Odkud přišla myšlenka, že pojedeš studovat do zahraničí?
Vyklubala se ve chvíli, kdy jsem končil na gymplu. Můj o rok starší kamarád odjel studovat do Dánska. Nejdřív jsem chtěl jet za ním, ale nedostal jsem se tam. Potom to bylo takové krušné, rozhodl jsem se jít na Karlovku, ale vydržel jsem tam jenom první semestr. V červenci už mě dočista postihlo zoufalství, že jsem odešel ze školy a nemám „kam jít“. Nakonec jsem skončil u firmy Czech-us, která mi nabídla studium ve Velké Británii. Když mi ukázali obory na Solent University, tak jsem se do té školy skoro až zamiloval. Vybral jsem si obor Sport Studies and Bussiness.
Na univerzitu v Británii chodíte, protože fakt chcete, ne proto, že musíte.
Proč jsi odešel z Karlovy Univerzity?
Nejde jenom o Karlovu Univerzitu, mě prostě tady v Česku nebavil ten systém. Jelikož jsem celý život hrál fotbal, tak jsem šel na fakultu tělovýchovy a sportu, což je teoreticky to samé, co jsem pak vystudoval v Británii. Jenže prakticky je to něco jiného. V tuzemsku jsme většinu času jenom poslouchali přednášky a potom papouškovali něco z knížky, a to je to, co mě prostě „neba“.
Jak bys tedy popsal způsob výuky v Británii?
Na Solent University jsme pracovali na projektech a za ty tři roky studia jsem si nenapsal víc jak tři nebo čtyři testy. Ve druháku a ve třeťáku jsme měli volitelné předměty a mohli jsme si vyzkoušet, jaké to je být třeba koučem, masérem nebo účetním. Samozřejmě, v Británii je to spíš samostudium a na univerzitu chodíte, protože fakt chcete, ne proto, že musíte. Měli byste tam chodit připraveni a diskutovat. Ne jako v Česku, kde člověk přijde na hodinu, tam si to odsedí, vyslechne výklad, který je stejný v knížce a potom se to musí naučit. Vybavení školy se vůbec nedá srovnávat s Českou republikou. A navíc profesoři jsou lidi z oboru, které to baví, kteří to chtějí dělat. Se všemi profesory si tykáme. Kapacitě, která je známá po celé Anglii, my, jako studenti, říkáme „Ahoj, Marku“.
Nezáleží mi na tom, jestli budu dělat něco ohledně sportu, pro mě je důležité, že budu pracovat s lidmi.
Za vysoké školy ve Velké Británii se platí. Jestli si to dobře pamatuji, tak ne zrovna malá částka… Jak jsi to udělal s financemi?
Vzal jsem si půjčku od vlády Velké Británie. Stejně tak jako asi 80 nebo 90% lidí. Chápu, že většina studentů se asi lekne, když se řekne „půjčka“. Ale nejde o nic, co by vám pak mělo zruinovat finance, právě naopak. Půjčku splácíte po studiu jen v ten moment, pokud vyděláváte v přepočtu na české koruny více jak 50 tisíc, a navíc po procentuálně velice malých splátkách. Taky je tu vždycky možnost dělat různé brigády, protože ve škole netrávíte více jak patnáct hodin týdně.
Jaký part-time job sis vyzkoušel ty?
Nejdřív jsem pracoval v kavárně, která byla hned naproti škole. Když jsem se vrátil z Erasmu, tak jsem se na naší škole staral o mezinárodní studenty. Povídal jsem jim o možnostech studia v zahraničí a dělal jsem pro ně přednášky. To mě vlastně bavilo úplně ze všeho nejvíc, protože jsem mohl vyprávět o svých zkušenostech a škola mi za to ještě platila. Poslední moje brigáda byla ježdění s novými auty z lodi nebo do lodi v přístavu, a to mě jako kluka samozřejmě taky bavilo, protože jsem si sedal za volanty, za které si asi normálně nesednu.
Když jsem se tam v tom prváku usadil, tak jsem si řekl, že je na čase zase nějaká ta změna.
Co si teď můžeš zvolit za kariéru, když jsi vystudoval Sport Studies and Bussiness?
Jak už jsem říkal, ve druháku a třeťáku jsme si mohli vyzkoušet různé typy práce. Já šel spíš tou cestou managementu, takže si teď můžu třeba otevřít fitko nebo být trenérem. Když jsem potom odjel do Finska na Erasmus, tak to bylo zase hodně o mezinárodním managementu, to mě taky bavilo. Já věřím, že když člověk zvládne management lidí, tak pak už nezáleží, jestli to bude se sportovci, s dětmi nebo s pracujícími. Takže mi zas tolik nezáleží na tom, jestli budu dělat něco ohledně sportu. Pro mě je důležité, že budu pracovat s lidmi.
Uvědomil jsem si, jak je vlastně jednoduché někam odcestovat a žít tam, i když se toho spousta lidí bojí.
Z Anglie si jel na Erasmus do Finska?
Přesně tak. Když jsem se tam v tom prváku usadil, tak jsem si řekl, že je na čase zase nějaká ta změna, a tak jsem se ve druháku rozhodl pro Erasmus. Ten můj kurz existuje devět let a já jsem byl první student, který odjel do zahraničí, takže museli dělat podmínky jenom pro mě. Skandinávské země jsou jedny z nejlepších na světě, co se týče školství a já si ten systém chtěl vyzkoušet. Po Erasmu jsem byl měsíc doma, a potom jsem odjel do Číny na měsíc. Jednalo se o Summer school v Shanghaii. Učil jsem se tam stolní hry, kaligrafii, a dokonce trošičku i jazyk.
Británie, Finsko, Čína… Jsi vášnivým cestovatelem odjakživa? Nebo tě to chytlo až po odjezdu do Anglie?
Právě že až po té Anglii. A taky by se dalo říct, že jsem se dost otrkal po Erasmu. Pak pro mě už nebyl problém jen tak o prázdninách někam odjet. Uvědomil jsem si, jak je vlastně jednoduché někam odcestovat a žít tam, i když se toho spousta lidí bojí. A je úplně jedno, že na vás místní mluví cizím jazykem. Navíc jsem na Erasmu a vlastně i v Southamptonu potkával lidi z různých koutů světa a ti mě třeba zvali k sobě, že mi ukážou svoje město nebo jsem dokonce cestoval přímo s lidmi, které jsem potkal ve Finsku. Potom už ke konci nebyl problém vzít si týden nebo dva volna ve škole a jen tak odcestovat. Sečteno podtrženo jsem za ty tři roky v Anglii procestoval 33 zemí.
Jak se to přihodí, že cestuješ s lidmi, které znáš třeba jen pár týdnů?
Tak například, když jsem přijel do Finska, tak měli všichni ostatní studenti kromě mě a dvou Belgičanů koupený zájezd na sever, kam se jeli podívat na polární zář. Tak jsme se jeden večer s těmi Belgičany rozhodli, že pojedeme taky, ale na vlastní pěst. Přijeli jsme po dvanácti hodinách jízdy tam, kde všichni ostatní bydleli, druhý den jsme jeli dalších deset hodin na nejsevernější místo Evropy, což je v Norsku. Takže já se s těmi kluky neznal ani dva týdny a odjeli jsme spolu na pětidenní výlet, ujeli asi tři tisíce kilometrů, koupali se ve studené vodě a byl to prostě úžasný zážitek.
Pořád ještě zbývá spoustu zemí, které jsem nepoznal.
Mohl bys porovnat neporovnatelné a říct, kde se ti vlastně nejvíc líbilo, jestli v Číně, v Británii nebo ve Finsku?
Nejzajímavější byla určitě Čína, hlavně proto, že je to úplně jiný svět. Ze všeho nejvíc se mi ale líbilo Finsko, kvůli přístupu a kvůli věcem, které jsme si mohli vyzkoušet. Všechno jsme dělali ve skupinách, a hlavně jsme pracovali na reálných projektech. Postavili nás třeba před určitý problém, který řešila nějaká firma. Ta například chtěla expandovat s určitým produktem do jiných zemí a my jsme měli vymyslet projekt, jak to udělat. Když se té firmě náš projekt líbil, tak si nás pozvala na schůzku a ptala se nás na určité otázky, jak bychom řešili tohle a támhleto. Pak jsme mohli něco vyhrát, když bychom jim reálně pomohli. Nebo přišli k nám do hodiny, zadali nám určité firemní problémy a byli zvědaví, jak na ně budeme reagovat.
Člověk je doma tam, kde si řekne, že je doma.
V Británii jsi úspěšně dodělal bakaláře. Přemýšlel jsi třeba, že bys v Británii zůstal a pracoval tam?
Samozřejmě, přemýšlel, ale zatím nechci. Protože si myslím, že jsem stále ještě dost mladý na to, abych se někde usadil a pracoval. Pořád ještě zbývá spousta zemí, které jsem nepoznal. V Rumunsku jsem stopnul Čecha a on mi prozradil, že od tohoto roku můžeme jako Češi vyjet do Austrálie na rok na pracovní víza. Takže za tři týdny odlétám do Austrálie na rok, tentokrát už bez agentury, na vlastní pěst.
Když jsi takhle stále na cestách, není ti smutno po tuzemsku?
Ze začátku mi smutno bylo. Postupem času jsem se rád vracel do Česka, ale už to není, že by se mi přímo stýskalo, i když mi samozřejmě chybí česká kuchyně nebo třeba kamarádi a známí. Ale člověk je doma tam, kde si řekne, že je doma.