Co dělat, když chceš studovat nebo pracovat v zahraničí, ale brzdí tě strach? Jak překonat rozhodovací paralýzu, osamostatnit se a neztratit se v záplavě možností? V této epizodě si povídáme s psycholožkou a terapeutkou Adélou Ziberi, která se specializuje na práci s mladými lidmi a Čechy žijícími v zahraničí.
Podcast si můžeš pustit i na Spotify nebo Apple podcasts.
Raději čteš? Přečti si shrnutí rozhovoru.
Mohla bys nám na začátek přiblížit, kdo jsi a čemu se věnuješ?
Já jsem Adéla Ziberi, psycholožka a psychoterapeutka. Pracuji především s mladými dospělými, mezinárodními studenty a Čechy, kteří žijí v zahraničí.
Co tě vedlo k tomu, zaměřit se právě na téma života v zahraničí?
Vedla mě k tomu osobní zkušenost. Asi před 10 lety jsem vyrazila studovat do Dánska. Tato zkušenost mě velmi ovlivnila, stejně jako setkání s dalšími studenty, kteří také studovali v zahraničí. Cítila jsem, že tomu tématu dobře rozumím, že jsem si tím sama prošla, a moje odborné vzdělání tomu dodalo další rozměr.
Jaké to pro tebe bylo, studovat v Dánsku? A proč sis tuto zemi vybrala?
Už jako dítě jsme s rodinou hodně cestovali a někteří příbuzní žili v zahraničí. Inspirovalo mě to. Na střední škole mě bavily cizí jazyky a začala jsem se zajímat o možnosti studia v zahraničí. Nakonec padla volba na Dánsko. Studovala jsem cestovní ruch, ale později jsem se rozhodla pro psychologii.
Ovlivnila tě tahle zkušenost i v tom, že ses nakonec začala věnovat psychologii?
Určitě. Zkušenost s Dánskem mi otevřela oči. I když jsem uměla anglicky a měla zkušenost s cestováním, být sama v cizí zemi bylo náročné. Poznávání nového prostředí a kultury mi ale dodalo sebevědomí a odvahu zkoušet nové věci.
Mám to stejně. Sama studuju hudbu v Irsku a právě ta zkušenost mi otevřela spoustu dveří – nejen profesně, ale i osobně. Často lidé změní směr, kterým se pak ubírají.
Přesně. Například já jsem v Dánsku pracovala v přístavu a potkávala se s turisty, hlavně seniory z Ameriky. Bavilo mě poslouchat jejich životní příběhy. A to mě přivedlo k psychologii a terapii.
Teď k tématu strachu. Proč je pro mladé lidi tak těžké udělat ten krok a odjet studovat nebo pracovat do zahraničí?
Často za tím stojí rozhodovací paralýza. Dnešní mladí mají obrovskou škálu možností – zemí, oborů, stipendií. Je to až zahlcující. Navíc je tam strach z neznámého prostředí a nejistoty.
Jak se dá tahle paralýza překonat?
Pomáhá o tom mluvit – s rodinou, kamarády, nebo lidmi, kteří už vyjeli. Dá se propojit přes LinkedIn s někým, kdo má podobnou zkušenost. Taky pomáhá si sepsat možnosti, porovnat je a udělat rozhodnutí, které nemusí být perfektní, ale dostatečně dobré.
Mně pomohlo i uvědomění, že člověk v tom není sám. Všichni se nějak hledáme a není špatně se cestou i trochu ztratit.
Určitě. I zůstání doma je rozhodnutí. Je zajímavé se ptát, co za tím rozhodnutím je – jestli je to pohodlí, strach, nebo něco jiného.
Často jde i o opuštění bubliny, ve které člověk žije. Zvykne si na komfort, o vše je postaráno. A najednou je nutné se postarat sám o sebe.
Ano, člověk dospěje. Řeší studium, bankovní účet, běžné věci. Osamostatnění je náročné, ale přináší i sebevědomí. Někdy se i promění pohled na sebe – najednou můžeme být jiní, svobodnější.
Měla jsem to podobně – v menším městě jsem se cítila svázaná. V Dublinu jsem mohla být, kým chci. Anonymita dává svobodu.
A jinak se chováme i v cizím jazyce. Jinak mluvíme, jinak se projevujeme. Někdy jsme otevřenější.
Co pomáhá zvládnout ty těžké začátky?
Připravit se na to, že to nebude lehké. Hledat si místa a lidi ještě před odjezdem – kluby, koníčky. A hlavně budovat nová přátelství. Nezůstávat pořád na telefonu s domovem, ale vytvořit si nový podpůrný systém.
Setkáváš se u klientů s nějakými opakujícími se tématy?
Často řešíme úzkosti, které si přinášejí už z domova, ale změna prostředí je může zesílit. Pomáhá jim online terapie nebo hledání místní podpory.
Když se ohlédneš zpátky – co ti studium v zahraničí dalo?
Dospěla jsem. Poznala jsem svět jinýma očima. Vnímám rozdíly mezi lidmi a hledám spojitosti. Pomáhá mi to i v práci – vidět každého jako individualitu a pomáhat mu žít spokojeně s tím, kým je.
A taky to člověku dovolí být víc sám sebou.
Ano. A pochopit, že je v pořádku být jiná. Dělat věci jinak. Nemusím si to vyčítat.
Dřív jsme komunikovali hlavně s mladými lidmi, dnes často mluvíme i s rodiči.
Ve své praxi to tolik nevidím, pracuju individuálně. Ale chápu, že rodiče chtějí pomoct. Někdy se z nich stávají „projektoví manažeři“ a přebírají zodpovědnost, což není ideální. Dítě by si mělo projít rozhodovacím procesem samo.
Co bys poradila rodičům, kteří chtějí být oporou, ale zároveň nezasahovat příliš?
Můžou být jako členové dozorčí rady – poradit, být nablízku, ale neřídit celý proces.
Co rodiče, kteří chtějí, aby dítě vyjelo, ale dítě nechce? Nebo naopak?
Je rozdíl mezi nechci a bojím se. Někdy pomůže zkusit to na kratším výletu. Pokud dítě nemá zájem vůbec, je potřeba to respektovat – má jinou představu o životě.
A co když je to jen strach? Má rodič dítě motivovat, nebo počkat?
Nátlak moc nefunguje. Je lepší mluvit o obavách, hledat společně cesty, jak je překonat.
Mohla bys dát tři konkrétní tipy pro ty, co chtějí vyjet, ale bojí se?
- Mluvit s okolím, hledat inspiraci.
- Dělat kroky postupně – zjišťovat informace, poslat přihlášku.
- Navštívit to místo předem – třeba na víkend.
A nějaký vzkaz pro rodiče?
Podporujte své děti, buďte jim oporou, ale nechte rozhodnutí na nich.
Hraje roli, jestli rodina dříve cestovala?
Nemyslím si. Znám i lidi, co předtím necestovali, a přesto je to do zahraničí táhlo. Spíš jde o zájem a odvahu.
Kde tě mohou posluchači najít?
Mám soukromou praxi v Praze na Andělu, pracuji i online. Web je www.adelaziberi.com. Spolupracuju také s Czech-us na podpoře studentů a mladých lidí v zahraničí. Od podzimu chystám skupinový podpůrný program pro mladé Čechy žijící v zahraničí.
Adéla Ziberi
Instagram: @adela_ziberi