Minulý semestr jsem se rozhodla svůj život i studium žurnalistiky přesunout do Velké Británie. Tři měsíce jsem strávila v přístavním městečku ve Walesu. A i když jsem od věhlasného Erasmu čekala mnoho, nenapadlo mě, že se do svého dočasného domova natolik zamiluju.
Co spojuje ovce, moře a pivo bez pěny? No přece Wales! Alespoň ten, který jsem poznala a ve kterém jsem tři měsíce žila já. Asi od svých patnácti let jsem měla jasný cíl – vyrazit na Erasmus. Mé sny trochu brzdil fakt, že jsem se ještě nechlubila ctihodným statutem vysokoškolského studenta, a tudíž za sebou neměla povinný rok výuky. Já totiž nebyla ani na střední. To mi ale nevadilo, přesto jsem vytrvala. O pár let později jsem si tak přibližně hodinu po vstupu na akademickou půdu googlovala, kam mě moje katedra žurnalistiky na Erasmus pustí. Úspěchem bylo zjištění, že skrz svůj obor můžu vyjet do vysněné Velké Británie. Zklamáním, že vybrat si můžu jen ze tří univerzit. Dlouhého rozhodování ale nakonec nebylo třeba. Kdo by taky nechtěl odjet do malého přímořského městečka na západě Walesu, které kromě zelených kopců a oveček nabízí ještě víc zelených kopců a oveček? Já měla jasno.
Rozšiřování slovní zásoby aneb sorry, what?
Ihned poté, co jsem překonala strach, že snad nikdy nevyslovím jméno svého dočasného bydliště, Aberystwyth, na mě sedly typické obavy každého Erasmáka. Co když nebudu rozumět, nenasbírám potřebné kredity, a hlavně, co když se z vytouženého studentského dobrodružství stane dobrovolná tříměsíční samotka? Postupně jsem zjistila, že většina britských přízvuků, které si studenti na západ Británie přiváželi, je v pohodě. Až na ten velšský. Možná tomu přispíval i fakt, že samotná velština zní jako když se překřikuje Němec s elfem. Moc mi také nepomohlo, že jsem svůj studentský domek sdílela se čtyřmi studenty z Walesu. Nakonec jsem ale všem skvěle rozuměla. Jen jsem sem tam působila jako zaseknutá nahrávka s mou nově oblíbenou frází: „Sorry, what?“.
Pokud jde o cenné kredity, strach mě přešel okamžitě potom, co mi v e-mailové schránce přistál můj rozvrh. Čtyři hodiny v pondělí a v pátek se vesele vysmívaly mému běžnému rozvrhu na brněnské Masarykově univerzitě. Se svou povahou člověka, který se ošívá po hodině nicnedělání, jsem se spíš začala bát, co budu ve Walesu dělat. A hlavně studovat. Moje obavy však byly znovu rozehnány, tentokrát při prvních hodinách nových předmětů. To, že mě následující semestr bude fakt bavit, jsem zjistila během několika minut. Napsat vlastní scénář, natočit krátký film a studovat online žurnalistiku? Mé novinářské i kreativní já skákalo tři metry do vzduchu.
Každý alkohol sjednotí. I ten špatný
Nikde jinde navíc nemohly být mé starosti ohledně nedostatku nových známostí a zábavy víc absurdní. Na výběr jsem měla z desítek „societies“, nabízejících zkrátit mi čas sportem (čtěte alkoholem), aktivismem nebo uměním. Organizace Erasmus Society Network se zase postarala o týdenní přísun akcí, i večírků. Díky ní, ale i mezinárodní podobě celé univerzity, jsem si nepřipadala jako v Británii. Aberystwyth představoval malý svět sám o sobě, ve kterém se míchaly národnosti všech koutů světa.
A když píšu malý, myslím opravdu malý. Městečko ležící v oblasti Ceredigion má totiž necelých šestnáct tisíc obyvatel, z většiny zastoupených důchodci. Přičtěte několik tisíc studentů a máte perfektní obrázek Aberystwyth. Žádná věková propast se však nekonala, místní na mě denně kývali na pozdrav, samovolně vyprávěli o svých životech, nebo se zvědavě ptali na můj původ. Všechny navíc sjednotila večerní pinta piva v jedné z více než padesáti místních hospod. Studenti se však pravidelně sešli na jednom místě – v malém přístavním klubu postaveném na mole. Na výběr, kde se za pomocí příšerné hudby a levného, neonově barevného drinku s názvem VK, mohou ztřískat, mají totiž pouze ze dvou podniků. A i když mě jako správnou vlastenku děsila cena i vzhled tamního piva, pohled na úzké noční uličky zaplněné studenty mě pokaždé přesvědčil, že jsem si z těch tří osudných měst vybrala to správné.
Cestování v ceně
Peníze, které jsem tak smutně odevzdávala za každou pintu piva, se mi však vrátily jinde. I když i ve Walesu dokážou být tamní ceny dosti hrozivé, neplatí to tak úplně pro potraviny. Možná vás sice vyděsí myšlenka na to, z čeho se asi tak skládá pizza v přepočtu za třicet korun, vaše peněženka však supermarketové ceny přivítá s nadšením. Přes den se tak většina studentů místo hospod potkávala v Lidlu. Mé úspory ušetřily také autobusy, které o víkendech z mého dočasného bydliště vyjížděly zadarmo. Mohla jsem tak podniknout spoustu cest do okolních městeček, za písečnými plážemi i skalními vodopády. I kdybych ale nevytáhla z Aberystwyth paty, pořád bych byla obklopená šumějícím mořem a zelenými kopci táhnoucími se po obzoru. A samozřejmě ovcemi.
Kromě zážitků z nádherné přírody, nové rezistence vůči „levnému“ pivu a schopnosti ovládat filmařskou kameru jsem dostala také jednu velkou nabídku. Volnosti, samostatnosti a možnosti otestovat svou odvahu. Ať už vás děsí cizí jazyk, seznamování, odlišná výuka nebo cestování, nenajdete lepší šanci, jak vše pokořit, než vysokoškolský Erasmus. A nikde jinde si ho neužijete líp než ve Walesu. Protože i pouhé tři měsíce v jeho kopcích a ulicích mě ujistily, že Aberystwyth je zkrátka místo, kde by si všichni přáli studovat. Jenom o tom prozatím neví.