Betonová džungle a hlava na hlavě
Rozhodl se, když před sebou viděl blížící se státnice. Po bakaláři na Univerzitě Karlově ho hned magisterské studium nelákalo, a tak Toma napadlo dát si gap year (nebo možná gap years…?). Myslíte si, že je to těžké? Zařídit si pár papírů a odjet pryč? Podle Tomáše není nic jednoduššího, sám se divil, jak se mu povedlo zapadnout do úplně cizího města. Ačkoli je Londýn přeci jen betonová džungle a ve špičce v undergroundu stojíte otylému úředníkovi na nártech, zatímco nad vámi levituje černošská babička. Přesto má Tomáš pocit, že je skoro za humny. Ví, že kdyby se mu něco stalo, sedne na letadlo a za hodinu a půl je doma.
Tomáš propásl jarní termín na odevzdávání bakalářky a vlastně vůbec nevěděl, jestli to do odletu stihne napsat. Jenže podle něj se dá vždycky nějak zaimprovizovat, třeba by odjel a bakalářku by dopsal v zámoří. “Věděl jsem, že to musím stihnout, a když si člověk nepřipouští jiné varianty, tak to většinou vyjde,” říká.
Kam hlavu složit
Bydlení si zařídil přes českou agenturu, která v severovýchodním Londýně vlastní řadové domky. Sdílí pokoj s dalším Čechem, ale kdyby chtěl, mohl by bydlet i sám. Do centra to Tomáš má čtyřicet minut metrem. Pokoj si ještě moc nezařizoval, nicméně už začíná přemýšlet o tom, že si pronajme něco v centru a do práce bude jezdit na kole. Městská hromadná doprava je totiž jednou z těch dražších položek v hlavním městě Velké Británie.
Jako ve filmu
Určitě to znáte. Bondgirl si jde dát horkou sprchu a James zatím zvedne sluchátko pevné linky a obsluhu luxusního hotelu požádá (velice hlubokým a mužným hlasem) o suché martini (protřepat, nemíchat) a pro dámu nějaký sofistikovanější drink se subtropickým nádechem. Za pět minut už se ozve mírné klepání na dveře, pan Bond se nejdřív podívá do kukátka, pod sáčkem zkontroluje připravenou zbraň a pak teprve otevře dveře. Jenže na prahu nestojí nájemný vrah, ale hotelová obsluha se dvěma drinky na tácku. A ta hotelová obsluha se v tomto případě jmenuje Tomáš a s lehkým českým přízvukem říká Bondovi: “Zde jsou vaše drinky”.
Dobře, možná trochu fabuluji… Tomáš v hotelu Hilton na Southbank ale doopravdy pracuje jako room dining service, což znamená, že hostům do pokojů nosí jídlo a pití, spolupracuje s kuchyní a připravuje dorty. A to přeci jen zní jak z filmového plátna, ne?
Hilton dbá na špičkový servis, jen v poslední době měl Tomáš tři školení. Taková práce s sebou nese ale i spoustu výhod. Má slevu na dopravu a může kdekoli na světě spát v Hiltonu skoro zadarmo. Kdyby se rozhodl, že v hotelu zůstane delší dobu, může zažádat o takzvaný transfer a přejít do jakéhokoli jiné pobočky na světě, třeba v New Yorku nebo v Tokiu.
Líbí se mi, že se tu lidé vypracovávají od nuly.
Tomáš říká, že generální ředitel celého Hiltonu nedávno vyhrál cenu pro nejlepšího manažera, přitom začínal jako číšník. Dnes je tam kde je, ale stejně za Tomem přišel, podal mu ruku a zeptal se ho, jak se má. Londýn je multikulturní pulzující město a nikdo tam není odsuzován za to, odkud je. Člověk se tak může posunout hodně daleko, pokud má ambice, je pozitivní, pracovitý a umí jazyk. A je tam tolik pracovních příležitostí, že se podle Toma stačí projít po ulici a už máte práci ani nevíte jak.
Pokud člověk ale nechce, aby při jeho zdejším pobytu byl hlavní náplní pracovní úvazek, může si sehnat jenom part-time job a obecně si víc užít život v cizím městě. Každý se tak nemusí podřizovat ničemu jinému než vlastním preferencím.
Londýn není jenom Westminster
Když má Tomáš volno, rád se například projíždí na kole po anglických parcích. Centrum Londýna je hlavně pro turisty a tím Tom už rozhodně není. Přesto je zde ale stále co objevovat. Například tradiční trhy, skateparky, krásné kavárny…
Občas taky zajde na pivo, ať už s kamarády z práce nebo se spolubydlícími. To se mu ale jednou stalo osudným, když přišel do jednoho z britských pubů a s kamarádem uviděli za barem krásnou servírku. Okamžitě se nahlas česky začali bavit, jak jí to sluší, a že by ji měli pozvat někam na drink. Proč taky ne, vždyť jsou v Británii a tam přeci všichni mluví jen anglicky. Nebo snad ne? Servírka se na ně hned otočila, usmála se a povídá: “Čauko, ja som zo Slovenska!”
Využít možností, které stále ještě máme
Došlo k Brexitu a už i nad Spojenými státy se stahují mračna. Tomáš říká, že možná právě proto je teď ten správný okamžik někam vycestovat. Protože svět se mění a my to neovlivníme. Za rok za dva už tu ta možnost třeba nebude. Pár dnů před odletem začal být Tomáš nervózní a dostal strach. Uvědomil si, že má v Česku kamarády a vlastně i dost pevné zázemí. Ale možná právě o tom to je, vystoupit z té komfortní zóny. “Člověk se musí naučit být sám se sebou, aby mohl být s ostatními,” konstatuje.
Takhle lusknu a jsem zpátky doma
Schází mu české lesy a skály a výlety s přáteli do přírody. I přes to přese všechno cítí, že žije jen kousek od Čech. Londýn je změna, je to melting-pot, krásné město, co se týče architektury, a navíc jedno z nejstarších na světě. A až Tomáše omrzí ruch světové metropole, jednou mrkne a bude zase sedět na nějaké skále v Českém ráji.
