Maruška Tichá, moderátorka našeho podcastu, tentokrát v roli hosta. V otevřeném rozhovoru sdílí svou cestu za studiem oboru Songwriting v Dublinu. Mluví o pochybnostech, o podpoře rodičů, o talentových zkouškách i o tom, jak se v cizině vyrovnávala s angličtinou a životem mimo domov. Upřímně popisuje i to, proč se nechce živit hudbou „na plný úvazek“ a jak si tvoří vlastní cestu – nejen v hudbě.
Raději čteš? Přečti si shrnutí rozhovoru.
Jak se cítíš v roli hosta místo moderátorky?
Nervózně. Konečně chápu všechny hosty, kteří mi říkali, jaké to je.
Kdo jsi a co studuješ?
Jmenuju se Marie Tichá, jsem ze Zlína a studuju třetím rokem hudbu v Dublinu. Obor se jmenuje Commercial Modern Music, specializuju se na songwriting – je to spíš písničkářství než skladba v klasickém slova smyslu.
Co bylo dřív – touha studovat hudbu nebo studium v zahraničí?
Rozhodně hudba. O zahraničí jsem vůbec nepřemýšlela. Měla jsem pocit, že na to nemám, v angličtině jsem byla ve škole ve slabší skupině a bála jsem se. Ale táta mě nakonec motivoval. Jednou jsme byli na procházce a on mi řekl, že by mě viděl spíš v kreativním oboru. Řekla jsem mu o jedné škole v zahraničí, která mě zaujala – a on se toho hned chytil. Pomohl mi s tím, začal hledat informace. Díky tomu jsem si uvědomila, že bych to mohla zvládnout.
Jak ses dostala ke škole v Dublinu?
O škole jsem věděla z rozhovorů s umělci, alle připadalo mi to jako něco nedosažitelného. Až když přišlo rozhodnutí, co po maturitě, začala jsem to zvažovat reálně. Dublinský kampus jsem si vybrala hlavně kvůli financím a protože mě Dublin lákal víc než třeba Londýn. Je menší, přívětivější, a cítila jsem, že bych tam mohla zvládnout konkurenci i život celkově.
Jak probíhaly talentovky?
Musela jsem poslat tři vlastní písničky, motivační dopis a popis, jak vznikly. Nakonec jsem všechno mohla poslat online, takže žádné osobní pohovory. To mi dost pomohlo, protože moje angličtina nebyla tehdy silná. Dala jsem si záležet a dopadlo to skvěle – dostala jsem vysoké body.
Jaký byl tvůj první dojem ze školy?
Byla jsem nadšená. Hned první den jsme měli velkou uvítací akci s koncertem studentských kapel, seznámili jsme se, dostali školní trička… Skvělá atmosféra. Navíc jsem rychle navázala přátelství, což hodně pomohlo.
Odkud jsou tvoji spolužáci?
Z celého světa. Ve třídě jsme byli jen tři Irové, zbytek z Kostariky, Itálie, Španělska, Chorvatska… Díky tomu bylo jednodušší se skamarádit, protože jsme byli všichni tak trochu cizinci.
Jak se zlepšila tvoje angličtina?
Po půl roce přišel velký zlom. Přestala jsem nad jazykem přemýšlet, mluvila jsem automaticky, měla sny v angličtině. Pomohlo mi to nejen ve škole, ale i v životě.
Nebyl pro tebe songwriting v angličtině těžký?
Ze začátku jo. Měla jsem pocit, že moje texty nejsou tak poetické jako od rodilých mluvčích. Ale časem jsem pochopila, že i jednoduchost má svou sílu. A že to může být můj styl. Každý přece píše jinak.
Jak vypadá typický den studenta?
Máme relativně málo hodin, hodně prostoru pro vlastní tvorbu. Předměty jsou praktické – třeba napíšeš písničku na základě fotky nebo zadaných slov. Hodně jsme pracovali ve skupinách a také prezentovali vlastní tvorbu s kapelou. Je to kreativní prostředí a každý má možnost růst.
Co tě na Irsku nejvíc baví?
Ta živá hudba na každém rohu. Jdeš ulicí a slyšíš hudbu ze všech hospod. Ráda tancuju a tady se dá tančit i bez toho, aby člověk šel do klubu. To miluju.
A co tě naopak štve?
Hledání ubytování. To bylo peklo. A taky počasí – šedo, vítr, chybí mi jaro jako v Česku. Ale jinak si nestěžuju.
Jak se ti daří finančně?
První půlrok jsem hrála na ulici, potom jsem pracovala v kavárně, teď dělám podcasty a videa na sociální sítě pro Czech-us a občas hraju v hospodě. Dá se to zvládnout – s podporou rodičů, šikovným plánováním a hlavně díky tomu, že školné pokrývá grant.
Co plánuješ po škole?
Nechci se živit hudbou naplno. Miluju tvorbu, ale potřebuju svobodu – nechci, aby byl na mě tlak tvořit kvůli penězům. Ráda bych skládala pro jiné, dělala hudbu do filmů nebo reklam, a k tomu třeba tvořila i video obsah. Možná budu chvíli v Praze, ale pak chci zase cestovat. Ještě se nechci usazovat.
Co bys vzkázala těm, co váhají s cestou do zahraničí?
Jestli tě to táhne, jeď. Třeba zjistíš, že to není pro tebe – ale budeš to vědět jistě. Mně to změnilo život. Jazyk, zkušenosti, lidi, otevřené možnosti… Stálo to za to.