Ještě na konzervatoři se rozhodla obrátit svůj život vzhůru nohama. Nejen, že hudbu vyměnila za herectví, místo rodné Olomouce se odhodlala vystudovat vysokou školu v Southamptonu. Jednadvacetiletá Veronika Jakubčíková odjela z pohodlí domova nejen, aby získala britský přízvuk, ale i nezapomenutelné zkušenosti.
Mladá herečka a studentka třetího ročníku bakaláře oslovila na začátku ledna redakci Brainstormu s tím, že by se ráda podělila o své zkušenosti. „Na váš časopis jsem kdysi narazila na veletrhu vysokých škol v Praze. Hrozně se mi zalíbil a od té doby váš web čtu,“ vysvětluje Veronika nadšeně a dodává, že by ráda poradila někomu tak jako jí kdysi pomohly „brainstormácké“ články.
Momentálně už jsi ve svém závěrečném bakalářském ročníku. Jak sis na nás po takové době vzpomněla?
Na začátku nového roku jsem vzpomínala na svoje začátky v Anglii a na telefonu mi v Google vzpomínkách vyskočila fotka ze zmiňovaného veletrhu v Praze. Vzpomněla jsem si proto, že jsem tady trochu i díky vám, protože jste mi nabídli spoustu tipů a pomohli jste mi začít.
Co byl rozhodující faktor, který tě přiměl si zahraniční univerzity vyhledávat?
Už od mala mě něco táhlo ke studiu v zahraničí, ale nevěděla jsem kam a co bych šla studovat. Do té doby jsem se totiž na konzervatoři věnovala hudbě a všichni čekali, že v ní budu pokračovat. Trochu rebelsky jsem se ale tenkrát přihlásila do Moravského divadla v Olomouci, kde se mi hraní moc zalíbilo a rozhodla jsem se ho proto vystudovat. Se školou jsme navíc v té době odjeli na výlet do Londýna, čímž se mi do povědomí dostala Anglie. Přes UCAS (The Universities and Colleges Admissions Service – pozn.red.) jsem se proto přihlásila na pět tamních univerzit.
Proč jsi ale od hudby najednou tak nečekaně odbočila k herectví?
Po koncertech jsem vždycky cítila adrenalin z toho, jak mi diváci tleskali a já měla pocit, že jsem něco dokázala. Ale když jsem poprvé stála na jevišti po divadelním představení, zjistila jsem, že mi předtím něco chybělo. Na pódiu jsem najednou stála s ostatními herci a cítila, jak někam zapadám. A to mě přesvědčilo. Hudbu ale pořád zbožňuji a pořád v ní pokračuji.
Při studiu jsem získala opravdu velkou praxi a spoustu příležitostí se zdokonalit.
V čem se pak liší anglické a české vysokoškolské programy herectví?
Až tolik jsem české vysoké školy nestudovala, ale většinou jsou zaměřené spíše na teorii než praxi. Například se hodně učí o jednotlivých dramaticích nebo současných hrách a specializují se především na divadlo. Mě ale lákalo i filmové herectví. A přesto, že spousta našich slavných filmových herců na divadle začínala, chtěla jsem raději rovnou k filmu.
Do jaké míry dokážeš zkušenosti z Anglie zužitkovat i v Česku?
Herectví je podle mě v tomto směru univerzální. Výhodu mám ale možná trochu v tom, že jsem získala opravdu velkou praxi a spoustu příležitostí se zdokonalit. Už teď můžu ukázat, že mám za sebou divadelní hry i krátké filmy.
Co tedy plánuješ po ukončení bakaláře?
Zatím plánuji zůstat v Anglii aspoň ještě tři roky a dál se rozvíjet. Chci si budovat portfolio, snažit se získat práci i agenta. Magisterské programy herectví jsou už ale v Anglii specializované spíše na režisérství než na herectví. Takže pokud bych se chtěla dál vzdělávat, volila bych spíš různé krátkodobé kurzy nebo workshopy.
Pandemie ale musela trh práce určitě ovlivnit i v Anglii…
Divadla jsou sice zavřená, ale filmové produkce se pořád točí. S tím, že na place se musí dodržovat daný počet lidí, rozestupy a nošení roušek. Projekty s větším obsazením se tak zrušily, menší ale pořád fungují. Výhodou je však nyní dostupnost castingů. Za normálních okolností bych musela jet třeba až do Londýna, teď mi stačí zapnout si kameru. I když to není úplně ideální, šetří to čas i peníze.
Briti se na nás někdy dívají i trochu svrchu a jako by si mysleli, že jsou automaticky lepší.
Jak se na tebe při castingu nebo ve škole Briti dívají, když nejsi rodilá mluvčí?
V tomhle mají mezinárodní studenti trochu nevýhodu, protože přednost mají vždycky rodilí mluvčí. Samozřejmě to chápu, protože tím produkce ušetří výdaje například za doučování přízvuků. Podle mě je to ale trochu škoda, protože zrovna na přízvuku tvrdě pracujeme a dokážeme ho mít velmi dobrý. Dodává nám to i větší sebevědomí, protože se do postavy lépe vcítíme. Občas mě to demotivuje, ale s ostatními zahraničními studenty se v takových chvílích navzájem podporujeme.
Takže ve vaší třídě nepanuje velká soutěživost?
Ze zahraničí je nás více než polovina, takže spolu držíme, podporujeme se a jsme rádi, když někdo získá roli. Například před Vánoci jsem natáčela placenou reklamu, do které hledali další tři lidi. Vzala jsem s sebou proto své spolužáky, jelikož jsem věděla, že si toho budou vážit. Mezi námi a Brity pak ale určitá rivalita je, protože každý chceme příležitosti pro sebe. Někdy se na nás dívají i trochu svrchu a jako by si mysleli, že jsou automaticky lepší než my. Samozřejmě to ale záleží člověk od člověka.
Jakým způsobem se ti v angličtině hraje, když to není tvůj rodný jazyk?
Je to hlavně o zvyku. V češtině pro mě bylo herectví přirozené, protože jsem ani nikdy v jiné zemi nehrála. Pak jsem ale poprvé držela v ruce anglický scénář a docela mi trvalo, než jsem se do něj pořádně dostala. Po čase už jsem nad tím ale tolik nepřemýšlela a hraní ke mně začalo samo přicházet. Doporučila bych ale hodně číst, ať už divadelní hry, teorii nebo fikci.
Jak vypadá výběrové řízení na anglické univerzity?
Základem praktické části je jeden monolog z klasické a druhý ze současné literatury. Chtěla jsem se odlišit od ostatních, a tak jsem si jako druhou volbu vybrala komplexní a procítěný úryvek z knihy. A možná mi to nakonec k přijetí pomohlo. Kromě toho jsme dodávali portfolio, které jsem odevzdala jako dvouminutové video, ve kterém jsem představila sebe i své ambice. Dále je potřeba certifikát z angličtiny, doporučení a takzvaný personal statement, tedy proč byste danou školu chtěli studovat.
Proč sis vybrala zrovna Solent University v Southamptonu?
Jako jedna z mála totiž spojuje kurz filmového i divadelního herectví. Navíc slibovala spoustu příležitostí, navzdory tomu, že je v menším městě. Učila jsem se tak spoustu praktických věcí, například jakou funkci, kdo na setu má, nebo jaké je to režírovat či zpracovávat zvuk. Mohla jsem si také zkusit nahrávání voiceoveru do rádia, když jsem byla hostem v BBC. A protože spolupracujeme i se studenty ostatních oborů, mohla jsem si zahrát v krátkém filmu nebo vyzkoušet modeling. Měla jsem i možnost hrát v lokálním divadle a naučit se stage combat (scénický boj – pozn.red.). Získala jsem tím navíc hrozně moc kontaktů, ať už z řad studentů či businessu.
Nepřipadám si vůbec vyhořelá, naopak jsem ještě víc motivovaná jít do „reálného“ světa.
Jak vypadá tvoje výuka v pandemii?
Do on-line prostředí se nám přesunuly teoretické hodiny, které ale tvoří jen asi 20 procent mé výuky. V té praktické nás rozdělili na dvě skupiny po asi sedmi lidech. Ve třídě jsme pak nosili roušky a dodržovali nutná opatření, říkají tomu tady social bubbles. Mohli jsme se tak vídat jen se stejnou skupinkou lidí, což je ale pořád lepší než nemít předměty vůbec.
Co pro tebe bylo za všechny roky studia nejtěžší?
První ročník. Najednou jsem byla v cizí zemi, na nové škole a mezi neznámými lidmi. Sice jsme pořád dělali různá seznamovací cvičení, ale pro mě bylo těžké si najít někoho, s kým si opravdu rozumím. Najednou jsem se vůbec necítila, že bych při herectví někam patřila. Další ročníky už ale byly o dost lepší a vše se postupně obrátilo.
V čem tě i přes pečlivou přípravu studium v zahraničí překvapilo?
Jak hrozně těžké je ze začátku sehnat ubytování, pokud nejdete na koleje. Do Anglie jsem totiž přijela s přítelem a měli jsme rovnou domluvených pár společných prohlídek bytů. Dozvěděli jsme se ale, že kvůli tomu, že nemám práci, ani social insurance number nám nikdo nic nepronajme. Takže sehnat ubytování nám trvalo o dost déle, než jsme mysleli.
A pokud jde o studium…
Od starších kamarádek v Česku jsem vždycky slýchala, jak je vysoká škola stresuje. Já jsem tady ale překvapivě výukou docela proplula. Nepřipadám si ani nijak vyhořelá, naopak jsem ještě víc motivovaná jít do „reálného“ světa.
Jak bys tedy poradila někomu, kdo o studiu v Anglii uvažuje?
Lituji, že jsem v prvním ročníku byla docela stydlivá, nad vším moc přemýšlela a odmítla tak nabídky, za které bych teď byla vděčná. Takže bych řekla: berte každou příležitost, která se naskytne, buďte odvážní a nebojte se. I špatné zkušenosti jsou totiž užitečné a pomůžou vám v osobním růstu. A to ani zdaleka neplatí jen pro herce. Zkuste vydržet a na konci si řeknete, že to byla parádní jízda. I když to zní, jak by tady řekli, docela „cheesy“.
