Na procestování dalekých krajin jako je Latinská Amerika nebo Oceánie nestačí dvoutýdenní dovolená. Ale za dva roky neviděli jen to. Poznali přírodu Nového Zélandu, laskavost lidí na Samojských ostrovech, potápěli se na Velkém bariérovém útesu u Austrálie, plavili se s rejnoky v Indonésii, stopovali přes Východní Timor a z Argentiny do Mexika, plavili se na lodích z Kolumbie do Panamy, navštívili Kubu. A takhle bychom s výčtem zážitků a míst mohli pokračovat do nekonečna.
Navštívené země:
Čína -> Taiwan -> Nový Zéland -> Samoa -> Austrálie -> Indonésie -> Malajsie -> Brunej -> Filipíny -> Východní Timor -> Argentina -> Chile -> Bolívie -> Peru -> Ekvádor -> Kolumbie -> Panama -> Kostarika -> Nikaragua -> Honduras -> El Salvador -> Guatemala -> Belize -> Mexiko -> Kuba
Něco měli našetřeno ze dvou let, kdy seděli na kancelářských židlích. Do začátku. Zbytek peněz si obstarali prací na Novém Zélandu, kam si požádali o pracovní víza Working Holiday. Byl říjen 2014 a parta čtyřech mladých lidí odlétala do Hongkongu. My jsme pro vás připravili rozhovor s Karlem Štěpánkem, autorem cestovatelského blogu travel4ever.cz a hlavním iniciátorem cesty.
Kdo všechno jel:
Karel Štěpánek (28), opustil pozici: projektový manažer
„Chci získat náměty pro své cestovatelské přednášky a natočit z cesty kolem světa film. Chci vyskočit z těchto nalajnovaných kolejí a poznat svět.“
David Pospíchal (29), opustil pozici: manažer kvality
„Jsem si jistý, že až budu jednou starý muž, tak si budu pamatovat rok strávený na dobrodružné cestě kolem světa spíše než jeden rok z mnoha let strávených v práci.“
Edita Zenklová (27), opustila pozici: letový agent
„Mám chuť vyrazit do světa a opustit každodenní rutinu. Navíc vzhledem k mému věku to vidím jako šanci vycestovat na dlouhou dobu před založením rodiny.“
Kateřina Pospíchalová (25), čerstvá absolventka pedagogické fakulty
„Protože cestování otevírá člověku oči, mysl a srdce nejen v daném okamžiku, ale i napříč budoucností. Nejvíce se těším na potomky Inků a další odlišné kultury!“
Na podzim před dvěma lety jste vyráželi za velkým dobrodružstvím, které trvalo dva roky. Jaké to je vyrazit do neznáma na tak dlouhou dobu?
V letadle jsme měli takový ten pocit nejistoty. Měli jsme plán do Číny, ale na Novém Zélandu jsme nevěděli, kde budeme pracovat a co budeme dělat. V hlavě jsme měli všechny tyhle otázky.
Dva roky, za tu dobu se může stát cokoliv. Je taky docela nebezpečné být na cestách neustále se čtyřmi stejnými lidmi…
Cestování na strašně dlouhou dobu ve čtyřech je velký problém. Já jsem začal s bývalou přítelkyní a rozešli jsme se hned u třetí země, právě na Zélandu. Člověk se neusadí a pořád je otevřený novým možnostem. Jen v Austrálii jsme najeli 22 tisíc kilometrů. Tolik kilometrů bychom nejspíš neujeli ani z jihu Afriky na sever. Měli jsme i krizi, chtěli jsme si oddechnout. David se vrátil na chvíli domů. Musel nakonec v Česku zůstat kvůli příušnicím několik měsíců. Nepustili ho do letadla. Já jsem zase procestoval jihovýchodní Asii – stopem Borneo, Filipíny Indonésii a Východní Timor. Edita pracovala v Thajsku a Káťa zůstala na Novém Zélandu a ještě si tam vydělávala na pokračování naší cesty v Jižní Americe.
„V Číně prostě lidi neumí nikde anglicky.“
Co ti nejvíce utkvělo z Číny?
Čína byla asi nejtěžším místem na cestování. Bylo to dáno hlavně obrovskou komunikační bariérou. Ty lidi prostě neumí anglicky nikde. Dokonce ani v Pekingu na nádraží bylo těžké se domluvit, natož pak ve vesnicích, které jsme navštěvovali. S použitím všech končetin si např. koupíte jízdenku na vlak, ale nevíte, kam jedete, odkud jedete, nebo kde máte vystoupit. Byla to taková každodenní hra a cestování místní dopravou po celé Číně bez průvodce bylo skutečně náročné.
Jaký je největší rozdíl mezi kontinentální Čínou a ostrovem Taiwan?
Rozdíl je obrovský. Taiwan je velice rozvinutou zemí. Vše je neuvěřitelně moderní a organizované. Čistota veřejných toalet nás po Číně šokovala. Vše skvěle uklizené, dokonce i v metru! Lidé se nám na Taiwanu zdáli více přátelští a také umí více anglicky. V Číně se vám může stát, že vás někdo předběhne, hlasitě si před vámi odplivne např. na koberec a nakonec si zapálí cigaretu přímo vedle vás v autobuse. S ničím podobným jsme se na Taiwanu nesetkali.
Říkal jsi, že jste neměli žádný plán, co na Zélandu budete dělat. Jak to tedy dopadlo?
Na Novém Zélandu jsme vystřídali všechny možné práce. Já sám jsem pracoval večer na baru a přes den jsem strašil lidi ve strašidelném domě v Queenstownu. Bylo to v úplné tmě a prováděl jsem skupiny turistů z celého světa. Dokonce jsem strašil i několik skupinek Čechů. Byly dost vyděšený, když na ně na druhém konci světa začal někdo řvát v češtině. Dělal jsem si legraci, že si vydělávám na cestování strašením lidí, ale byla to pravda. Platili mě nějakých 16 dolarů na hodinu, což nebylo špatné.
„Jindy jsem zase letěl malým letadlem do Milford Sound a plavil se na lodi. I tak vznikaly zážitky.“
Když jsem v amerických studiích Universals prošla strašidelným domem, přišlo mi to pro ty zaměstnance jako nejvíc otupující práce na světě. Jen tam tak stáli a bafali na lidi. Mám si tvou práci představit stejně?
Tohle ale nebyl ten stupidní strašidelný house amerického stylu, kde tě honěj s motorovkou. Naše skupinky chodili po červeném laseru v naprosté tmě. V případě velké nouze mohli odejít. Když jsem je vystrašil, složili se občas jako domino na zem. Vůbec jsem si nepřipadal, že chodím do práce. Běhali jsme po bludišti s vysílačkou a nočním vidění. Měli jsme placenou půlhodinu na to, vykouzlit si na obličeji strašidelný make-up a také jsme nosili speciální zombie kontaktní čočky. Kromě placené práce jsem se snažil nacházet nějaké příležitosti zadarmo. Ve světě jsou cestovatelům mnohem otevřenější než u nás. Napsal jsem o našem projektu novozélandským firmám, jestli nemůžu jako zážitek letět zadarmo helikoptérou. To je let tak za 600 dolarů. A jednoho krásného dne mi zazvonil od nich telefon a já jsem se proletěl zadarmo helikoptérou. Jindy jsem zase letěl malým letadlem do Milford Sound a plavil se na lodi. Takže i tak vznikaly ty zážitky.
A co dělali ostatní cestovatelé?
Na Novém Zélandu děláš zejména sezónní práce. David se naučil roztáčet pizzu, tak tam házel pizzou, Káťa zase točila zmrzlinu. Edita pracovala jako servírka v restauracích. Já jsem měl dvě práce a vydělával jsem si asi 1000 dolarů týdně. O tom právě to naše cestování bylo. V Česku se hned každý zajímá, kde jsme na to vzali. My jsme právě těžili z těch velkých rozvinutých zemí, jako je právě Zéland. Za to, co jsme si tam vydělali, jsme poté procestovali ekonomicky slabší země Asie nebo třeba celou Jižní Ameriku.
Jednou z vašich destinací byl také tropický ostrov Samoa v Polynésii. Cestovatelé si nemohou vynachválit tamní obyvatele. Jak jste to měli vy?
Takhle, my jsme celou tu dobu razili nízkorozpočtový styl cestování. Přiletěli jsme tam naprosto bez plánu, měli jsme s sebou stany. Na Samoe jsme opravdu potkali snad ty nejskvělejší lidi. Vždycky nás pozvali přespat zadarmo. Stopovali jsme, takže jsme utratili přesně 0 korun za ubytování a dopravu. Navíc na Samoe celkem nebylo co jíst, takže náš výlet vyšel opravdu levně.
„Z Polynésanů sálá štěstí. Žijí přítomností.“
Nebylo co jíst? Neprocházíš se tam ulicemi a nenabízí ti snad všichni jídlo?
Samoa není žádná jihovýchodní Asie, na ulici tam nikdo nevaří. Jsou tam sice nějaké malé kiosky, kde si koupíš ale tak maximálně krekry, čínskou polévku a kolu. Samoané jsou zkrátka takoví jiní, jsou to Polynésané. Strašně z nich sálá štěstí. Ale znají jen svůj ostrov a když dojedou někam jinam, tak jsou překvapení. Šli jsme se podívat do tamní školy, kde měli mimo jiné i mapu. A na té mapě je zobrazený jen ten jejich svět – mají tam svoje ostrovy a někde strašně daleko na konci mapy Nový Zéland a to je všechno. Zbytek světa neřeší, Evropu už vůbec ne.
Je to tedy tak, že se vám na Samoe tak trochu zastavil čas?
Oni mají pomalé tempo, je to způsobené jednak jejich povahou, jednak tím horkem. Samoané se tak jako plouží a posedávají a v pohodě rybaří. Žijí přítomností. Vlastně to byla i jedna z nejlepších věcí na našem cestování, v podstatě jsme neměli časové omezení. Neviděli jsme konec a to je strašně osvobozující. Když člověk jede na 14denní dovolenou, druhý týden už je myšlenkově zpátky v práci a děsí se toho, co se mu tam za tu dobu nepřítomnosti nakupilo.
Takové punkové cestování „bez konce“ ale přece není jen tak a také ne jen tak pro někoho…
Postupně se v tom naučíš chodit. Taky jsme nejeli prvně do Hondurasu, kde je největší počet vražd na obyvatele. Jak jsme jeli postupně, tak člověk nabaluje zkušenosti. Je to všechno krok za krokem, není to tak, že by se člověk sebral a vyrazil na cestu kolem světa. Navíc jsme měli bohaté cestovatelské zkušenosti ze studentských let a tím pádem mnoho přátel po celém světě.
Kam jejich cesta pokračovala? Co všechno zažili? Jak dopadlo jejich setkání se šamany v amazonském pralese? To vše se dozvíte v další části :).
Mezitím si můžete přečíst další příběhy z nezapomenutelné dvouleté cesty kolem světa přímo očima Karla Štěpánka a zhlédnout skvělá videa na www.travel4ever.cz!
