Uvařit si kávu, přihlásit se na Zoom a v lepším případě zapnout kameru – vysokoškolští studenti po celém světě snad nikdy neměli víc jednotné studium. Mnozí se ale i přes ztížené podmínky rozhodli ho trochu obměnit a vyjet do zahraničí. Jedním z nich je Valérie Svačinková, která letos za vzděláním odjela do Bathu. A i když semestr namísto orientačního týdne začal dvoutýdenní karanténou, zažila Valérie poměrně normální start prvního ročníku.
Poprvé vyjela sama do zahraničí už v šestnácti letech. Shodou náhod se tehdy Valérie Svačinková vydala na letní školu do Velké Británie, kde letošní podzim začala studovat. „Mamka dřív žila a pracovala jako au-pair v Anglii, takže mě k tomu nápadu dostala ona. K vycestování jsem proto byla vedená odjakživa,“ vysvětluje devatenáctiletá studentka. Do zahraničí však chtěla také kvůli jiné kultuře či novým zážitkům a pohledu na svět. Důležitým faktorem byly ale také její antipatie k českému školství. „Nelíbí se mi učení definicí nazpaměť, absence diskusí a často i nemožnost projevit vlastní názor,“ vyjmenovává Valérie.
Její očekávání o studiu v Británii se podle ní naplnila i přes stávající světovou pandemii. V Bathu studuje Valérie obor Religion Philosophy and Ethics. Vybrat si ho jí ale trvalo poměrně dlouho, nevěděla totiž, co přesně chce studovat. „Procházela jsem proto partnerské univerzity Czech-usu a vytvořila si žebříček top pěti škol. Nakonec jsem se rozhodovala mezi Canterbury a Bathem,” říká Valérie a dodává, že se proto s rodiči na jaře vydala obě města navštívit.
Neučíme se jen o bibli, studujeme i feminismus, imigraci nebo izraelsko-palestinský konflikt.
Původně fandila univerzitě v Canterbury a tamnímu studiu lidského rozvoje. Nakonec ji ale škola poměrně zklamala. “Něco se mi na ní zkrátka nezdálo, ani nebyla tak pěkná, jak jsem čekala. Bath byl něco jiného, čekal mě tam obří kampus jako z Harryho Pottera,” usmívá se Valérie. Především se jí ale zalíbil její současný obor, tedy studium náboženství a filozofie, které ji zajímalo už na gymnáziu. Přesvědčilo ji také, že studijní plán nabízel i témata, jež by mohla uplatnit ve více odvětvích. „Řešíme například palestinsko-izraelský konflikt, imigraci nebo feminismus. Není to tak, že bychom se učili jen o bibli,” upřesňuje studentka.
Podzimní semestr se tak zabývá předměty jako je Politika, média a pravda, ve kterém se učí o cenzuře a důvěryhodných zdrojích nebo třeba těmi s názvem Pravda a realita či Bůh a rozum. Ke každému má pak jednu přednášku a seminář. “Každý vyučující je pojímá jinak, většinou mají prezentace. Jen jeden učitel nám sdílí dokument, který pak čte,” vypráví Valérie s tím, že takový způsob není moc interaktivní. Jinak je to však se semináři, které k diskusi přímo vybízí. “Vždy si máme přečíst článek, poslechnout podcast nebo se podívat na video. Většinou pak ale nemluvíme, odpovědi píšeme do chatu, což je trochu zdlouhavé,” přiznává Valérie. I tak jí ale studium v Anglii přijde daleko smysluplnější než v Česku.
Hlavně nesedět na pokoji
První ročník na vysoké škole však Valérie odstartovala povinnou čtrnáctidenní karanténou. Zatímco se ostatní seznamovali na kampusu, ona se musela izolovat. “Hodně jsem se bála toho, že si všichni mezitím najdou kamarády. V karanténě jsem se ale seznámila se Švédkou a Francouzkou, se kterými jsem měla společnou kuchyň,” vypráví devatenáctiletá studentka a dodává, že ubytování měla po tuhle dobu od univerzity zadarmo, stejně jako jídlo a základní vybavení. Po skončení izolace ale přesto se seznamováním trochu bojovala. “Když někam spolubydlící večer vyráželi, bála jsem se zpočátku zeptat, zda můžu s nimi. Pak se to ale přehouplo a teď už si spolu plánujeme pronajmout příští rok byt,” raduje se Valérie.
Přidala se také do takzvaných societies, kde se seznámila s dalšími zahraničními studenty nebo s nimi vyrážela na výlety po okolí. Své spolužáky ale kvůli on-line výuce skoro nepoznala. Po asi měsíci školy navíc odletěla do Česka, kde už ale musela zůstat. “Měli jsme tehdy týden volna, a tak jsem si říkala, že pojedu na chvíli domů. Jenže pak se v Anglii zavedl úplný lockdown a já jsem neměla důvod se vracet, protože na kolejích nikdo nebyl. Zpátky přijedu tedy až v lednu,” vysvětluje studentka. Pořád si ale myslí, že pokud není člověk úplně asociální a nesedí sám na pokoji, je možné poznat tamní kulturu i v době pandemie.
Výuka je uvolněnější, učitele oslovujeme jménem a oni se s námi zase snaží vtipkovat.
Než odjela domů zvládla Valérie prochodit alespoň Bath, staré lázeňské město se spoustou historických památek, krásných budov a malých kavárniček či obchůdků. „Navíc je asi hodinu vzdálené od letiště v Bristolu,” popisuje Valérie spokojeně. O něco méně už jí ale sedlo tamní obyvatelstvo. “Jde vidět, že většina zahraničních studentů má od Britů odlišnou kulturu, názory i výchovu. Tamní prváci, kteří jsou ale o rok mladší než my, jsou poprvé mimo domov a taky to tak vypadá,” vysvětluje. Znamená to, že sice mají jako skoro každý student velkou touhu po alkoholu, jejich zodpovědnost už je ale o něco menší.
Kromě toho se o sebe podle Valérie neumí moc postarat a úspěchem v kuchyni jsou pro ně instantní nudle. “Kolikrát mi přišli i trochu naivní, ale samozřejmě se to nedá zobecňovat. Všichni mí spolubydlící jsou třeba v pohodě,” dodává studentka z Ústeckého kraje. Překvapilo ji ale také, že se většina z nich škole moc nevěnuje. “Esej začne většina psát pár dní před deadlinem. Uvolněnější je ale i výuka, učitele oslovujeme jménem a oni se s námi zase snaží vtipkovat,” přibližuje.
Nezůstat na místě a poznat něco nového
Mimo jiné však přes všechno plánování Valérii udivilo, jak drahá Anglie doopravdy je. Práci si tedy pro jistotu začala hledat už před odjezdem. „Rozesílala jsem životopisy do různých podniků v Bathu, ale jen málo z nich mi odepsalo,“ vypráví s tím, že se k hledání vrátila hned po karanténě. „Nakonec jsem narazila na jednu kavárnu vlastněnou Araby, kde mi dle mého pomohlo, že neměli předsudky vůči cizincům. Hned druhý den jsem totiž šla do práce,“ vysvětluje devatenáctiletá studentka. Brigáda by ji podle ní měla čekat i po návratu, přesto bude i nadále hledat jinou s lepším platem. Jinak jí ale pomáhá půjčka od britské vlády a peníze, které do základu dostala od rodiny.
Za vším vidím možnost se rozvíjet, poznat nové věci, a hlavně samu sebe.
„Vydělat si ale potřebuji i tak, a navíc nechci, aby mi rodiče platili třeba nějakou party. Briti mého věku tu ale moc nepracují, dokonce byli překvapení, že si práci sháním,“ vrtí hlavou Valérie. Peníze totiž mimo jiné potřebuje také na ubytování. I když se totiž koleje liší podle vybavení a velikosti, zahraničního studenta pořád vyjdou poměrně draho. „Bydlím na kampusu kousek od univerzity ve dvoupatrovém baráčku s dvěma buňkami po čtyřech lidech,“ popisuje Valérie s tím, že kampus je ale obrovský. Dojít na jeho druhou stranu jí trvá i dvacet minut.
Ani přes vysoké ceny a světovou pandemii však Valérie svého rozhodnutí odjet do Anglie nelituje. „Protože je vyučování on-line i v Česku, nevidím v tom ani moc rozdíl,“ usmívá se Valérie. Vadí jí tak snad jen to, že za koleje musí platit, i když na nich nezůstává. Jinak ale míní, že pokud někdo stejně jako ona neumí stát na jednom místě a chce poznat něco nového, je pro něj studium v zahraničí to pravé. „Mohla jsem zůstat ve svém malém rodném městě a dojíždět do školy v Praze. Ale já za každým rozhodnutím vidím možnost se rozvíjet, poznat nové věci, a hlavně samu sebe,“ zdůvodňuje Valérie.
