Hlavní město Spojeného království patří mezi ty úžasné světové metropole, které prostě musíte poznat „na vlastní kůži“. Také naše klientka Vendula se odhodlaně vydala za novými zážitky a po pár měsících si již připadá „jako pravý Londýňan“.
Všechno začalo již před Vánocemi, protože jsem dostala chuť podívat se ještě jednou do světa, než se usadím v Čechách a budu si užívat všech „dospěláckých radovánek“. A za 8 měsíců už jsem seděla s přetěžkým kufrem v autobuse směr Eurotunel.
Metrem na Finchley Road
Poprvé jsem zakusila londýnský vzduch na Victoria Coach Station a hned byl přede mnou první velký úkol: dostat se na Finchley Road, kde na mě měla čekat koordinátorka.
Musím říct, že londýnské metro je velmi přehledné… až na druhý pohled. Ach, jak jsem litovala každého gramu, který jsem musela tahat sem a tam po stanici při honbě za lístkem na metro!
Po pár nezdařených pokusech a výměně neplatných bankovek jsem se přeci jen vynořila na správné stanici a čekala. Koordinátorka skutečně dorazila a vyřídila se mnou vše podstatné, takže jsem se mohla vypravit do ubytovací agentury.
Mimochodem, je vidět, že Angličané nejsou zvyklí na slunečné počasí. Všude jela klimatizace na plné obrátky, jen tak akorát na nachlazení.
Bydlení ve Walthamstow
Skončila jsem v malém útulném řadovém domku ve Walthamstow, poblíž stanice metra, což se ukázalo jako velice, velice výhodné. A nejspíš „vyhrála jackpot“, protože bydlím s kuchařem ☺ – alespoň zpočátku jsem si tedy naivně myslela, že bude doma určitě pořád plno dobrot…
S mojí spolubydlící z pokoje jsme se však ten samý den ani nepotkaly, protože pracuje do dlouho a nedostatek spánku si vybral svoji daň
Úspěšné hledání práce
Hned od druhého dne jsem se vrhla na hledání práce. Rozhodila jsem sítě po restauracích, barech a masážních salónech, protože bych ráda zužitkovala všechno, co jsem se kdy naučila na brigádách a ve škole.
Kupodivu to rychle „přineslo ovoce“. Třetí den od příjezdu jsem nastoupila na „trial shift“ do EAT – restaurace s rychlým občerstvením. A už tam i zůstala, protože mi bylo jasné, že takový kolektiv, prostředí a jistotu jinde jen tak neseženu.
Možná by jen mohli víc platit, ale od toho mám ještě druhou práci! – Nebudu přece marnit čas doma, když můžu pracovat víc ;)…
Londýnské masážní dobrodružství
A tak taky začalo moje perfektní „londýnské masážní dobrodružství“. Už při pohovoru jsme si padli s manažerem do oka – poslal mě tedy na zkušební masáž, ať jeho kolegyně posoudí, co umím. Ta byla unešená, takže se mi otevřely dveře do světa mobilních masáží.
Již za 3 týdny od pohovoru jsem jela za svým prvním klientem. Samozřejmě „první vlaštovka jaro nedělá“, ale můj počáteční dojem mě utvrdil v tom, že tohle chci dělat „stůj, co stůj“…
Dostávám stále pozitivní zpětnou vazbu, proto přes všechen „zápach samochvály“ musím říct, že asi nebudu tak špatná ☺ – nechávám za sebou jen spokojené klienty, za kterými se ráda vracím.
Popravdě jsou tedy i tací, co si mě podruhé neobjednají, protože cítí, že zde není ten soulad, který by chtěli. Ale to je život. „Some will, some won’t, so what?“
Jako pravý Londýňan
Postupně jsem vyladila všechny aspekty londýnského života a připadám si jako pravý Londýňan – nikam se nehnu bez svojí Oyster karty s obalem z nástupiště 9 a ¾, vždycky vím, na kterou „line“ je zapotřebí zrovna skočit, abych se včas dostala za klientem, v podstatě jím jen jídlo z práce, jelikož máme „zbytky“ zdarma, v kabelce nosím pro jistotu deštník i sluneční brýle, protože člověk nikdy neví…
Jen doma se ta moravská povaha nezapře – v lednici nikdy nechybí nějaké dobré víno ;)…
