Michal Šodek byl jeden z posledních, kdo se skrz Work and Holiday víza stihl podívat v čase předpandemickém do Austrálie. Od studií se specializuje na multimediální tvorbu a založil produkční studio Chili con Film. Přestože u protinožců získal vysněnou práci v oboru s cílem rozšířit si síť kontaktů pro svou firmu v Česku, přišla korona a uhasila všechny jeho příjmy. Situaci navzdory se rozhodl pořídit si auto, žít v něm a cestovat.
Austrálie byla tvým dlouhodobým snem, který se ti nakonec i splnil. Čím to, že pro tebe byla takovým lákadlem?
Mohlo za to pět elementárních prvků. Jedním z nich byl samotný jazyk, poněvadž já zbožňuji australskou angličtinu a přízvuk místních. Dalším hnacím motorem bylo klima, protože Austrálie je podle mě jediná tropická země na světě, která je rozvinutá po ekonomické stránce. Mezi další důvody patřil i životní styl – uvolněná atmosféra, odpolední surfing a schopnost Australanů balancovat mezi pracovním a osobním životem, který si umí užít. Potom se mi líbí i rozloha, tento kontinent je totiž dostatečně rozmanitý na to, aby člověk sedl do auta, vyjel za město a byl uprostřed ničeho, kde nepotká ani živáčka. Posledním pilířem bylo platové ohodnocení, přičemž mým cílem bylo si najít pozici v oboru a ne práci, která je typicky „imigrantská“. Tím myslím například práci jako je plavčík či uklízečka.
V Čechách jsi založil produkční studio Chili con Film a jedním z tvých záměrů bylo si v Austrálii rozšířit kontakty pro tuto firmu. Jak se ti nakonec práci v oboru povedlo získat?
Práci v produkčním studiu jsem nakonec po skoro půl roce, co jsem v Austrálii pobýval, našel a to i přes fakt, že pro cizince je získání „neimigrantské“ pracovní pozice složité. V přijímacím řízení se totiž objevuje otázka, zda je člověk Australan, resident či imigrant. Cizinci totiž mají omezené časové možnosti, co se délky pobytu v Austrálii týče, a to je pro zaměstnavatele nevýhodné. Bohužel kvůli koronaviru jsem tuto práci vykonával pouhý měsíc. Rozšíření kontaktů také nebylo příliš úspěšné, a to ze stejného důvodu. Má představa byla, že se propojíme s nějakým místním studiem a budeme poté schopni spolupracovat na dálku, například formou sdílení záběrů z evropského/australského prostředí. K tomu ale nedošlo.
Policii jsem odpověděl, že žiji v autě a surfuji, takže jsem v danou chvíli neporušoval žádný zákon. Nevzdálil jsem se od domova, protože můj dům byl na kolečkách.
Situace tvé plány tedy poměrně výrazně pozměnila. Jak ses s tím popasoval?
Když se Austrálie uzavřela, měl jsem teoreticky dvě možnosti. Buďto se zavřít na bytě v Sydney a platit vysoký nájem, přičemž jsem neměl příjmy a granty od australské vlády se na mě nevztahovaly, nebo odletět zpět do ČR. Ani jedna z těchto dvou možností se mi nezamlouvala, a tak jsem si vytvořil možnost třetí. Za cca tři měsíční nájmy jsem si koupil auto, ve kterém jsem se rozhodl žít a cestovat. Když totiž člověk odjel z velkých měst, tak ani nebylo poznat, že probíhá nějaká pandemie. Nakonec jsem takto na cestě strávil čtvrt roku. Dělal jsem u toho nějakou práci na dálku, která mi bohatě vydělala na životní náklady.
Nepřemýšlel jsi nad tím, jestli vzhledem k pandemickým opatřením neporušíš tímto rozhodnutím nějaké australské zákony?
Tamní vláda vše řeší pokutami a zákazy, což bylo velmi zřejmé i ve spojení s koronavirem. Nicméně žití v autě je v Austrálii, a také na Novém Zélandu, mnohem obvyklejší, než kdekoliv jinde. Obecně tento styl života je s těmito zeměmi tak spjatý, že se člověk ani nikde nedočte, zda to legální je či nikoliv. Zkrátka se to neřeší. Pouze jednou mě zastavila policie a ptala se na dvě otázky – kde bydlím a co dělám. Odpověděl jsem, že žiji v autě a surfuji, takže jsem v danou chvíli neporušoval žádný zákon. Nevzdálil jsem se od domova, protože můj dům byl na kolečkách, a ven jsem vyšel za účelem sportu, což bylo povoleno.
Nebral jsem to jako zcela odlišnou kapitolu, zkrátka jsem nebydlel v bytě s postelí, ale v autě s postelí.
Nenapadlo tě si radši pořídit dodávku vzhledem k prostoru?
Napadlo, ale měl jsem vymezený budget, který jsem i tak při koupi pouhého auta výrazně překročil. Dodávka by byla samozřejmě lepší, za to výrazně dražší. Našel jsem tedy auto za řekněme přijatelnou cenovku, i když stále větší, než jsem očekával. Tento automobil byl ve variantě kombi, takže veškerý prostor za předními sedačkami tvořila postel. Nakonec mi to takto i postačilo.
Naučil ses tedy během tohoto způsobu života minimalismu, který sis třeba přenesl i do běžného života?
Rozhodně. Ne vždycky jsem byl zrovna pořádný a v tomto případě tě to hodně vytrestá, pokud nejsi. Stačí obyčejný příklad, jako je čištění zubů. Pokud po tomto úkonu pastu a kartáček položíš na jiné místo, než odkud jsi je vzala, tak už je nikdy nenajdeš (smích). Musíš si v tom všem zkrátka udržovat jakýsi systém. Po dvou týdnech v autě jsem si musel udělat „generálku“, kdy jsem vše vyházel ven a poté přemýšlel nad frekvencí užívání jednotlivých věcí, abych ty nejméně používané dal na nedostupná místa a naopak ty nejvíce využívané měl po ruce. Teď jsem i v běžném životě mnohem čistotnější, než kdy dříve.
Co tě nejvíce překvapilo na životě v automobilu?
Nečekal jsem, že by mi mohla být zima. Přestože mají delší léto než my a mírnější teploty v zimním období, tak jsem nad ránem třepal kosu, protože se teplota někdy pohybovala i okolo pouhých pěti stupňů. Dále mě překvapila ta potřeba systému a udržování pořádku, jak jsem zmiňoval výše. A závěrem jsem byl zaražen, jak snadné je si na tento způsob života zvyknout. Nebral jsem to jako zcela odlišnou kapitolu, zkrátka jsem nebydlel v bytě s postelí, ale v autě s postelí.
Zní to, jako že jsi dobrodružné povahy. Podnikl jsi nějaké cesty předtím, než jsi vyrazil do ráje klokanů a koal nebo tohle byla tvá první?
Já jsem to měl tak, že mě cestování nijak zvlášť nezajímalo. Pak jsem v roce 2014 vyrazil do USA jako plavčík a zalíbilo se mi, že můžu někde strávit více času a tu danou zemi tak i více poznat. Po tomhle jsem pochopil, že člověk díky různým vízům může v různých zemích skutečně normálně žít a zvolit řekněme pomalejší formu cestování, než někam odjet pouze na dovolenou. Následovalo tak žití v Mexiku, protože mi prvně zamítli víza do Austrálie. V Mexiku jsem poprvé získal práci v oboru, a to jako asistent produkce ve filmovém studiu, učil se španělsky a celkově poznával úplně jinou kulturu.
Vraťme se teď k Austrálii samotné. Jak vnímáš Australany a Aboridžince (původní obyvatelé Austrálie pozn. red.), co se například povahy týče?
Hlavní rozdíl jsem vnímal u otázky – „Odkud jsi?“, na to se Australané neptali téměř nikdy, zatímco u Aboridžinců to bývala hned první otázka. Na tom jde vidět, jak jsou Australané oproti původním obyvatelům na přistěhovalce zvyklí. Od toho se také odvíjí, že vztahy s cizinci vytváří primárně povrchní, protože tuší, že je tam člověk jen na krátkou dobu. S Aboridžinci jsem výrazně hlubší vztahy taky nenavázal, ale působili na mě daleko otevřeněji a se skutečnou spjatostí s přírodou.
Pokud chcete bydlet v autě, tak počítejte, že to bude větší investice, než si myslíte, ale taky z toho budou větší zážitky, než si myslíte.
Jak se tato spjatost s přírodou projevovala?
K tomu mohu říci příběh z období, kdy jsem pobýval v lese v jejich osadě. V jednu chvíli mi došel plyn, a tak jsem si neměl na čem uvařit. Když se mě ptali, jak se mi daří u nich fungovat, tak jsem jim to povyprávěl. Velmi překvapení mi oznámili, že v lese je přeci dostatek dřeva, a tak si mohu rozdělat oheň. Samozřejmě jsem nevěděl, zda je legální rozdělávat oheň, takže mě to ani nenapadlo. Nakonec jsem si tedy další dva dny vařil na ohni. Podobně laděnou poznámku potom měli k mému kupování barelů s vodou, namísto používání vody z potoka. Nicméně tímto i dalšími názory se mi potvrdila skutečnost, že opravdu žijí v souladu s přírodou. A není se čemu divit. Jsou totiž nejdelší kontinuální kulturou na světě, takže mají určitou znalost a moudrost ze světa přírody. I jejich přístup k požárům je zajímavý, jelikož jsou si vědomi, že jsou v omezené míře potřeba.
Na co z celého pobytu u protinožců vzpomínáš nejčastěji?
Naprosto jsem si zamiloval surfování, přestože to doteď moc neumím. Už jenom z tak zdánlivě základní dovednosti jako je postavení na prkně, byť třeba na 3 sekundy, mám vždy skvělý pocit. Navíc díky tomu, že jsem žil v autě, jsem našel místo, kde bych chtěl dožít. Je to nejhezčí městečko, které jsem kdy viděl. Jmenuje se Yamba a nachází se skoro úplně na severu státu New South Wales. Jsou tam super surfařské pláže, kdy půlka městečka se nachází právě tam a druhá na skaliskách. Zároveň i z pohledu klima je to skvělá lokace. Navíc mají maják a já majáky úplně zbožňuji (smích)!
Co bys poradil jedincům, kteří by Austrálii chtěli navštívit?
Mně přijde, že spoustu lidí čeká na „něco“. Příkladem můžou být vnitřní předsvědčení – ještě nemám dobrou angličtinu, ještě nemám dost peněz, až bude více času. Pokud je problémem jazyk, tak právě teď máte tu nejlepší příležitost začít, protože hranice se v blízké době stejně neotevřou, a tak máte spoustu času na to jej vypilovat. Důležitá je taky motivace, za čím tam člověk jede. Praktickým věcem se potom velmi detailně věnuji ve svém podcastu Vycestuj. Probírám tam ceny různých věcí – jídla, bydlení, služeb, sdílím, jak dlouho s určitým budgetem člověk vyžije, jak si najít práci, jak se tam žije atd.
A co potom jedincům, kteří by měli podobný nápad jako ty – žít v autě?
Pokud chcete bydlet v autě, tak počítejte, že to bude větší investice, než si myslíte, ale taky z toho budou větší zážitky, než si myslíte.
