Zajímá vás, jaké to pro rodiče je, když se jejich potomek rozhodne vydat na zkušenou až do Kanady? Z čeho mají největší obavy a co je pro ně naopak příjemným překvapením? O své zkušenosti a pocity se s vámi v tomto článku rozhodla podělit paní Margareta.
Bez pár dnů to bude téměř rok, kdy jsme našeho synka vyprovodili na letiště a v slzách mu mávali na cestu do kanadského Vancouveru. Otec se držel, já matka jsem slzela s pocitem, že posílám své dítě vstříc neznámému. Ale někde ve skrytu duše jsem měla pocit, že děláme pro něj, i přes tu nejistotu, to nejlepší, co můžeme.
Nebudu předstírat hrdinství, začátky jsou krušné na obou stranách oceánu. Pocit, že můžete být pouze „přítelem na telefonu“, je z počátku pro rodiče drsný. Pro vaši ratolest je to po pár dnech prostě realita. Rodiče pak jen v údivu sledují, jak jejich syn nebo dcera najednou ví, jak si zařídit řadu věcí, které do té doby patřily ke službám v „mamahotelu“.
Prubířským kamenem je ubytování. Náš syn si vyzkoušel dva měsíce v tzv. „sharu“, což v podstatě znamenalo kempování na gauči v bytě s dalšími studenty. Díky této zkušenosti dovedl hledání vhodného ubytování k dokonalosti a na inzeráty dokázal odpovídat už v momentě, kdy měl majitel bytu ještě prsty na klávesnici. I tak to není ve Vancouveru nic jednoduchého. Každý chce pronajmout byt alespoň na rok, lépe na dva a student samozřejmě nepatří k lukrativním nájemníkům. Nicméně povedlo se a byt se našel.
A nastala další fáze – pokud si nenakoupím, kupodivu v lednici nebude nic. Na rozdíl od „mamahotelu“, kde platívá, že pokud si nenakoupím, lednice je vždycky i tak plná. Nestačili jsme se divit, jak se synek naučil orientovat v tom, kam pro ovoce, kam pro maso, jak si uklidit, kde si vyprat (ve Vancouveru patří pračka v bytě k extra luxusu) a kde si prádlo usušit, aby nemusel chodit v mokrých ponožkách, a jak vychytat „happy hour“ na sushi za dobrou cenu.
Nejtěžší momenty hlavně pro mě jako mámu byly chvíle, kdy se přece jen zastesklo po pořádném řízku s bramborovým salátem nebo nedělním obědě s kachnou. Chtěli byste pomoci, a kdyby to nebylo přes oceán, naložíte řízky a salát a vyrážíte. Jenže to nejde, a to je vlastně výhoda.
Vzpomeňme si, kolikrát člověk honem spěchal vyřešit za svoje dítka problém, umést jim cestu a dělat život snazší a příjemnější. A najednou nemůžeme, a o tom to celé je. Ač se tomu nechce věřit, ony si to „děti“ vyřeší.
Vzhledem k tomu, že studijní vízum obnáší i možnost částečné práce, najednou jsme začali slýchat do telefonu: „Tak ahoj, nemám čas, jdu do práce, pak jdu do školy…“ Mimochodem, nepatřím k velkým fandům českého školství, a tak nadšené reporty od syna o tom, že ve škole diskutují, prezentují, pracují na mimoškolních projektech a chodí s učiteli na exkurze, zněly pro moje uši jako rajská hudba.
Uvědomili jsme si, že na druhé straně oceánu je někdo jiný, samostatný, někdo, kdo ví přesně, kolik co stojí, jak může, nebo nemůže utrácet, a navíc někdo, kdo má radost, že se o sebe umí postarat sám.
Musím říct, že před svým synem smekám, mám z něj radost a mám radost i z nás rodičů, že jsme ho vypustili do světa, ač jsme (přiznejme si to) měli strach. Jsem přesvědčená, že tahle zkušenost se mu už nikdy neztratí, super angličtina, odolnost proti stresu, schopnost vyjít s rozpočtem, který mám, a neztratit se ve světě.
Tohle dětem doma, ani ve škole nedáme, i kdybychom se na hlavu postavili. Je to desetkrát lepší, než své potomky brát na luxusní dovolené a kupovat jim drahé dary. Možná si člověk musí jednu nebo dvě dovolené odepřít a místo toho vyslat ratolest do světa, ale stojí to za to.
Na závěr bych ještě chtěla poděkovat Magdaléně, koordinátorce programu Work and Study Canada, která sama v této zemi nějaký čas žila, a sdílela tak s námi své zkušenosti.
Margareta Křížová
