Honza je v Kanadě od ledna 2021. Vydal se tam studovat obor International business and management. Svým kanadským dobrodružstvím nás provází prostřednictvím svého deníku. Pokud jsi o Honzovi ještě neslyšel, přečti si nejdříve jeho první a druhou část, kde se dozvíš o tom, jak probíhala jeho cesta a následná karanténa. Tentokrát se Honza konečně dostal ven z místnosti, kde musel být 14 dní zavřený a začíná tak prozkoumávat, co mu nová země vlastně nabízí…
Poslední týden v karanténě jsem bojoval s pocitem, jestli jsem udělal správně. Měl jsem do Kanady vůbec jet?
Den 16.: Konečně venku
A je to tady! Usedám s bolavými nohami k mému malému stolku a přemýšlím, kde vlastně začít další venkovní kapitolu. Po poslední cílové karanténní rovince je dokonáno, konečně jsem mohl volně opustit svůj pokoj, bez toho abych musel mít v ruce 30 papírů a roušku na puse.
První otázka samozřejmě byla na místě – kam se vydat jako první? Nikoho neznám, nic neznám a vlastně poprvé uvidím Coquitlam ve dne. Rada paní domu a tip na místní obchodní dům mě příliš neuchvátila, ale po otevření mapy mi mé oko padlo na největší modrou plochu v okolí – Burnaby Lake. Nazout boty a na lehko, podpořen jen peněženkou a mobilem jsem se vydal vpřed. V mylném domnění, že to bude rychlá procházka po okolí.
Vydal jsem rovnými ulicemi a začal se proplétat mezi rodinnými domky. Tichem se rozléhalo jen chroupání sněhu pod botami. Rychle jsem se dostal k prvnímu “trailu” – stezka vedoucí proti proudu řeky, která vytékala z jezera. Nakonec jsem se dostal až k úvodní části jezera. Tam jsem však zjistil, že původní obcházka je akce na celý den aka 20km a to s mobilem a peněženkou moc nezvládám. Vyhlédl jsem si ale vyhlídku, která byla asi ve třetině cesty a vydal se na další část mé cesty. Vyhlídka byla nakonec také veřejné krmítko pro místní ptactvo.
Nechtěl jsem se vracet stejnou cestou a tak jsem se vydal na sever, abych pak zatočil zpátky k ubikaci, která se prozatím vzdálila na 5 km. Po hodině chůze jsem začal poznávat okolí mého nového domu. Večer mě opět čekala večeře za dveřmi, tentokrát jako bonus byl první seznamovací rozhovor s mou “jídelní vílou” aka tátou od paní domácí, který se o mě přes den staral. A vydali jsme se po historické linii – kořeny rodiny pocházejí z Indie, ale narodil se na Fiji, odkud emigroval nejdříve do Velké Británie, kde řídil double-decker! Neskutečné. Dále jeho cesta mířila do Kanady, kde pracoval pro nemocnici. A v domě už jsou přes 20 let. Těším se na další pokračování.
Poslední týden v karanténě jsem také bojoval s pocitem, jestli jsem udělal správně. Měl jsem jet do Kanady? Nebyl to nakonec jen výstřelek? A co když je to jen “sakra” drahý výlet? Ale první vykročení směrem ke kanadskému objevování mě uklidnilo, a i když je toho hodně přede mnou, tak se na to těším a byl to krok správným směrem.
Den 19.: Sociální bublina I.
Člověk prozře, protože je v celé nové zemi de facto sám.
Jeden by si řekl, že po cestě přes půlku světa, nekonečném papírování a karanténě má vyhráno. První sobotní výlet tomu také nasvědčoval, kdy jsem si po 14 dnech volně procházel okolí a první místní stezky. A tak jsme se přesunuli k problému sociálnímu, kdy člověk prozře, protože je v celé nové zemi de facto sám.
A tak jsem začal zjišťovat, jaké jsou moje alternativy. Ano, nabízí se škola. To bude pozitivní skrze mezinárodní komunitu. Tam to bude také kompenzovat moji angličtinu, které zatím není tolik. Škola je ale bohužel/bohudík až za týden a začínám primárně online, takže ten start tam bude také pomalý.
Druhou alternativou mě sám překvapil Aleš. Aleš zní hustě. Zatím jsme se ještě nepotkali, bude to můj nový domácí. Vlastní s rodinou velký dům ve východním Vancouveru, kam se budu začátkem března stěhovat. Uvidíme, co se z toho nakonec vyklube.
Další cestou, kterou jsem se vydal naproti novým kontaktům byly balíčky, co jsem do Kanady dovážel. Jeden bude asi pouze posílán přes poštu, takže nic. Další dva jsou ale stále nadějí – dneska jsem zvaný za dovoz léků na pivo a poslední balíček čeká na vyzvednutí a snad z toho vyjde taky sociální/sportovní událost.
Poslední možností zůstává “starý dobrý” Facebook, kde jsem si ve skupině dal “prodejní inzerát” na moji maličkost. A hele! Chytlo se. Došla nabídka na lezeckou stěnu. Dále se mi ozval slovenský pár, který je teď o pár dní pozadu – právě jim probíhá poslední část karantény. Ale přijeli sem také studovat obdobný program jako mám já, takže jsem rád, že naši malou českou výpravu rozšíříme o další studenty a pracanty.
Co mi včerejšek připomněl je, že tady nebude nic hned a vždycky se objeví další a další problém/výzva. Jediné, co mi zbývá, je pomalu a jistě kráčet vpřed, ony se karty dříve nebo později obrátí. A bublina se začne nafukovat.
Den 20.: Sociální bublina II.
Tak se mi to pěkně rozjelo! V reakci ještě na včerejšek – poprvé jsem oficiálně viděl Vancouver ve dne. Dopoledne jsem stihl další hovory s Evropou a po obědě se vydal směr Skytrain. Předtím, než jsem se mohl nalodit, musel jsem si zařídit Compass card, se kterou pak budu jezdívat. Trošku ve mě hrklo, když mi byla moje karta 3x po sobě odmítnuta a obával jsem se, že si budu muset zařídit kanadskou banku dříve, než jsem čekal. Na počtvrté jsme si už ale potykali a vypadla na mě pěkně modrá kartička. (Když jsme u těch oficialit, tak mi včera také konečně došlo SIN – sociální číslo a jsem “z jedné desetiny” kanaďan!)
Cesta do centra mi trvá 45 minut a tak jsem začal obhlížet okolí, které je z vyvýšené tratě vlaku krásně vidět. Naštěstí mi také vyšlo počasí a během chvilky na mě z dálky vystoupily majestátní vrcholy hor. Co se týká předměstí Vancouveru, tak je hodně zaměřené na baráky. Prolínají se tady stejně vypadající čtvrtě, někde máte mezi sebou prostor dýchat, některé jsou nahuštěné na sobě a všechno jak přes kopírák. V dálce se také tyčí velký přístav.
Vystupuji na zastávce Grandville, vydávám se rovnými uličkami přímo za nosem a snažím se navnímat atmosféru. Během roku bych se sem chtěl určitě na nějakou dobu přestěhovat, uvidíme, jak to dopadne. Kroky mě dovedly do Gastownu, kde stojí unikát ve formě hodin poháněných párou.
Kolem čtvrté hodiny se potkávám s Katkou, které jsem vezl léky a byl jsem mimo welcome dárek pozvaný na welcome beer. Co se týká omezení, tak jsou tady zatím velmi mírná – roušky hlavně v uzavřených prostorách a zavírá se v deset. Debata se táhne od mé školy, přes jejich cestu s přítelem do Kanady, do Austrálie, až se dostávám na téma orientace, co dělat ve volném čase, plánů apod.
V rychlosti se loučíme, čas nám utekl rychleji, než se čekalo a já se vydávám hledat můj noční spoj zpátky. Na poprvé jsem minul kolej, která ale naštěstí jela také správným směrem. Když jsem si to uvědomil po pár zastávkách, tak jsem naštěstí vystoupil na poslední možné, s pomocí místních nasměroval své kroky zpět a s úsměvem na tváři jsem usedl do téměř prázdného skytrainu.
Bublina se začala nafukovat!
Chceš vědět, jak pokračuje Honzy kanadské dobrodružství? Jeho deník můžeš sledovat na tomto odkazu.
Bude rád, když mu napíšeš jakoukoliv zpětnou vazbu na honza.kolar7@gmail.com nebo na Instagram: @hon_cek
