Katarína Barboríková, SR
Adelphi University, Long Island (Garden City)
„Amerika je veľmi známa tým, že šport je na univerzite niekedy prvoradý pred štúdiom.“
Čo ťa priviedlo k štúdiu v zahraničí? Aké podmienky si musela splniť pre prijatie na školu a čo všetko si musela pred cestou do USA zariadiť?
K štúdiu v zahraničí ma priviedlo to, že na Slovensku nie je možnosť dostať atletické štipendium a vrcholovo sa venovať športu a škole zároveň. Amerika je veľmi známa tým, že šport je na univerzite niekedy prvoradý pred štúdiom, len aby mala škola dobré meno. Veľmi si vážia športovcov, a práve v tomto sa to so slovenskými univerzitami nedá porovnať.
Podmienky, ktoré som ja musela splniť ako „student-athlete“ boli testy TOEFL a SAT. Každá škola vyžaduje určitý počet bodov, ktoré musíš dostať, aby si bol prijatý. Po prijatí ti prídu papiere z univerzity, ktoré musíš vyplniť a podpísať, a od tohto momentu si s nimi v kontakte. Plus ja, ako tenistka, som taktiež poslala dve tenisové videá, aby mali tréneri akú takú predstavu ako hrám. A potom samozrejme študentské víza a letenka. Viem, že existujú agentúry, ktoré pre teba nájdu univerzitu podľa tvojich požiadaviek a takisto ti pomôžu s letenkou a vízami. Kto si však verí, a chce si ušetriť peniažky, verte mi, že to vybavíte aj sami, len to vyžaduje veľa času a trpezlivosti.
A čo myšlienky, ktoré ti vírili v hlave pred odchodom? Mala si strach alebo si pociťovala len to zvláštne vzrušenie z veľkého neznáma?
Myšlienky boli veľmi zmiešané. Nevedela som, čo od toho očakávať, nikoho som nepoznala, nevedela som, či to zvládnem, čo sa týka jazyka. Pamätám sa, ako som v lietadle nad tým neustále rozmýšľala, ako sa mi práve mení život a aj to, že najbližšie, kedy budem sedieť v lietadle domov, bude o štyri mesiace. Nikdy som takú dlhú chvíľu a tak ďaleko od domova nebola.
„Nebojím sa opýtať, to je hlavné.“
Aký bol príchod do USA? Z čoho si bola najviac prekvapená?
Príchod nebol veľmi príjemný, keďže moja batožina sa stratila a moju prvú noc som nemala obliečky. Tým, že som prišla v noci, musela som spať pod uterákmi, čo mi v ten daný moment nevadilo, lebo som bola neskutočne unavená a zaspala som v momente ako som si ľahla. Prvé dni boli veľmi ťažké, vždy to chvíľu trvá nájsť si priateľov a udomácniť sa. Ale tým, že ľudia boli ku mne strašne milí, časom sa to všetko dalo zvládnuť.
Vnímala si v tom zhone to, že zrazu si ďaleko od toho, čo poznáš a kde si mala nejaké istoty, a musíš sa spoliehať iba sama na seba?
Pozitívum bolo to, že som sa strašne osamostatnila a nepýtam sa ľudí o pomoc, ale vybavím si to sama. Nebojím sa opýtať, to je hlavné, a potom samozrejme veriť, že to dokážeš aj bez pomoci druhého. Samozrejme, že ešte aj teraz prídu dni, kedy je mi veľmi smutno za domovom, ale tá príležitosť spoznať ľudí, vidieť iné kultúry, učiť sa jazyky, to je na nezaplatenie.
„Smiali sa na mojom akcente, no obdivovali ma ako ďaleko som cestovala.“
Aký zážitok máš z prvého dňa v škole?
Nie veľmi pozitívny. Bol to veľký stres. Nikoho som nepoznala, jazyk som moc nevedela a samozrejme som sa bála, čo si budú ľudia o mne myslieť a ako sa budú ku mne správať. Na prekvapenie ma prijali veľmi milo a srdečne. Smiali sa na mojom akcente, no obdivovali ma ako ďaleko som cestovala a vzdala sa byť bližšie rodine kvôli štúdiu a tenisu.
Veľkú úlohu v tvojom živote, a teda i štúdiu na univerzite, zohráva tenis. Ako sa ti darí skĺbiť ho so školou či prácou?
Ako som už spomínala, šport hrá na amerických univerzitách veľkú rolu. Tréningy mám každý deň. Prispôsobila som si podľa toho aj svoj rozvrh. Je to buď skoro ráno, alebo potom po škole, čo je tak o tretej poobede. Je to náročné z toho dôvodu, že po celom dni a tréningu máš toho už celkom dosť, no o večeroch ťa čakajú úlohy alebo učenie. Čo sa učiteľov týka, ešte som sa nestretla s niečím takým, že by ťa učiteľ neospravedlnil z dôvodu tenisového zápasu, alebo odcestovania za zápasom. S prácou som starosti nemala, keďže ako medzinárodný študent nesmiem pracovať mimo campus. To je jediná nevýhoda toho celého, okrem malých brigád na univerzite nesmieš mať prácu.
Ako často sa vraciaš domov? Tešíš sa na niečo typicky slovenské?
Domov sa vraciam na Vianoce, kedy strávim minimálne mesiac s rodinou a potom na leto, ktoré by som mohla celé stráviť doma, no v Amerike je väčšia šanca si zarobiť viac peňazí, tak v mojom prípade je to takisto len na jeden mesiac. Okrem mojej rodiny sa najviac teším na typické slovenské jedlá ako sú halušky, segedín apod.
Keď sa ohliadneš späť, ako vnímaš svoje rozhodnutie ísť študovať za veľkú mláku? V čom je to štúdium iné ako na Slovensku?
Moje rozhodnutie neľutujem. Dokonca si myslím, že to bolo jedno z najlepších doteraz. Myslím, že vďaka štúdiu v zahraničí budem mať väčšiu šancu nájsť si prácu, zdokonalila som sa v jazyku, osamostatnila sa, cestovala, spoznala nových ľudí a čo je podľa mňa veľké plus, štúdium v Amerike je neporovnateľne ľahšie ako štúdium na Slovensku. Menej stresu, práce a hlavne viac voľného času.
Veronika Goláňová, ČR
Georgia State University, Atlanta (Georgia)
„Žít v jiné zemi není záležitost, která se dá vyřešit ze dne na den.“
Čo ťa priviedlo k štúdiu v zahraničí? Aké podmienky si musela splniť pre prijatie na školu a čo všetko si musela pred cestou do USA zariadiť?
Od svých sedmi let hraji tenis. Hodně mých přátel studovalo univerzity v USA, a proto jsem ve svých patnácti začala uvažovat také o tomto studiu. Po přijetí jsem musela získat TOEFL certifikát, což je certifikát z angličtiny platný v USA a SAT. Jedná se o testy, které dělá každý středoškolák v Americe. Dále jsem tam také musela poslat má středoškolská vysvědčení. Zařídit jsem musela hodně věcí, protože žít v jiné zemi není záležitost, která se dá vyřešit ze dne na den.
A čo myšlienky, ktoré ti vírili v hlave pred odchodom? Mala si strach alebo si pociťovala len to zvláštne vzrušenie z veľkého neznáma?
Myslím, že před odletem jsem se bála pouze cesty letadlem. Necítila jsem nejistotu z toho, že budu sama v jiné zemi, ale samozřejmě jsem byla nadšená a natěšená a zároveň jsem si to však neuměla představit. Pořád jsem čekala, že se něco pokazí a já na konec neodletím.
Aký bol príchod do USA? Z čoho si bola najviac prekvapená?
Můj příjezd proběhl bez problémů. Jeden člověk ze sportovního oddělení mě sám vyzvedl na letišti a odvezl mě na koleje. Překvapila mě vstřícnost lidí a celková bezstarostnost a vlastně to, že se skoro vůbec ničím nestresují.
„Vlastně jsem věděla, že se budu nějakou dobu cítit jako turista kamkoli, kde půjdu.“
Vnímala si v tom zhone to, že zrazu si ďaleko od toho, čo poznáš a kde si mala nejaké istoty, a musíš sa spoliehať iba sama na seba?
Ano, cítila jsem smutek z toho, že jsem ztratila všechno, co jsem znala – od rodiny, kamarádů přes můj vlastní pokoj a rodné město, ale zároveň jsem si uvědomila, že je to obrovská příležitost. Nemohla jsem se dočkat, až poznám nové lidi, věci a místa. Vlastně jsem věděla, že se budu nějakou dobu cítit jako turista kamkoli, kde půjdu.
Aký zážitok máš z prvého dňa v škole?
První hodinu ve škole jsem měla angličtinu. Můj učitel má asi třicet let, je velice atraktivní a já jsem si ho skoro spletla se studentem. Po pár úvodních frázích jsme se museli všichni představit a říct, odkud pocházíme. Všichni samozřejmě říkali města v USA a potom přišla řada na mě a já řekla Česká republika. Myslím, že polovina spolužáků si myslela, že je to nějaké město v nejzapadlejší části Ameriky. Nicméně, pan profesor je vzdělaná duše, a tedy jako první se mě zeptal „Czechoslovakia?“ Jsem v Americe více než tři měsíce a už vlastně ani nedokážu spočítat, kolik lidí se mě na Československo zeptalo.
„Devadesát devět procent studentů si minimálně jednou v průběhu školy změní svůj hlavní obor.“
Veľkú úlohu v Tvojom živote, a teda i štúdiu na univerzite, zohráva tenis. Ako sa Ti darí skĺbiť ho so školou či prácou?
Myslím si, že se mi daří dobře. Mám sportovní stipendium a nic v souvislosti se školou neplatím. Rozvrh si sama nesestavuji, máme na to akademického poradce, který dělá rozvrh pro celý tým tak, abychom mohli mít každý den trénink od jedné do pěti. Takže všechny hodiny ve škole trávím dopoledne a odpoledne zase na tenisových kurtech. Jako student se sportovním stipendiem mám zakázané pracovat mimo kampus, a jelikož jsem tu dosud tři měsíce, nemám zatím ani v úmyslu pracovat v kampusu. Vím o věcech jako je práce v jídelně, kině, knihovně apod. Do mého rozvrhu se prostě práce nevleze.
Ako často sa vraciaš domov? Tešíš sa na niečo typicky české?
Domů se budu vracet na Vánoce a letní prázdniny, to znamená 8 měsíců ve škole a 4 měsíce doma. Rozhodně se těším na česká jídla jako je guláš, svíčková, obyčejný chleba a rohlíky.
Keď sa ohliadneš späť, ako vnímaš svoje rozhodnutie ísť študovať za veľkú mláku? V čom je to štúdium iné ako v Česku?
Se svým rozhodnutím jsem naprosto spokojená, určitě bych ho neměnila. Je to pro mě jedinečná příležitost studovat a zároveň dělat to, co miluji – hrát tenis. Navíc Američané velice oceňují své sportovce. Studium je tu rozhodně daleko lehčí a skýtá více příležitostí, jelikož nemusíme být rozhodnutí o tom, co chceme studovat. Já například mám pořád status nerozhodnutá a chodím na všeobecné, povinné hodiny. Slyšela jsem, že 99 % studentů si minimálně jednou v průběhu školy změní svůj hlavní obor.
Autor: Laura Krošláková