Mladý devětadvacetiletý cestovatel a dobrodruh s láskou k horám. Tak se lidem představuje Jan Rendl, který převážně pěšky a stopem procestoval 40 zemí světa. Na kontě má však cestu, kterou ještě žádný Čech neabsolvoval. Tou je pěší pochod z Bogoty až do Santiaga de Chile – 10 000km, 250 000 výškových metrů, 315 dní.
Předcházela rozhodnutí uskutečnit pouť Jižní Amerikou nějaká klíčová událost nebo sis jen řekl něco ve stylu – proč ne?
Všechno to začalo rozchodem s přítelkyní. To byl ten hnací motor k tomu, že jsem se rozhodl, že do Jižní Ameriky vůbec pojedu. Poté jsem začal přemýšlet nad tím, jestli pojedu stopem nebo jestli budu cestovat nějakými místními dopravními prostředky. A jednou takhle nad ránem mě napadlo, že bych prostě mohl jít pěšky. V tu chvíli jsem vůbec nevěděl, že to nikdy přede mnou ještě žádný Čech nešel.
Myslíš si, že i zkušenosti z předešlých cest tě nakoply absolvovat oněch 10 000 km z Bogoty do Santiaga de Chile?
Ano, člověk cestováním získá hlavně sebevědomí a jakousi cestovatelskou intuici. Mám za sebou celou Evropu, a to ať už pěšky nebo stopem. V určité chvíli jsem už během cestování po Evropě věděl, že naberu ještě pár zkušeností a vydám se na jiný kontinent, takže řekněme, že v tom byla jakási kontinuita.
Zažil si během cesty moment, kdy jsi byl rozhodnutý to vzdát?
Těch momentů tam bylo více a většinou to bylo někde v poušti či mimo jakékoliv silnice nebo civilizaci. V těchto případech je ta motivace jednoduchá, protože buďto si můžeš sednout na zem a umřít, nebo půjdeš dál a přežiješ to (smích).
Když mluvíš o těchto pustých místech, nastala tedy někdy i situace, že sis cestu špatně naplánoval z pohledu množství jídla či pití, které jsi měl s sebou?
Ano, to se mi stalo v Bolívii, bohužel. To jsem pak musel jít 75km na jeden zátah se 150g sušenek na celý den. Měl jsem teda ještě koku, která dodává trochu energie a nedehydratuje, ale to bylo vše. A stejně jsem po této uražené vzdálenosti, kdy jsem doufal v doplnění zásob, dorazil do opuštěné polorozbořené vesnice, kde nic nebylo, takže jsem se vyspal a ráno jsem musel jít ještě dalších 25 kilometrů, než jsem došel do civilizace. Do této situace jsem se dostal proto, že mapy Jižní Ameriky ti přesně neukážou, co ve vesnici je a není, ale je pravda, že jsem to trochu podcenil a až přespříliš počítal s tím, že ve vesnici něco bude.
Samotnou cestu jsem příliš neplánoval. Zadal jsem si do mapy výchozí bod Bogotu a cílový Santiago de Chile a ono mi to vyhodilo nějakých 6 000 kilometrů…
Ví se o tobě, že jsi byl od mala veden ke vztahu k přírodě. Snažíš se tedy cestovat co nejekologičtěji či řekněme, že jsi příznivcem spíše slowtravel?
Vzhledem k tomu, že má hlavní forma cestování je stopem nebo pěšky, tak se dá říci, že cestuji ekologicky. Ale celkově se snažím třeba nekupovat zbytečné plasty, mít s sebou filtrační láhev na vodu a nakupovat na trzích, abych minimalizoval zátěž pro planetu. Slowtravel jsem praktikoval vždy. Nemá pro mě žádný smysl jet někam jen na otočku bez skutečného poznání navštěvované země. Snažím se proto si na cestování vyčlenit nějaký čas, abych v zemi pobyl delší dobu a udělal si o ní ucelený obrázek.
Podle čeho si vybíráš destinace k poznání?
Vybírám si místa především podle toho, jestli tam jsou hory, to je moje kritérium číslo jedna. A také abych potkával hodně místních. Zrovna právě Jižní Amerika splňovala obě kritéria – celá trasa vedla přes Andy a zároveň jsem měl možnost se dostat velmi blízko lidem, protože jsem tam byl jediný bílý člověk široko daleko, který těmi vesnicemi procházel. Celkově se ale soustředím spíše na chudší země, protože jsou pro mě takové autentičtější a zajímavější oproti například dost monotónní západní Evropě.
Když už mluvíme o lidech. Přál by sis, aby česká nátura byla o nějakou část z té jihoamerické bohatší?
Nevím, jestli se to dá vztáhnout přímo k jihoamerické nátuře, ale obecně bych si u Čechů přál tu část, kterou mají lidé spíše v chudších zemích, takovou tu vstřícnost, otevřenost a pohostinnost pro poutníka. My Češi jsme obecně dost uzavření.
Jak moc si vnímal rozdílnost mezi Evropou a Jižní Amerikou, co se životní úrovně týká?
Kdybych to zprůměroval, tak ta životní úroveň je nižší a zároveň je tam obrovský kontrast mezi bohatými a chudými. Tam příliš neexistuje taková ta střední vrstva, jako známe u nás. Největší kontrast byl pozorovatelný právě ve velkých městech. Na jejich okrajích jsou slumy s velkou chudobou a centra měst jsou naopak srovnatelná s evropskými velkoměsty. Slumy jsou vlastně taková obrovská smetiště, odpadky se válí úplně všude, jsou tam toulaví psi, mrtvoly zvířat podél cest a strašně to tam páchne.
Být 315 dní na cestě je dlouhá doba, čemuž je předpokládám také připsáno úměrné množství zážitků. Jsi schopný jmenovat nějaké silné momenty, které ti uvízly v paměti až do nynějška?
Veškerá setkání s dětmi. Ať už ta veselá, kdy byly zvědavé na cizince a chtěly ukázat všechny věci, co jsem s sebou měl, tak i ta ne příliš pozitivní, když tam byly děti, které prosily osušenky, protože si rodiče nikdy nemohli dovolit jim je koupit. Celkově se většina mých silných zážitků váže k lidem.
Jak ses na cestu celkově připravoval?
Že vůbec pojedu, jsem se rozhodl asi 5 měsíců před odjezdem, což není moc času připravit se na tak dlouhou cestu. Samotnou cestu jsem ale příliš neplánoval. Popravdě jsem si do mapy zadal výchozí bod Bogotu a cílový Santiago de Chile a ono mi to vyhodilo nějakých 6 000 kilometrů, přičemž ty další 4 000, které jsem ušel navíc, byly kvůli zprvu neplánovaným zacházkám k místům, které jsem se rozhodl po cestě ještě vidět. Třeba všemi známé Machu Picchu. A popravdě nebýt koronaviru, tak bych zřejmě ušel ještě tisícovku navrch. Jinak jsem to plánoval po nějakých etapách 2-4 dny předem kvůli zásobám. Samozřejmě ta nepropracovanost plánování má svou daň a pak to občas dopadlo, jak to dopadlo. Ze začátku jsem taky podceňoval velká města z hlediska bezpečnosti.
Sehnat boty byl problém, protože Peruánci jsou malí a velikost 44 nebyla k sehnání,takže jsem si musel zakoupit velikost 42.
To mi zrovna nahráváš na další otázku. Jižní Amerika není považována za jednu z nejbezpečnějších oblastí. Nedoporučuje se cestovat v noci a existuje zde dle stránek Ministerstva zahraničí v některých zemích riziko únosu. Cítil ses na cestách bezpečně?
Já jsem dost sázel na to, že jsem vypadal fakt hrozně, protože když jde člověk takhle dlouho pěšky, tak zrovna moc nevoní. Ve slumech jsem tak třeba docela zapadal. V noci jsem byl nucen jít asi dvakrát. Jednou to bylo v Limě, kde jsem neměl vůbec dobrý pocit. Některé uličky jsou opravdu úzké, nesvítí tam světlo a takhle pozdě tam nejsou ani žádní lidé. To ticho mě děsilo daleko více, než nějaký mumraj. Dokonce jsem v Kolumbii, aniž bych to věděl, prošel čtvrtí s velmi vysokou kriminalitou, zjistil jsem to až po návratu do ČR. Člověk se tou neznalostí míst opravdu vystavuje riziku. Může se jim však vyhnout, protože jsou v mapě vyznačeny červeně. Většinou jsou to právě okraje měst. Když jimi člověk už procházet musí, tak doporučuji jít někde kolem rušné silnice, která vede do centra.
Leckoho při představě takhle dlouhé doby na cestách napadne, co by si asi sbalil. Kolik jsi toho nesl na zádech?
V základu jsem se byl schopen dostat na 8-9kg, potom už jen záleželo na tom, kolik zásob jsem si musel na následující dny vzít. Samozřejmě, že zásoby se skládaly především z toho, co jsem sehnal ve vesnici – jablka, pečivo, vše v kilech, protože se tam nedá koupit žádné sušené jídlo či podobné vychytávky. Outdoor shop jsem po cestě potkal asi jen třikrát. Někteří to samozřejmě zvládají i s lehčím batohem, ale já jsem byl spokojený, na to, že jsem dříve tahal celkově tak 20-22kg.
Když už jsme u batohu, přejděme teď na chvíli k botám. Předpokládám, že jedny ti na těch 10 000 kilometrů nestačily. Kolik jsi jich prošlapal?
Na cestě padly patery boty. První výměna proběhla pod Huascaránem, nejvyšší horou Peru, což je horolezecké středisko, takže tam ještě nějaký výběr bot byl. Ty další už byly problém, protože Peruánci jsou malí a velikost 44 nebyla k sehnání, takže jsem si musel zakoupit velikost 42. To nebylo zrovna dvakrát příjemné, hlavně první dva týdny, než se roztáhly. Podobný problém jsem pak řešil i v Bolívii. Až poslední boty v Argentině jsem sehnal znovu bez problémů. A vlastně mi slouží dodnes.
Člověk při takové náročné fyzické aktivitě musí doplňovat hodně energie, slyšela jsem, že se to dohání sladkostmi, třeba Snickerskou. Věřím ale, že i tak jsi musel dost zhubnout, kolik kilo to bylo?
Když už jsi nakousla tu Snickersku, tak ta je tam extrémně drahá, ale protože ji fakt miluji, tak to je jediná věc, u které jsem se vždy rozšoupl (smích). Celkově jsem na cestě zhubl asi 13kg, dopomohla tomu i salmonela, kterou jsem chytil z ryby, co jsem snědl. To jsem během tří dnů zhubl asi 5kg, jelikož se člověk odvodní. Hlavně – co během cesty zhubneš, už nenabereš zpět, nemáš jak.
Krajina se musela v průběhu výrazně měnit. Dostal ses někdy na místo, kde tě přepadla myšlenka, že se tam musíš někdy vrátit?
Asi tak dobrých 80% cesty byla místa, kam bych se rád znovu vrátil. Tam je ta krajina opravdu nádherná, ale příště radši vyrazím do některých částí mimo období dešťů. Ona se totiž v průběhu neměnila jenom krajina, ale měnilo se i počasí. Z období dešťů jsem přešel do období sucha a pak zase zpět. Tohle je v Jižní Americe hodně zrádné.
Musel jsi na pouť dlouho dopředu šetřit?
Já jsem celkově šetřil na cesty, aniž bych předem věděl, kam se vydám. Nějaké peníze jsem tedy už bokem měl, a když jsem se potom rozhodl právě pro Jižní Ameriku, tak jsem si spočítal, kolik toho musím ještě došetřit. Navíc ten budget nemusí být nikterak velký, když chce člověk cestovat takto nízkonákladově. Obzvláště Jižní Amerika není sama o sobě vůbec drahá, takže jsem si vystačil se 120-130 tisíci, které jsem si našetřil skrz normální práci a nějaké brigády, co se zrovna naskytly.
Návrat ti ztížil koronavir. Jak přesně se situace zkomplikovala?
Nejdříve mi přeložili let a potom ho zrušili úplně. Jediná možnost, jak se dostat domů, byl repatriační let. Ten byl ale rakouský, takže pro mě jako Čecha nebyl hrazen a na to jsem už peníze neměl. Povedlo se mi totiž svou rezervu (o ekvivalentu asi 30 000 korun), která mi měla sloužit na přechod zemí, kde se nedá platit kartou, nechat zplesnivět, jelikož mi déšť v Bolívii vytopil stan. Když jsem tedy o své situaci napsal na sociální sítě, že jsem tak trochu v háji, tak se mi na tu letenku lidé složili, což mi neskutečně pomohlo, jinak bych tam byl doteď.
Je nutno podotknout, že tvé příspěvky na sociálních sítích se čtou jedním dechem. Aktuálně pracuješ na vydání dvou knih ve spolupráci s nakladatelstvím Dobrovský, kdy se na ně můžeme těšit?
To velmi záleží na marketingovém oddělení, protože první vydání je již napsané a u druhé knihy jsem již v polovině. Zatím to vypadá, že první kniha se bude vydávat v únoru 2021, ale uvidíme, kam to koronavirus posune.
Poslední otázka je důležitá hlavně pro ty, které jsi teď možná inspiroval. Kdyby se někdo chystal na podobný pochod, co bys mu před cestou poradil?
Zásadní věc, kterou bych člověku poradil, je, aby do toho šel po hlavě a srdcem. Co jiného. Z neplánovaní vznikají ty nejlepší a nejkrásnější situace. Ono když člověk překoná tu první tisícovku, tak si zvykne. Navíc nejtěžší je stejně ten první krok jako ostatně ve všem. Zároveň jsem přesvědčen, že nad cestovateli, kteří nad tím uvažují takto, je nějaký anděl strážný. Tedy alespoň v mém případě (smích).
