Honza se díky programu Work and Study vydal do kanadského Vancouveru, kde začiná studovat obor International business and management na naší partnerské škole Tamwood Career College. Rozhodl se, že se s námi o své dojmy, zážitky a myšlenky podělí. Jelikož Honzy cesta začala na konci ledna 2021, neměl to vzhledem k aktuální situaci, vůbec jednoduché…
Ve výrazech rodičů se točí emoce smutku, radosti, štěstí a možná jsem tam zahlédl i hrdost.
Den 1 – ODJEZD
Tak je to tady. Zasedám za volant a začínám ukrajovat první km z cesty dlouhé přes 8000 km, která mě zavede na druhou stranu světa. Jen tak tak naložím těžkou tašku do auta – zůstala mi pouze malá rezerva. Naposledy se podívat na dům, na zahradu a auto odjíždí po příjezdové cestě.
V Hranicích se na nádraží před vlakem potkávám ještě naposledy s rodiči, kteří mě přišli vyprovodit. V jejich výrazech se točí emoce smutku, radosti, štěstí a možná jsem tam zahlédl i hrdost. Poslední foto na rozloučenou a žlutým expressem se vydávám skrze českou krajinu směr Praha. Další kousek cesty bude za chvíli za mnou.
V Praze mě na nádraží čeká ještě vyzvednout poslední balíček, který mám ve Vancouveru doručit. Celkem jsou tři – jeden zamilovaný, jeden vzpomínkový a jeden praktický. Tabák, kalendář a léky. Rozdělení nechávám na čtenáři.
Léky jsou v tašce a můžu vykročit směr parkoviště – tam mě už vyčkává kamarádka Terka, která se zhostila mé dopravy po Praze, a hlavně v brzkých ranních hodinách směrem na letiště. V plánu bylo si udělat ještě poslední český výletošlap, ale bohužel. Počasí nám nepřeje – z nebe padá mokrý mix deště a rádoby vloček, a tak volant otáčíme směr byt. Na bytě uvaříme rychlé jídlo – kuřecí se špenátem, noky a smetanou. Nastává sled různých konverzačních témat, a hlavně spací dilema – spát, či nespat před brzkým ranním přesunem na letiště?
Den 2 – Nekonečná sobota
Nekonečná sobota začíná již ve dvě ráno. Nasedáme do zmrzlého automobilu a klikatými cestami se vydáváme směrem Terminál 2 na pražském Letišti Václava Havla. I přesto, že odlétáme až v 6:10, tak si musíme na poslední chvíli udělat ještě antigenní testy, pak by nám už nic nemělo bránit cestě do Kanady. Nebo ne?
Odběrové místo je mírně chaotické, technologie překvapivě nefungují, a tak se vracím k vypisování papírové žádanky. 15! Mé pořadové číslo, na kterém čekám, než se zobrazí na světelné tabuli. Zaplatit další certifikát, nechat si protáhnout dutiny a už jen vyčkávám, než dostanu papírovou verzi, se kterou mohu cestovat. U testů se také potkávám se svými spolucestovateli na celou trasu – budějovický pár Terka a Michal. Terka jede pracovat na W&H a Michal má obdobný studijní program jako já, jen na jiné škole. Než nám přišly papírové výsledky stihli jsme si zasdílet první dojmy, přípravy, očekávání a plány na karanténu. „Anticovidový těžkooděnec“ nám přináší naše dokumenty a můžeme se přesunout na odbavovací část letu.
Příští zastávka: Amsterdam
I přes veškerou světovou situaci, tak to vypadá, že letadlo do Amsterdamu bude plné (a taky bylo.) Odbavování jde pomalu, ale jistě, jeden po druhém. Až jsme se dostali na řadu my. I přes milion potvrzení, papírů a podpisů, tak nám stejně jeden chybí a dámy za přepážkou si nejsou jisté, zda-li nás pustit dále, nebo ne. Bezmocnost stoupá… Naštěstí nás pouštějí, ale poslední kousek víz si nakonec žádáme online ještě před odletem, kdyby náhodou.
V letadle se cesty našeho tria na chvílí dělí, ale ničemu to nevadí – celou noc jsem nespal, a tak při odletu na čas upadám do hlubokého, ale krátkého spánku a probouzím se až na Schipholu – amsterdamském letišti. Na letišti máme bohužel velkou časovou rezervu – 3,5 hodiny čekání si krátíme posledními hovory domů za evropské peníz, hrání vědomostních kvízů a neustálém kontrolování všech papírů a podpisů, které se nám stále hromadí.
Přichází výzva na přesun k našemu interkontinentální letadlu. Ale ani tady podle řady, která se vytvořila, neočekáváme prázdné letadlo (opět nebylo). S hodinovým zpožděním rozbaluji přidělenou modrou deku a náš Airbus se vydává na nejdelší část naší cesty – 6000 km směr kanadské Calgary – tam to ještě bude zajímavé.
V tom spěchu jsem si špatně přečetl podmínky a omylem jsem vybral možnost že u sebe mám nůž…
Boj s časem
Nekonečná sobota nekončí – na letiště v Calgary se dostáváme s hodinovým zpožděním a začíná boj s časem – na imigrační a dobíhání gatu máme pouze tedy hodinu a půl a nevypadá to s námi dobře. Dav z letadla se tlačí vpřed a nacházíme své místo u automatických strojů, které slouží jako předvoj před imigračními úředníky. Společně na sebe pokřikujeme, co a jak vyplnit, rychle vyfotit a jdeme si stoupnout do kroutící se řady, která se pomalu posouvá vpřed. V tomto spěchu jsem si špatně přečetl podmínky a omylem jsem vybral možnost že u sebe mám nůž (který byl ale v odbavovací tašce, kterou jsem naposledy viděl v Praze a pak si ji aerolinky jen předávaly). Každopádně jsem si tak vysloužil speciální přístup, kde jsem musel vše vysvětlovat, že nepředstavují žádnou hrozbu pro kanadské spoluobčany. I tak jsem byl poslán od policajta k policajtovi, jen abych se dostal do velké místnosti, v ruce držící žlutou složku a vyčkával jsem, než uslyším své jméno…
Nakonec jsem se dostal na řadu, ale v tu chvíli už mi bylo vše jedno. Nevěděl jsem, kde jsou moji spolucestovatelé, letadlo odlétalo za 5 minut a já už v hlavě vymýšlel scénáře, jak překonat posledních 1000 km mojí cesty. Pohovor nakonec nebyl tak náročný – dokázat, že mám smlouvu se školou, ukázat zaplacenou fakturu, roční pojištění a už se na mě usmívalo oficiální vízum s výrazným kanadským listem.
Za odbavovací částí se mi jen potvrdilo to, co jsem očekával. Letadlo vážně odletělo a já se vydal hledat společnost, abychom přebookovali letenky na pozdější let. Nejdřívější let do Vancouveru bohužel odlétal až za 6 hodin. Za chvíli dorazila také Terka, Michal a Lenka – všichni úspěšně s papírem. Vydali jsme se na čerstvý vzduch – po 20 hodinách v roušce to byla zasloužená procházka.
Konečně v cíli
Poslední bezpečnostní kontrola, našli jsme naši bránu, rozložili se na sedačky a všichni jsme během pár minut usnuli – nepohodlné, ale byl to spánek. 1000km už nebyly žádné problémy, na letišti jsme v pořádku našli naše zavazadla a vydali se pryč. Rychle jsem se potkal s Katkou, které jsem vezl z Česka léky a byl jsem obdařen “welcome balíčkem” – Javorový sirup, 3 piva, kanadská whiskey a čokoláda. (čokoláda už není). Na letišti na nás čekal nás odvoz, který nás rozvezl po Vancouveru.
Alderson Avenue, Coquitlam – to je mým domovem na první měsíc v Kanadě. Dorazili jsme sem lehce po půlnoci (to teprve skončila moje nejdelší sobota v životě – 31 hodinová…) U dveří mě vítali Monica a Glen – mí noví domácí – velmi sympatičtí, ukázali mi pokoj, koupelnu. Jediné dvě místnosti, kde budu příští 14 dní trávit karanténu.
O tom, jak karanténa probíhala se dočteš ve druhé části.
