aby studenti počítali se ztíženými podmínkami při cestování. Chápe totiž, proč se někdo i v pandemii rozhodne vycestovat. „Kdo ví, co bude za půl roku. Já jinou možnost neměla, protože mě příští rok čekají na právech praxe,“ vysvětluje s tím, že svého rozhodnutí proto určitě nelituje.
