Po bakaláři v Praze pochopila, že musí pryč. Následovalo tedy učení uprchlíků v Řecku anglicky a magisterské studium v Holandsku na Radboud University, které Valérie Nadrchalová dokončila s vědomím, že chce zlepšit svět a kariéru zasvětit nejen lidským právům. Její cesta k práci pro charitu v Bristolu ale byla složitější.
Po magistru jsi zůstala v zahraničí. Donutila tě teď koronavirová pandemie k návratu do ČR?
Zatím zůstávám. Jsem momentálně v Bristolu, kde bydlím od října, avšak o návratu do Česka uvažuji, a nejen kvůli koroně. Chybí mi moje rodina a mám rozjednanou jednu pracovní nabídku, tak se uvidí. Na druhou stranu tady v Bristolu žiju s přítelem, který ještě studuje vysokou školu. Všechno se rozhodne, až dostuduje.
Byl by poté ochotný sbalit si kufry a odjet s tebou do Česka?
Českou republiku naprosto miluje a rád by tu jednou žil. Ale popravdě řečeno my moc neplánujeme, každá možnost je otevřená. Už jsme od sebe jednou byli rok. Poznali jsme se v Holandsku, já tam studovala pre-mastera a on přijel na Erasmus. Potom jsme se měsíce neviděli. Takže i odloučení bychom asi zvládli.
K dispozici je na univerzitě dokonce i tzv. “cry room“.
Jak tě napadlo, že půjdeš studovat do Holandska?
Mým přáním bylo studovat v zahraničí, protože jsem nebyla úplně spokojená se školstvím v ČR. Po maturitě jsem nastoupila na VŠE, celá nadšená do mezinárodních vztahů a těšila se, že až tu školu vychodím, budu umět perfektně německy, ale realita byla jiná. Ve třetím ročníku jsem vyjela na Erasmus do Estonska a v ten moment jsem věděla, že po bakaláři musím pryč. Našla jsem si agenturu Czech-us, která nabízí zprostředkování studia v Anglii, Dánsku a Nizozemí. Ty dánské programy byly spíš pro bakaláře, v Británii jsem se zase bála vysoké studentské půjčky, takže Nizozemí nakonec bylo jasnou volbou.
Když se na to teď můžeš podívat s odstupem, v čem se liší české a holandské školství?
Největší rozdíl je asi v počtu zkouškových období. V Holandsku jsou čtyři během jednoho roku a výuka je tak mnohem intenzivnější. Každému předmětu se člověk věnuje do hloubky a dostává hodně jak individuálních, tak i skupinových úkolů. Člověku toho tak zůstane víc v hlavě i po zkouškách. Skoro v každém předmětu byla také věnována pozornost udržitelnosti a předměty se vzájemně prolínaly a navazovaly na sebe.
V zahraničí je běžné, že studenti a profesoři spolupracují. Jak je to v Nizozemí?
Přesně tak. V Čechách jsem měla pocit, že učitel stojí na druhé straně barikády. V Holandsku se snaží studentům víc pomáhat. Nejen že profesoři jsou vstřícnější, ale jsou k dispozici i univerzitní psychologové (je k dispozici dokonce i tzv. “cry room“). A v neposlední řadě, prostory ke studiu jsou na úplně jiné úrovni. Každá fakulta má svoji knihovnu/studovnu, skvělý fitness centrum a celý campus připomíná velký park. Radost tam studovat!
Za celý svůj život jsem kolem sebe měla největší okruh lidí právě ve chvíli, kdy jsem žila v Holandsku.
Jak jsi kromě studentské půjčky řešila finance?
V tomhle ohledu mě hodně podporovali rodiče, za což jsem jim moc vděčná. Do Holandska jsem si vezla taky pár ušetřených tisíc, ale přivydělávala jsem si i sama. Dva měsíce jsem dělala baby-sitterku dětem a zúčastnila jsem se taky různých výzkumů na univerzitě, kde sháněli spoustu “pokusných králíků” (účastníků). Dělali mi třeba magnetickou rezonanci nebo mě testovali při různých hrách a aplikacích. Všechno to byly výzkumy PhD studentů a profesorů a za jeden test jsem dostala třeba deset euro, takže to nebylo úplně vydělávání jako takové.
Jak si vyřešila bydlení?
Po pravdě, tohle byl asi největší oříšek. Protože jsem se přihlásila relativně pozdě, tak byly všechny koleje už zaplněné. Začala jsem tedy emaily bombardovat mezinárodní kancelář a ti mi odepsali, že už nic není, že se omlouvají. Ještě 14 dní před odjezdem jsem neměla sehnaného nic a pak mi poslali nabídku sdíleného bytu. Moje první spolubydlící tak byla 64letá strašně hodná paní, tělem i duší sportovkyně. U ní jsem bydlela půl roku a jedinou nevýhodou byla vzdálenost od univerzity. Pak jsem se přestěhovala na studentskou kolej Hoogeveldt, kousek od univerzity, a poslední semestr jsem díky svému kamarádovi sehnala místo v krásném studentském domě kousek od řeky.
V Nijmegenu je nejlepší cyklistická infrastruktura v celém Holandsku.
Jak vlastně při studiu v zahraničí fungují mezilidské vztahy?
Vztahy a sociální vazby mezi mezinárodními studenty jsou boží. Za celý svůj život jsem kolem sebe měla největší okruh lidí právě ve chvíli, kdy jsem žila v Holandsku. Na koleji jsem sdílela patro (a jednu kuchyni) s patnácti dalšími studenty a každou chvíli byla nějaká párty. Poznala jsem lidi snad z každého kouta světa, našla jsem si pár velmi dobrých přátel a poznala jsem svého stávající přítele.
Studovala jsi v Nijmegenu. Jak se ti tam žilo?
Je to relativně malé město a okolo je spousta přírody. Protíná ho velká řeka, ve které se, když je hezky, dá koupat. Jde o studentské město, takže bary, coffeeshopy a kluby jsou často natřískané. Všude je čisto a všechno má svůj řád. A je tam mimochodem nejlepší cyklistická infrastruktura v celém Holandsku.
Jací jsou Holanďané?
Obecně jsou hrozně milí, přímí a nápomocní. Ale přišlo mi, že jsou na sebe přísnější než třeba Češi. Když mezi nimi člověk chvíli žije, zjistí, že holandští studenti jsou pod velkým tlakem. Bojí se, že pokud nedosáhnou určitých výsledků, bude na ně pohlíženo jako na něco horšího, méněcenného. A slyšela jsem, že je tam celkem běžné, že studenti páchají sebevraždy, což mi přijde postavené na hlavu, aby si někdo ubližoval kvůli výsledkům ve škole.
Slíbila jsem sama sobě, že nebudu pracovat v korporátech, které pro mě z etického hlediska nejsou v pohodě…
Nebyla tvoje rodina nešťastná z toho, že jsi po studiu v Holandsku jela hned do Bristolu?
Popravdě z toho byli úplně zdevastovaní. Hlavně babička s dědou mi vyčítali, že jsem slibovala návrat a místo toho jsem zase odjela pryč. Jenže já Bristol prostě miluju, lidi jsou tu pozitivní a všechno je hrozně “lovely” a “lush“ jak říkají Bristolians. A na rozdíl od zbytku Velké Británie se tu žije hodně komunitně.
Jakou sis v Bristolu našla práci?
Nejdřív jsem dělala street fundraising pro Amnesty International (AI, celosvětové hnutí, které bojuje proti porušování lidských práv pozn. red.). S dalšími pěti členy jsem cestovala po jihozápadní Anglii, a na ulici jsme oslovovali cizince a snažili se je takzvaně “upsat”. Teď dělám phone fundraisorku pro NTT Fundraising, která zastupuje vícero charit včetně mé milované AI. Momentálně pracuji na kampani pro íránskou aktivistku Yasaman Aryani, kontaktuji stávající členy AI a ptám se, zda by nechtěli pomoct navýšením svého příspěvku.
Když si dělala street fundraising, dělalo ti problém vystoupit z komfortní zóny?
Samozřejmě, to je přirozené a děje se to každému. Během měsíce jsem se ale otrkala a uvědomila si, že musím přenastavit svoje myšlení. Pozitivní myšlení a zdravá sebedůvěra je základem úspěchu. Dozvěděla jsem se spoustu nových informacích o tom, kde a jak se děje porušování lidských práv, a nové poznatky mě dostaly z pozice člověka, který pouze o něco žádá, do pozice člověka, který zvyšuje povědomí o skutečně závažných problémech.
Dělali mi třeba magnetickou rezonanci nebo mě testovali při různých hrách a aplikacích.
Dostala by ses k zaměstnání v Bristolu, i kdybys studovala jen v ČR?
Myslím si, že bych nebyla schopná tu práci dělat, hlavně kvůli angličtině, která se mi v Holandsku posunula o několik úrovní výš. Ale můj příběh je komplikovanější. Jela jsem do Bristolu s vizí, že tu budu studovat Ph. D. Chtěla jsem tu navázat na moji diplomku, v níž jsem se zabývala integrací uprchlíků do pracovního trhu. První dva měsíce jsem tak usilovně pracovala na návrhu svého výzkumu a byla jsem poměrně pasivní při hledání práce. Momentálně jsem zaseklá na nedostatku financí a žádám o stipendium, protože si na školné nechci znova půjčovat.
Fundraising, práce pro charity, diplomka o integraci uprchlíků do pracovního trhu.. Jestli jsem to tedy pochopila správně, tak chceš dělat práci, ve které budeš pomáhat lidem?
Zjednodušeně řečeno ano. Před dvěma roky jsem s AISEC odjela jako dobrovolná učitelka angličtiny do Řecka. Učila jsem mladé utečence, o kterých jsem do té doby pouze četla. Pochopila jsem, jakým problémům čelí, viděla, v jakých podmínkách žijí a celá tahle zkušenost mi otevřela oči. Magisterské studium jsem dokončovala s vědomím, že chci práci, se kterou budu moct pomáhat zranitelnějším a přispívat k lepšímu světu než k jeho demolici. Slíbila jsem sama sobě, že nebudu pracovat v korporátech, které pro mě z etického hlediska nejsou v pohodě.
