Jakou školu sis vybral a kde?
Vybral jsem si univerzitu ve Winchesteru. Je tu asi 100 oborů a já jsem se přihlásil na obor, který se jmenuje Sport Studies. Pokud dodělám bakalářské studium, tak pak budu moci navázat na cokoli, co se týká sportu, například na psychologii.
„Jakmile se člověk zajímá a je si opravdu jistý, že do toho jde, tak na tom nic těžkého není.“
Ty sis zažádal vlastně vlastně o půjčku od britské vlády, abys nemusel univerzitě platit školné, že? Jak to funguje?
Přesně tak. Studentská půjčka je hroz‑ ně výhodná a zajímavá věc. Já vlastně ty peníze vůbec nevidím, Student Loans Company (britská vládní organizace poskytující půjčky na studium, pozn. red.) to platí rovnou škole. Když po dokončení vysoké školy budu vydělávat nad určitou sumu peněz, což je v ČR asi 40 000 korun, tak bych to musel splácet, ale při takovém platu je to jen pár stovek měsíčně. Pokud však nad tu sumu nikdy vydělávat nebudu, tak půjčku nemám povinnost vůbec splatit.
Jak ses vlastně dostal k této půjčce? Je ten proces složitý?
Studentskou půjčku od britské vlády mi zprostředkovali lidé z Czech‑us poskytli mi veškeré informace, pomohli mi s vyplňováním žádosti. Mnozí mladí lidé si nejspíš myslí, že je to složité – žádat o půjčku, odjet studovat do jiné než do své mateřské země. Ale jakmile se člověk zajímá a je si opravdu jistý, že do toho jde, tak na tom nic těžkého není.
„Na druhý semestr jsem si našel brigádu a pracuji jako číšník v luxusní rybí restauraci.“
Jak je to na Winchester University s bydlením?
Musel sis nějaké shánět dopředu? Ne, to jsem v žádném případě nemusel. Jedna z podmínek vlastně byla, že musím jako student prvního ročníku bydlet v kampusu univerzity. Teprve příští rok si budu muset hledat bydlení někde jinde. Většinou to tu funguje tak, že se poté studenti domluví a pronajmou si nějaký dům nebo byt pro více lidí
I když bydlíš v kampusu, musíš mít spoustu výdajů… jak to děláš s financemi?
První semestr jsem musel čerpat z naspořených peněz a také mě samozřejmě podporovali rodiče. Na druhý semestr jsem si našel brigádu a pracuji jako číšník v luxusní rybí restauraci. Můj plat se samozřejmě diametrálně liší od platu studenta v České republice, takže mi to dokonce vyjde tak, že mi zůstanou nějaké peníze na léto, které pak budu moci utratit.
Zorganizovali vám na začátku nějaké při‑ vítání, abyste se pořádně seznámili s univerzitou?
Přesně tak. Než začne první semestr, mají nováčci takzvaný „freshersweek“, což prakticky znamená týden bez školy, kdy vám ukazují, jak to na škole funguje a co kde najdeme. Také nás zavezli do obchodů, abychom si mohli koupit nějaké to vybavení do kampusu. V rámci „freshersweek“ se mezi sebou též nováčci seznámili a to například přímo v univerzitním klubu, který mohou využívat jen studenti.
„V Anglii jde hlavně o to, abychom si jako studenti vše vyzkoušeli a abychom tomu porozuměli.“
Co tě vedlo k takovému kroku – sebrat se a odjet studovat jinam?
Abych byl upřímný, mně se zkrátka nelíbil ten český školský systém. To že před vás hodí knihu a řeknou vám, kdy máte zkoušky a vlastně v tu chvíli je jedinou vaší prioritou projít těmi zkouškami. Tady v Anglii jde hlavně o to, abychom si jako studenti vše vyzkoušeli a abychom tomu porozuměli. Píšeme eseje, reporty a prezentujeme různé své projekty ve skupinách – a to mě baví mnohem víc, než nějaké testy, kterých jsem měl na střední škole ve Znojmě plnou hlavu.
Co rodiče, kamarádi, přítelkyně? Nebyli trochu vyděšení z toho, že jim takhle mizíš z dohledu?
Mohu říci, že mě rodiče vždycky plně podporovali v tom, co jsem chtěl dělat. Ba právě naopak, byli šťastní, že nezůstávám ve Znojmě a celé mládí netrávím jen na jednom místě. S kamarády samozřejmě kontakt udržuji prostřednictvím skypu nebo facebooku, ale samozřejmě mi též hrozně chybí. Stýská se mi po autě, po psovi a v neposlední řadě také po přítelkyni. Ale já jsem v tomhle ohledu optimistický – jeden semestr trvá vlastně jen dvanáct týdnů, což jsou necelé tři měsíce a pak mám vždy dost dlouhé prázdniny, takže za přítelkyní létám a ona dokonce jednou i přiletěla za mnou a strávili jsme spolu skoro celý týden v Londýně.
Jak se ty osobně potýkáš s angličtinou?
Já mám vlastně takové štěstí v neštěstí, že jsem až na jednu výjimku nenarazil na žádné české studenty, což by mě asi svádělo k tomu mluvit česky. Teď už vlastně přemýšlím hlavně v angličtině, a když přijedu domů, tak mi zase třeba dva dny trvá, než se přepnu do češtiny.
Už jsi mluvil o tom, jak je v Anglii výuka dost odlišná od té klasické české… Jací jsou angličtí vyučující?
Angličtí vyučující se asi úplně liší od těch českých. Mám takovou teorii, že nejspíš pobírají za svou práci velkou sumu peněz a na tom jejich přístupu je to zkrátka znát. Student si s nimi může zabookovat konzultační hodiny a může s nimi rozebírat ten svůj daný projekt či esej. Jsou velice vstřícní, ochotní, klidní a hlavně trpěliví, když člověku něco nejde. Přeci jen v určitých hodinách jsem jako cizinec trošku nervózní, zvlášť když mám třeba mluvit, ale oni na to berou ohled a podporují mě.
„Teď už vím, kde se ve Winchesteru člověk dobře nají, kde nakoupí, kam si může sednout, když chce relaxovat a tak dále.“
Jak ses sžil s Winchesterem? Ztratil ses tam někdy?
Vtipné je, že já jsem skoro vůbec netušil, jaké město Winchester bude, neměl jsem například ponětí jak je velké. Já jsem prostě chtěl někam odjet, a tak jsem jel. Ale jsem tu spokojený. Je to malé město na jihu kousek od většího přístavu Southamptonu. Jednou jsme se s kamarádem ztratili, když jsme šli nakupovat, ale to jsme spíš brali jako takové malé dobrodružství. Teď už vím, kde se člověk dobře
nají, kde nakoupí, kam si může sednout, když chce relaxovat a tak dále.
„Plány do budoucna nemám, to asi nechám svému staršímu a moudřejšímu já.“
Neuvádí tě britské počasí do zádumčivých nálad? Přeci jen jsme v Česku zvyklí na rozjasněnou oblohu…
Tak ten první semestr byl v tomhle ohledu takový depresivní. Ale jakmile si člověk na ta šedá mračna zvykne, tak to má spíš své výhody. Protože pak se dokáže mnohem víc radovat, když se najednou vyčasí. Svítilo‑ li slunce u nás ve Znojmě, seděl jsem za počítačem. Tady se zvednu a jdu si slunečný den užívat ven, protože je to něco výjimečného.
A jaké máš plány do budoucna? Co budeš dělat po bakalářském studiu ve Winchesteru?
V Česku už bych rozhodně dostudovávat nechtěl, protože v tuzemském školním systému jsem strávil nějakých šestnáct let, když počítám i mateřskou školu, a ně‑ jak zvlášť nadšený jsem z toho nebyl. Plány do budoucna nemám, to asi nechám svému staršímu a moudřejšímu já. Možná si dám nějaký ten „gap year“ a budu cestovat po světě nebo začnu rovnou pracovat… Ale jak říkám, to je zkrátka otázka budoucnosti.