Oba byli v centru Paraple z jiného důvodu, přesto se do sebe zamilovali. Ona pracovala jako ergoterapeutka, on se rehabilitoval na vozíčku. Terka Waldhauserová a Ondra Tupý na svém Instagramu šíří osvětu o tom, jak obyčejný jejich na první pohled neobyčejný vztah je.
Ostatní ji od vztahu odrazovali, Terce ale stačily tři měsíce k tomu, aby se ho rozhodla sdílet se světem. Na Instagramovém účtu zveřejňuje mladý pár své činnosti, sdílí recepty, cvičení i tipy, kam vyjet na vozíku. „Nezáleží na tom, jestli je kluk na vozíčku, špatný může být jak ten zdravý, tak postižený. Je ale těžké vysvětlovat to lidem, kteří v oboru nedělají,“ vypráví Terka a dodává, že i proto se s Ondrou obrátili na Instagram.
Jaké jsou nejčastější stereotypy o vozíčkářích a vztazích s nimi?
Ondra: Určitě, že když je člověk na vozíčku, nemůže mít sex. To je kravina. Někdy je to jen komplikovanější, protože někdo potřebuje medikamenty, což naštěstí není můj případ. Pak mě napadá tvrzení, že partnerka by měla být zároveň i asistent. Takhle to ale nikdy být nemůže. Pokud je pomoc potřeba, musí si dotyčný sehnat asistenta.
Terka: Spousta lidí si myslí, že zdravý člověk se musí ve vztahu s vozíčkářem hrozně přizpůsobovat a pomáhat mu. Taková realita ale vůbec není, naopak. Lidé to mají zafixováno, protože je i část vozíčkářů, kteří sedí doma, nemají žádnou práci, ani pohyb a starají se o ně rodiče. Kamarády pak mají jenom vozíčkáře, s ostatními už se nebaví. Proto se taky snažíme s Ondrou jezdit na výlety, zjišťovat bezbariérovost různých míst a ukázat, že to jde.
Chcete se proto na Instagramu věnovat také intimnějším tématům?
Ondra: Myslím si, že v tomhle je naše společnost hrozně konzervativní a na taková témata se raději neptá. Stejně jako by lidi nenapadlo dotazovat se, jakou kdo bere výplatu. Těžko říct, jestli budeme intimitu v budoucnu na Instagramu řešit, anebo ji popíšeme, až třeba jednou přijde dítě.
Terka: Nad takovým krokem jsme přemýšleli, úplně reálný ale zatím nebyl. Každý vozíčkář je totiž, co se sexuality týče, hodně individuální. Jak postižením, tak tím, že někteří jsou víc líní a mají pocit, že nemá cenu cokoli zkoušet. Intimní život s vozíčkářem je ale úplně normální. Nebo možná ne úplně, ale já bych řekla, že je daleko lepší.
Ze školy jsem skoro jediná, kdo má se vztahem s vozíčkářem zkušenost.
Nemáte pocit, že by Instagram do vašeho vztahu nějak zasahoval?
Terka: Snažíme si soukromé věci nechávat pro sebe a na Instagram dávat jen věci, o kterých si myslíme, že by lidé měli vědět. S prvním článkem, který o nás vyšel, nám přibylo hodně sledujících. Jsme za to rádi, protože vidíme i větší odezvu, na druhou stranu víme, že čím víc lidí účet vidí, tím aktivnější bychom měli být.
Centrum Paraple vás tedy nakonec svedlo dohromady. Co vás ale přimělo k tomu založit si společný Instagram?
Terka: Byl to Ondrův nápad, protože na Instagramu sledoval zahraniční páry, které vztah vozíčkáře a ne-vozíčkáře „propagovaly“. Já věděla o těch českých, ale to byly menší účty, které neměly osvětový obsah. Spíše jsem o nápadu přemýšlela, až bychom spolu byli delší dobu, nebo se k sobě nastěhovali. Pak jsme si ale řekli, že kdo ví, jak to s Instagramem bude, protože oblíbenost sociálních sítí se neustále mění. Založili jsme si ho tedy po skoro třech měsících vztahu.
V čem spočívá osvěta, kterou přes svůj účet šíříte?
Ondra: Existují různá postižení a my chtěli ukázat, že jde mít i vztah s vozíčkářem, který má míšní poranění. Cílem bylo, aby si ho lidé uměli představit.
Terka: Ze školy jsem skoro jediná, kdo má se vztahem s vozíčkářem zkušenost. Když jsem se bavila se spolužačkami, tak přesto, že ergoterapii studují a měly by mít pochopení, se s tím nedokázaly smířit. Česko je taky oproti jiným státům hodně bariérové. Záměrem proto bylo i to, aby se problematika dostala někam výš. Dokud to lidé neuvidí, zkrátka to nepochopí.
Jak se vám doposud váš cíl daří?
Ondra: Vesměs nám lidé píšou, že nám fandí, podporují nás a děkují. Jo a taky říkají, že jsme krásný pár a sluší nám to.
Terka: Dostáváme i zprávy o tom, že lidé ani nevěděli, že podobný vztah funguje. Snažíme se ale neukazovat ideály. Kvůli svému studiu jsem ale předem věděla, co mě čeká. Je totiž potřeba počítat i s tím, že každé postižení je trochu jiné. Mě ale vztah s vozíčkářem nijak neomezuje a jsem v něm hrozně šťastná, naopak ho doporučuji.
Zmínila jsi, že spolužačky se s tvým vztahem úplně dobře nesrovnávaly. Jaké reakce jste na začátku vztahu od okolí dostali?
Terka: I když jsem se rodičům snažila vysvětlit, jaká je realita, tak jí uvěřili, až když Ondru poznali. Když byl u nás poprvé na návštěvě, rodiče mi řekli, ať si chodím s kýmkoli, hlavně že je hodný a já šťastná. Podobně to bylo i s holkami z ergoterapie. Pořád mi někdo psal, jestli se rozhoduji dobře a nekazím si život. Často to ale byli lidé, kteří mají ve vlastním vztahu problémy.
Život jde i bez chůze. Musíte ale umět přijmout pomoc.
Jaké cesty vás vedli do centra Paraple, kde jste se seznámili?
Terka: Chtěla jsem sama sobě v ergoterapii dokázat něco víc, než jsem viděla v běžné praxi. A bylo mi jedno, kolik kilometrů budu muset dojíždět. Z Ústí nad Labem jsem cestovala do Kladrub, Jevíčka i Prahy. Centrum Paraple jsem si našla, protože jsem si říkala, že bude kvůli své známosti o něco lepší než ostatní. S Ondrou jsme se potkali v létě 2018, kdy jsme se ale ještě nebavili, jenom jsme o sobě věděli.
Ondra: Po úrazu jsem byl v rehabilitačním centru v Kladrubech a dodělal si maturitu. V létě jsem měl proto volno, a tak jsem odjel do Paraplete. Vyrazil jsem znovu také na přes rok, což byl termín, kdy tam byla i Terka. Asi po měsíci nebo dvou jsem Terku našel na Instagramu a napsal jsem jí.
Co si pod pojmem ergoterapie představit?
Terka: Je to hrozně široké téma. Ale v Parapleti, kde se pracuje s vozíčkáři a lidmi po míšním poranění, se hodně zaměřujeme třeba na výběr vozíků či podsedáků a nácvik soběstačnosti. To může znamenat cvičení přesunutí se z vozíku na postel nebo záchod. Řeší se i další potřebná témata jako jízda autem nebo sexualita. Zkrátka věci, co se neprobírají v nemocnici a rehabilitačních centrech.
Terko, máš za sebou víc než tříměsíční praxi. Proč jsi nešla rovnou pracovat?
Terka: Věděla jsem, že pokud se chci s ergoterapií někam dostat, nemůžu zůstat v praxi, ale musím pokračovat na magistra. Můžu se díky němu dostat třeba na krajské úřady, když budu přehánět, tak i na ministerstvo zdravotnictví. Tam často člověk dokáže udělat víc než při klinických pracích.
Asi v polovině noci jsem ale dostal nápad, že skočím do rybníka šipku.
Ondro, ty také v současnosti studuješ vysokou školu. Kvůli tvé nehodě ale taková budoucnost nebyla vůbec jistá. Jak se ti úraz stal?
Ondra: Bylo to o prázdninách, asi osm dní po mých devatenáctých narozeninách. Stalo se to u kamaráda na grilovačce během krátkého volna, které jsem si chtěl užít. Asi v polovině noci jsem ale dostal nápad, že skočím do rybníka šipku. Při dopadu jsem si poranil krční obratle. A tím, jak se mnou bez fixace kamarádi pohybovali, mi ulomené obratle porušily míchu a dostaly mě na vozík. Byl jsem čtrnáct dní v kómatu a nevědělo se, jestli budu žít nebo hýbat rukama. Po probuzení mě na dva měsíce převezli do Brna na oddělení pacientů s poraněním míchy. Není to však vina mých kamarádů. V tu chvíli jsem měl problém s dýcháním a oni udělali, co bylo potřeba.
Byl jsi pořád poměrně mladý. Jak jsi se s následky nehody srovnával?
Ondra: Ohromně mi pomohla škola. Díky ní jsem na úraz nemyslel, navíc jsem se začlenil. Zvykl jsem si, že se na mě lidé dívají a zjistil, že život jde i bez chůze. Jen jsem se musel smířit s tím, že mi občas někdo musí pomoct.
Jak je na tom tedy Česko s bezbariérovostí?
Ondra: Myslím si, že od Nového Zélandu nebo Ameriky bychom se mohli hrozně učit. Na druhou stranu je bezbariérovost špatná téměř všude. Architekti a stavaři by si měli sami na vozík sednout a stavbu si vyzkoušet. Budovy jsou kolikrát nedomyšlené a normy nesmyslné.
Udělá se například bezbariérový vjezd, ale k němu se dodají těžké dveře, které by měl problém otevřít i zdravý člověk. V nákupních centrech se zase často zamyká záchod pro vozíčkáře, takže musíte klíče hledat u uklízeček. Nebo si střediska ze záchodů dělají odkladiště. Jde sice o maličkosti, ale zbytečné.
Pokud vás příběh Terky a Ondry zaujal, můžete je sledovat na jejich Instagramu.
