Přestože na cestách nejsou ani rok, už vidí, kolik jim toho společná dobrodružství přinesla. „Jsme více oťukaní, samostatnější a schopnější, Musíme si vše zařizovat sami a žijeme vlastně sami na sebe. Poznali jsme nové kamarády z celého světa, zlepšili jazyk, zjistili jsme, že se o sebe dokážeme postarat,“ shodují se Jana a Dominik.
Nyní devatenáctiletí Dominik a Jana se poprvé vydali do Ameriky. Dominik obsluhoval atrakce v zábavním parku a jeho přítelkyně Jana se starala o děti a pomáhala v domácnosti. „Pro USA jsme se rozhodli, protože Dominik má americké občanství, a hlavně tam má tetu. Měli jsme tam tedy relativně dobré zázemí a pro Dominika bylo i snadnější si tam najít práci,“ popisuje Jana. Sama Dominikově tetě pomáhala s dětmi a starala se o domácnost.
„Také jsme procestovali kus východního pobřeží, takže jsme si to dost užili,“ dodává Dominik. Už tady poznali výhody, které jim společné cestování přináší – samostatnost, ale i utužení jejich vztahu.
Celkem jsme poslali asi 1400 životopisů, než se jeden hotel ozval.
Po maturitě se tedy i přes protesty rodičů rozhodli dát si od studia na rok pauzu. „Byli jsme nespokojeni s českým školstvím a chtěli jít studovat do zahraničí. Jednak jsme ale nebyli rozhodnuti, jaký obor chceme studovat a za druhé jsme potřebovali získat více sebevědomí v angličtině,“ popisuje Dominik.
Jejich první kroky vedly na Island, protože se tam podle Dominika dají vydělat slušné peníze. Přesto získat práci v severské zemi s panenskou přírodou nebylo vůbec jednoduché. „Na google mapách jsme si na celém Islandu hledali hotely a tam posílali životopisy. Celkem jsme poslali asi 1400 cvček, než se jeden hotel ozval,“ směje se Jana. Přes den pomáhali s chodem hotelu a večer dělali číšníky v restauraci. „Bylo to hodně náročné, tři měsíce jsme pracovali v kuse téměř každý den. Na druhou stranu jsme si vydělali dost peněz, díky kterým jsme si mohli dovolit zaplatit další cesty i jazykový kurz v Londýně. Protože jsme nešli na vysokou školu, rodiče nás už finančně nepodporují,“ vypráví Jana. Odměnou za tvrdou práci jim byl desetidenní roadtrip napříč dechberoucí islandskou přírodou, který si nemohou vynachválit.
Po Islandu se rozhodli vydat na jazykový kurz do Anglie. Kromě toho však i nadále pracují v hotelu a přivydělávají si tak na finančně náročný život v Londýně, ale i na další cesty.
„Na začátku jsme si říkali, že nám ten kurz nic moc nedává. Ale tím, že tu teď i pracujeme a jsme neustále v anglickém prostředí, dokonce i spolu mluvíme anglicky, tak jsme si uvědomili, že se v jazyku neustále zlepšujeme, jen už to není tak vidět jako u začátečníků,“ hodnotí pobyt v Londýně Jana. I její přítel Dominik to vidí podobně.
„Celý kurz nás spíše připravil na to, jak složit závěrečné zkoušky, na základě kterých se pak budeme moci přihlásit na vysoké školy. Chtěli bychom studovat v Anglii nebo ve Skotsku,“ vysvětluje. Londýn zatím vnímají jako nejtěžší zkušenost. „Nejvíce nám chybí naše rodina a kamarádi, ale i to mít čas samí pro sebe. Teď třeba já vůbec nestíhám cvičit nebo meditovat, což mě moc baví. A samozřejmě postrádáme také české jídlo. Bez Plzně a krajíce chleba to prostě není ono,“ směje se Dominik. Navíc je pro ně těžké skloubit jazykovou školu s prací a ani jim moc nesedlo uspěchané tempo města. Oba upřednostňují, když mají blízko k přírodě. I podle toho si tak chtějí vybírat vysokou školu.
Největší dobrodružství jejich gap yearu plného pracovních zkušeností i cestování je však teprve čeká. Po Vánocích v Česku s jejich nejbližšími odlétají do Nepálu. Chtěli by vyzkoušet dobrovolnickou činnost v ekologii, ale především cestovat. „Rádi bychom se zapojili do nějakého ekologického projektu a poznali nový kout světa. Samozřejmě nevynecháme ani trek, kterých je v Nepálu spousta,“ popisuje Dominik. Primárně si však zde chtějí vyčistit hlavu od západní společnosti a materiálních věcí, které je obklopují. V Nepálu plánují zůstat asi dva měsíce a pak se přesunout na nedalekou Srí lanku.
Určitě vás také napadne, jestli si už po tolika cestách Jana a Dominik, kteří jsou spolu tři roky, nelezou na nervy. „Otázku, jestli nemáme ponorku, dostáváme dost často,“ smějí se. Prý je to u nich ale vzácný úkaz. „Už v Americe jsme si k sobě našli ještě více cestu, a i Island nás hodně sblížil. Musíme všude být pro sebe a problémy hned řešit. Navíc už víme, co jeden od druhého čekat,“ dodává už o něco vážněji Jana.
Oba se shodují na tom, že jejich generace se kouká na svět s růžovými brýlemi a myslí si, že je vše jednoduché a dostupné. „Přitom to tak ale úplně není. Ano je to určitě dostupnější a jednoduší, než to měli naši rodiče, ale právě možnost vzít si na záda batoh a vycestovat člověka oťuká. Zjistí pravé hodnoty, ujasní si priority, a hlavně začne být za vše vděčnější,“ uzavírá Dominik.
