Jakub odjel po střední škole na roční pomaturitní studium do Dublinu. Původně vystudovaný designér nábytku si v Irsku plní sen – studuje na automechanika přímo v obří autodílně, kde teorii okamžitě zkouší v praxi. V epizodě sdílí, jak se dostal k rozhodnutí odejít do zahraničí, jak funguje irský vzdělávací systém, jaké je skloubit školu s prací a proč je právě praxe největší výhodou celého programu.
Raději čteš? Přečti si shrnutí rozhovoru.
Kubi, mohl by ses na začátek představit?
Jsem Jakub, vystudoval jsem design nábytku, ale táhlo mě to k autům a do zahraničí. Rozhodl jsem se to skloubit. Teď žiju v Irsku a studuji roční pomaturitní program (Level 5) v oboru automechanik.
Jak ses o tomto programu dozvěděl a proč jsi nezvolil vysokou školu?
Věděl jsem, že chci po maturitě ven, ale na výšku jsem si úplně nevěřil. Přišlo mi to jako moc velké sousto. Na sociálních sítích jsem narazil na agenturu Czech-us a jejich masterclass, kde jsem tenhle roční program objevil. Bral jsem to jako ideální mezistupeň a zkoušku na jeden rok.
Plánuješ po tomhle roce pokračovat v Irsku na vysoké?
Nechal jsem to otevřené. Chtěl jsem hlavně zjistit, jak zvládnu být rok sám v cizí zemi. Rozšířilo mi to obzory. Hlavně ze mě opadl strach – už se nebojím udělat jakékoliv velké životní rozhodnutí.
Jak probíhaly přijímačky a co angličtina? Potřeboval jsi certifikát?
Vybral jsem si školu v centru Dublinu. Nebyly tam přijímačky a nechtěli ani jazykový certifikát, ze kterého jsem měl strach, protože jsem ho neměl. Dokládal jsem jen přeložené maturitní vysvědčení a zaplatil poplatek 50 eur.
Měl jsi ze začátku z jazyka strach? Kdy nastal zlom?
Obavy jsem měl, protože jsem ze začátku bydlel v domě plném Čechů. Největší škola je jít po vyučování s lidmi ven do hlučné hospody – tam se jazyk projeví nejvíc. Zlom nastal hned s nástupem do školy. Při přednáškách nemáš čas překládat si věci v hlavě, prostě musíš přepnout mozek do angličtiny. Trvalo mi asi měsíc, než jsem se rozmluvil.
Mohl bys popsat svůj běžný den ve škole?
Chodíme od pondělí do pátku, obvykle do tří odpoledne. Máme hodinu teorie a hned další hodinu jdeme do praxe. Naše třída je vlastně obrovská garáž – v jednom rohu máme židle a vedle stojí auta na zvedácích. Všechno si hned osaháš.
Říkal jsi, že máte i povinnou praxi ve firmách. Jak to funguje?
Každý čtvrtek máme tzv. „work experience“. Za rok musíme povinně napracovat 60 hodin. Vzali jsme životopisy a sami obcházeli garáže. Servisy nás braly hned, neplatí nás, takže jsou rádi za pomocnou ruku. Kdyby ti kolektiv nesedl, můžeš v pohodě odejít jinam. V Irsku se u Level 5 počítá s tím, že student jde po škole rovnou makat, takže se na praxi hrozně dbá.
Jak probíhají testy a zkoušky?
V průběhu roku sbíráš procenta za úkoly (assignments). Dostaneš teoretický test a pak jdeš k autu. Učitel ti zadá úkol, ty ho uděláš, vyfotíš jako důkaz pro externí kontrolu a učitel tě ohodnotí. V květnu pak píšeme velké závěrečné zkoušky, které mají váhu 30 až 40%. Hranice pro splnění je 50%.
Co tví spolužáci?
Je to hodně mezinárodní, ale většina spolužáků jsou cizinci, kteří v Irsku žijí už dlouho. Potkáš tu všechny věkové kategorie – od kluků po základce až po padesátníky, kteří už v garáži dělají roky a potřebují jen papír. Ti nám pomáhají nejvíc.
Kdybys měl vybrat jednu nejlepší věc na studiu, co by to bylo?
To přímé propojení teorie s praxí. To, že o něčem slyším a za chvíli to držím rozebrané v ruce a vidím to auto fungovat.
Jak zvládáš financování? Dá se škola skloubit s prací?
Práce v Irsku je těžká kapitola. Přijel jsem v létě a nemohl nic najít, takže mi ze začátku museli pomoct rodiče. Pak jsem našel práci ve fancy restauraci The Grayson. Začínal jsem od píky u myčky skleniček, postupně jsem se vypracoval na barbacka (chod baru). Domů jsem chodil ve dvě nebo ve tři ráno. Člověk z toho vyžije.
Dalším irským tématem je ubytování. Jak jsi dopadl ty?
Měl jsem ho zařízené z Česka přes agenturu. Bydlím na severu Dublinu v domě, kde je nás deset, většinou Češi. Nevýhodou je lokalita – na nejbližší autobus jdeme půl hodiny pěšky. Mám sdílený pokoj, což po roce už trochu ubírá soukromí. Nejhorší byl arogantní přístup majitelů. Chtěl jsem odejít, ale měl jsem fixní smlouvu na půl roku. Časem jsem si ale zvykl a přestal řešit, že opravy trvají věčnost.
Na co se kvůli tomu nejvíc těšíš domů?
Na myčku nádobí! V domě ji nemáme, vše se meje v ruce, kupilo se to a byl tam hroznej bordel. Z Česka se zahraničí hrozně snadno maluje, ale realita, když ti týden nefunguje záchod, tě rychle probere. Člověk si aspoň začne vážit věcí, které doma bral jako automatické.