Honzy kanadské dobrodružství začalo na konci ledna 2021. Jak probíhala jeho cesta se můžeš dočíst v první části. V dnešním článku se Honza podělil o to, jak probíhala karanténa a jeho první dny ve Vancouveru.
Den 4.: Jet lag
Máme tady třetí den karantény – musím si třikrát denně měřit teplotu, po bytě chodit s rouškou, každé ráno hovor se školou, že je vše v pohodě a do toho zapisovat karanténní deník pro vládu. A tak si “užívám” karantény – Glen je výborný kuchař a každé jídlo mi zlepší náladu. Přes den stíhám zatím jen pospávat, nějaké seriály a snažím se pravidelně cvičit. Naštěstí ve Vancouveru každý den prší, takže o moc nepřicházím. Včera v noci jsem také minul časový posun a ve tři ráno jsem čekal u notebooku – mám naplánovanou poslední zkoušku na Masárně. Bohužel jsem se minul o jeden den a tak dnešní noc bude repete. Snad to vyjde na první dobrou!
Den 6.: První dopis
K tomu prvnímu psaní – i přesto, že si 3x denně měřím teplotu, píšu “karanténní deník” pro vládu, volám si denně se školou, i přesto se mě snažili kontaktovat a asi porozprávět o tom, jak se mi v karanténě daří. “Naštěstí” to zachránila česká SIMka, která tady nakonec vůbec nefunguje. Dovolávali se ale Monice, paní, u které pobývám. Ta jim naštěstí vysvětlila moji situaci, a že už vyčkávám na kanadskou SIMku.
Tak už nevyčkávám! Včera mi dorazila na ubikaci. Jenže taky nefunguje. Tedy, funguje, ale tarif mám zaplacený až od pátku, tak budou muset ouředníci ještě chvíli vydržet. V určitém slova smyslu mi to zvedlo náladu.
Karanténa bude ještě dlouhá – snažím si vytvořit režim – cvičím, povinnosti, do toho se porozhlížet po bytech a případných pracích. Pomalu a (ne)jistě se rozbíhá práce na diplomové práci a samozřejmě seriály. Až do dneška jsem si ale neuvědomoval, jak je omezující, když nemáte dobu jídla pod kontrolou a jen se spoléháte, že v osm, dvanáct a v šest najdete za dveřmi překvapení. A je to i taková loterie – jednou tam máte “porci pro dva”, jindy se tam na vás usmívá jeden tuňákový sendvič. Naštěstí se situace už vyjasnila a porce byly obratem navýšeny a vše je zase v naprostém pořádku.
To by bylo pro zatím zase vše – z karantény zatím stále nic zajímavého nevidím a jen ještě přečkat ten zbytek. 10 days to go.
Člověk přiletí do Kanady s očekáváním a chutí objevovat dnem i nocí, ale místo toho je zkoušena jeho trpělivost, kdy sleduje Kanadu jen přes okenní sklo.
Den 8.: ½ karantény
Nakonec jsem se dočkal. Slunce 7. dne karantény pomalu, ale jistě zapadá v dálce a já jen vyhlížím dalších sedm dní, které mě čekají. Nakonec to je pro mě delší, než jsem si myslel. Člověk přiletí do Kanady s očekáváním a chutí objevovat dnem i nocí, ale místo toho je zkoušena jeho trpělivost, kdy sleduje Kanadu jen přes okenní sklo.
Co mě karanténa naučila? Den je dlouhý, opravdu dlouhý. Ještě když se kvůli posunu budím kolem třetí čtvrté ranní, to to hned dostane jiný rozměr. Než jsem přiletěl do Kanady, tak jsem si naplánoval, co bych chtěl každý stihnout – diplomka, práce, ubytování, cvičení, podcasty, meditace… Nakonec mě ale doběhla motivace – s vyhlídkou dalších x dní strávených střídavě na posteli nebo na malé židli, obklopený 4 stěnami se mi nic nechce.
Pár pozitivních zpráv se ale najde! SIMka mi funguje, ještě nebyla pokřtěná hovorem, ale pár technických SMS si už vyzkoušela. A taky to vypadá, že jsem si našel ubytování, až budu muset opustit mou kanadskou rodinu, kterou mám jen na první měsíc. Není to Downtown, ale mám rok na experimentování – hlavně je to poblíž skytrainu, takže s cestováním by nemusel být problém.
Obnovil jsem číslo u kanadských ouředníků, tak doufám, že se mi dostane pocty a budu vybrán na náhodný hovor. Jeden by řekl, že je to tady samá loterie.
Den 11.: 100 hodin
Posledních 100 hodin karantény přede mnou. Dva týdny jsou opravdu dlouhá doba. O to více, když se dostane na druhou stranu světa, který zatím viděli pouze jen o půlnoci v nočním světle, unavení po cestě a zamlženými brýlemi od roušky.
Čekání na jídlo začíná být stále zoufalejší, když už hodiny předem zírám na dveře a čekám, než na ně někdo zaklepe. Víkend byl ale fajn – opět dojel kuchař a vyvařoval mi. Víkend také patřil americkému Super Bowlu a tak jsem dostal i dezert navíc a ochutnávka z jejich “televizní kuchyně”.
Někdo povinnou karanténu připodobňuje vězení a čím déle jsem zavřeným v jednom pokoji, tak nad tím více a více přemýšlím. Ale i když je to místy delší, než se zdá, tak alespoň vím, že to za 14 dní končí a není “nekonečné”.
Pomalu a nejistě také začal “hon” na part-time práci, která mi pomůže s finanční situací tady. Pořád si nejsem jistý, kam bych se chtěl vrhnout. Nejradši bych se vyhnul klasickým W&H pracím, za kterými tady často lidé jezdí. Těch jsem si již dost odzkoušel po celé Evropě. A tak jsem si domluvil pohovor s jedním poradcem z naší školy a uvidíme, kterým směrem mě nasměřuje. Nejlepší scénář by bylo si najít práci na půl úvazek rovnou tam, kde bych pak měl možnost také mít praxi, ale to je jen snový scénář. Kritické pro mě bude hlavně pokrývat náklady, i když stipendium od školy mi dalo prostor k nádechu.
Příště už snad z venku a s nějakou fotodokumentací okolí mého prvoměsíčního bydliště.
Další část si můžeš přečíst zde.
