Poprvé jsi byla v zahraničí na delší dobu v Amsterdamu. Co bylo tím hlavním důvodem odjet z České republiky?
Šlo o to, že jsem se chtěla zlepšit v angličtině. Ve škole se sice anglicky učíme, ale bojíme se mluvit nebo to dokonce ani neumíme. Známe jen gramatické poučky. To mě vedlo k tomu, že jsem si po gymplu začala šetřit a druhým rokem na vejšce jsem odjela na Erasmus do Amsterdamu. Tehdy jsem byla oproti všem těm mým spolužákům z různých koutů světa hrozné “kuře”. Někteří z nich mi vyprávěli, jak už jsou počtvrté někde v zahraničí na tak dlouhou dobu. Během studia jsem pak stihla vycestovat ještě na dvouměsíční dobrovolnickou stáž s AISECEM na Srí Lanku.
Momentálně jsi ale v Londýně, že?
Ano, momentálně v Londýně pracuji. Dostala jsem se sem přes firmu Czech-us, kterou mi doporučil kamarád. Původně jsem chtěla jet do Jižní Ameriky na stáž. V tu dobu jsem se ale taky potkala s mým nynějším přítelem a nějak jsme začali uvažovat, že někam vycestujeme spolu. Chtěli jsme jet do anglicky mluvící země, protože Jirka se ve škole učil spíš německy a na angličtinu moc nedošlo, tak se v ní chtěl potrénovat, zlepšit si ji. Všechno jsme zařizovali tak nějak na poslední chvíli, protože já ještě řešila jednu pracovní příležitost ve Švýcarsku. Potom byl Londýn jasná volba, protože nám nemuseli schvalovat víza a všechno šlo jak po másle.
S přítelem nám začíná docházet, že půl roku prostě nestačí.
Jak probíhalo hledání práce v Londýně?
Agentura nás posílala na předem domluvené pohovory. V Czech-usu většinou hledají a nám následovně nabízejí práci ve službách, v tzv. hospitality. V tomhle ohledu je to výhodné pro lidi, co se v cizím prostředí ze začátku stydí, protože máte všechno předem dohodnuté a nikam nemusíte psát. Já jsem prošla sedm pohovorů, chtěla jsem si toho vyzkoušet co nejvíc, abych věděla, co si můžu dovolit a co ne. V restauraci Jamie´s Oliver Fifteen jsem prošvihla den otevřených dveří, napsala jsem tam mail a dostala se na pozici pomocné servírky. Musela jsem se naučit znalosti o podávaných jídlech. Před třemi měsíci jsem povýšila na „za sebe odpovědnou“ servírku a mám svoji sekci.
Jak dlouho vlastně s přítelem plánujete zůstat za mořem?
To je dobrá otázka. Mimo jiné asi taky záleží na tom, jak to bude s brexitem. Když jsme ale přijeli do domu, kde teď bydlíme, tak se nás naši noví spolubydlící (jedná se o Čechy a Slováky, ale je tam i Němka) ptali, na jak dlouho to tu tak vidíme. My jim na to řekli, že půl roku nám bohatě stačí. Tehdy se nám dost vysmáli, vysvětlili nám, že to na začátku taky říkali a teď jsou tu už třeba tři, pět nebo dokonce sedm let. A nám s přítelem už taky vlastně začíná pomalu docházet, že ten půl rok prostě nestačí. Předběžně však uvažujeme o tom, že bychom se vrátili zpět do Česka na konci příštího roku.
Podle mě není zrovna ideální vylézt ze školy a začít hned dělat manažera.
Ubytování vám zařizoval Czech-us?
Ano, to byl taky jeden z hlavních důvodů, proč jsme se v tomhle ohledu radši spolehli na agenturu. Nechtěla jsem ztrácet čas hledáním ubytování, mohlo dojít na to, že se u někoho nachytám. Hledat pronájem na dlouhou dobu není nikdy snadné a agentura to má lépe zmapované. Ušetřili jsme tak vlastně na poměru cena, výkon, čas a mohli jsme si rovnou začít hledat práci.
Co tě baví a naopak nebaví na práci u tak světoznámého kuchaře?
Jamie Oliver se tam ukáže třeba jen jednou za měsíc, přijde na nějakou večeři nebo akci, takže vlastně nepracuji s ním. Nicméně je to i v reálu milý člověk. Ta práce v týmu mě ale celkově baví, jen si nejsem jistá, jestli bych dlouhodobě zvládla fungovat v rámci posunutého režimu. Směnu totiž skončím třeba v jednu ráno, a protože hodinové dojíždění je v Londýně něco jako standard, tak doma jsem ve dvě. Na přítele čekám do půl třetí a vstáváme v deset, v jedenáct, na což já nejsem zvyklá.
Jinak není, na co si stěžovat. Samozřejmě, je to adrenalin, ale sednout si místo toho do kanceláře? To mě zatím nelákalo. Už když jsem chodila na vejšku, tak jsem měla takovou myšlenku, že si udělám učňák. Nejsem úplně zastáncem toho vylézt ze školy a jít hned dělat manažera. Člověk musí umět i tu tvrdou práci.
Přítel se v Anglii naučil za půl roku líp anglicky než já za dlouhá léta ve školní lavici.
Přemýšlíš o tom, co je tvou prací snů?
Mým cílem je, abych byla na trhu flexibilní. Nechci celý život zůstat v jednom zaměstnání. Moje budoucí povolání bude určovat asi hned několik faktorů. Za prvé chci pracovat s inspirativními lidmi, co mi mají, co dát. Vem si třeba takového Jamieho Olivera, který se dlouhodobě snaží zlepšovat stravování ve školství. Jeho restaurace, kde pracuji, patří pod Jamie´s Oliver Foundation, takže je to vlastně neziskovka. A ten název “Fifteen” vznikl tak, že Oliver nabídnul patnácti lidem, kteří, řekněme, neměli úplně jednoduché mládí, a naučil je vařit. Teď jsou z nich špičkoví šéfkuchaři. Líbí se mi, když lidé mají nějakou vizi a za tou jdou. Za druhé chci propagovat Českou republiku, aby turisté věděli, že je u nás pěkně. Chci taky zlepšit český přístup ke službám. A za třetí, samozřejmě, v každé práci je to o lidech, o spolupracovnících. Takže když budou dobří spolupracovníci, tak můžu dělat asi cokoli, co bude souviset s mým vystudovaným oborem.
Jací jsou tví nadřízení v Jamie´s Oliver Fifteen?
Jsou pro mě dobrým vzorem. Jsou zapálení pro svou práci, udržují úroveň servisu hodně vysoko, ale zase to není tak, že by si člověk nemohl na nic sáhnout. Všechno se řeší s klidem a v týmu není prostor pro to, aby se někdo flákal. To nedovolí ani manažeři ani ten tým sám o sobě. A to je přesně tak, jak by to mělo fungovat.
Jakou práci si našel přítel?
Ten to měl s výběrem komplikovanější, právě kvůli té angličtině. První dva týdny v Londýně chodil na kurz angličtiny. Dohodli jsme se na tom, že bude lepší, aby se taky pokusil dostat na nějakou pozici, kde bude v přímém kontaktu s lidmi, než aby třeba umýval nádobí. Czech-us dělá v Londýně takové srazy a na jednom takovém setkání jsme potkali kluka, který nám doporučil jednu restauraci, kde na tu perfektní angličtinu zas takový ohled neberou a Jirka tam teď dělá barmana. Musím říct, že za hrozně krátkou dobu se byl schopen naučit víc než já za několik let ve školní lavici.
Z Prahy ráda odjíždím, ale ráda se do ní i vracím.
Amsterdam, Srí lanka, Londýn… Kde vlastně plánuješ zakotvit?
Na to se mě hodně ptají hosté v restauraci. Když vidím, jak se přítel zlepšil v angličtině, přemýšlím, že bychom mohli jet někam do německy mluvící země, abych si zase já potrénovala “šprechtění”. Paradoxně jsem to na vysoké docela zapomněla. Jeden z hostů v Jamie´s Oliver Fifteen mi hrozně doporučoval západní Rakousko, že je hrozně výhodné tam jet, a úplně mě tím na to navnadil.
Jsem si ale celkem jistá, že ať už vycestuji kamkoli a ať už v tom cizím obrovském světě uvidím cokoli, vždycky se vrátím zpátky do České republiky. Já z Prahy ráda sice odjíždím, ale ráda se do ní i vracím. Pokud jste neviděli svět, tak si vlastně ani pořádně nemůžete vážit domova. Tak například Londýn je centrum kultury, ekonomiky a bůhví čeho všeho ještě, ale pivo tu stojí jako našich pět piv a jsou tady mraky lidí. V Česku si všichni stěžují, jak je to u nás na nic, ale jak už jsem řekla, vždycky se tam budu ráda vracet.
