Pokud jste si mysleli, že jste na svých cestách dobrodruzi a že jste zažili něco vážně šíleného, tak vás nechci nijak podceňovat, ale věřte, že to jste asi ještě neslyšeli historky téhle skvěle bláznivé zrzky. Jahu Řezníčková žije momentem. Miluje stopování a na kontě má takových zážitků, že nebudete chápat.
Jak dlouho dopředu si plánuješ cesty?
Jediné, co si plánuju, jsou tak nějak letenky. Já to beru jako: „Jé, levný letenky!“ a prostě je koupím. Udělám si čas v práci a pak teprve, většinou tak den/dva dopředu, někdy i v letadle, začnu zjišťovat, co to vlastně bude. Ubytování dopředu moc neřeším, ale taky záleží s kým jedu, s jakým typem cestovatele nebo turisty, a podle toho se to nějak odvíjí, ale sama za sebe to neřeším.
„Jedu stopem a mluvím s tím řidičem tak dlouho, dokud mi neřekne, že u něj můžu přespat.“
Ubytování hotel, hostel nebo třeba couchsurfing?
Ani jedno z jmenovaných. Já se většinou domluvím až na místě. Jedu stopem a mluvím s tím řidičem tak dlouho, dokud mi neřekne, že u něj můžu přespat. Takže potom většinou přespávám u nich. Přes couchsurfing už nespím. Měla jsem s tím problémy, ti chlapi očekávali něco trochu víc. Ale když si je vyberu v autě, tak mám záruku, že tam cítím nebo necítím něco divného. Určitě s sebou neberu stan, protože to je hrozně těžký. Beru co nejlehčí spacáček, mám nějakou karimatku, předtím jsem neměla ani to, a prostě to hodím třeba do nějakého polorozbořeného baráku. Když je ale hodně zima a já pořád nemám kde spát, tak prostě ťuknu u někoho na dveře a zeptám se, jestli tam nemůžu přespat.
A stalo se ti, že ti to někdy nevyšlo?
Spoustukrát. Ale pak to zkusím u někoho jinýho.
To nemáš ani nějaký wishlist míst, která bys chtěla vidět?
Většinou ne. Vždycky když člověk stopuje, tak ti lidi jsou místňáci, tím pádem vědí, co je v okolí pěkného. Takže já nejdu po tom, co je někde napsaný, že je pěkný, ale po tom, co lidi znají a byli tam. Když mi řeknou „Hele, sem by ses měla jet podívat!“, nebo „Hele, tady je festival.“, tak jedu s nima. Zjišťuju to za pochodu.
Litovala jsi někdy toho, že sis měla něco přece jen naplánovat?
Ne, průšvih to nebyl nikdy. Ale asi jsem takhle prošvihla nějaký místo, který bych měla vidět. Ale spíš získám víc než míň.
„Prostopovala jsem kromě Ruska a Kosova celou Evropu.“
Máš nějaké must-have na cesty?
Nabíječku do auta a powerbanku. To je nutnost pro mě, protože tam mám všechno – GPS v mobilu, mapy…obecně internet. Občas s sebou beru stopařskou ceduli, takovou tu mazací. A je pravda, že s sebou beru alespoň rtěnku. Občas jedu i bez spacáku, bez karimatky, bez všeho a prostě doufám, že to nějak dopadne, ale tu rtěnku beru vždycky. A taky lehký společenský šaty, protože vím, že vždycky skončím na nějaký svatbě, na křtinách, nebo někde, kde to bude trapný, když tam přijdu v otrhaných teplákách.
Využilas šaty i v Africe?
Jo. Dostala jsem se tam na svatbu. Ale vzhledem k tomu, že jsme tam byli jediní bílí, tak tam se nešlo vmísit do davu. Takže jsem přišla za nějakým člověkem a ten mi říká: „Ahoj, já jsem Erik, jsem single a tohle je svatba mýho bráchy. Tohle je nevěsty strana, tohle ženicha, kam se posadíš ty? Já tě posadím tady k rodičům!“. Dostali jako svatební dar rýč a motyku, takže to bylo dost zajímavý.
Bereš si pepřák, když jezdíš sama?
S tím jsem začínala. Hodně jsem jezdila s pepřákem, ale pak mi ho někde na Ukrajině zabavili, berou to jako zbraň, a od té doby jsem si už nepořídila nový, protože už to nikdy nebylo potřeba. Mně přišlo zbytečné tahat ho s sebou, protože já si to stejně vždycky nechám v báglu, který mám v kufru auta, takže tam je mi to většinou k ničemu.
Cestuješ hlavně sama?
Většinou s jedním dalším člověkem. Ale dost se to obměňuje podle toho, s kým se bavím. Vždycky někdo řekne: „Tý jo, to chci zkusit taky“, tak řeknu: „Tak pojeď příští víkend!“. A takhle to většinou vzniká.
Když jedeš sama, cítíš se bezpečně na těch cestách?
Dost. Bezpečně jo, ale není mi to pohodlný, protože obecně nerada cestuju sama. Takže když už do toho jdu a vyrazím na tu cestu, tak je to v pohodě, ale nikdy se mi do toho nechce dopředu. Jsem takový typ, který má okolo sebe rád lidi.
Sleduješ i jiné cestovatele?
Teď jsem právě jela se Slávkem Králem do Afriky, s Mikym Škodou mistrovství v autostopu. Jela jsem s Kubou Janatou, což je taky travel bloger. Na závodech se dá poznat spousta lidí, kteří mají svoje malý travelblogy nebo něco obdobného.
Dobrovolničíš na cestách?
Spíš ne, ale teď v Africe jsme zrovna dobrovolničili. Učili jsme v místní škole, a to byl docela silný zážitek. Bylo to hodně daleko od českého vzdělávání. Vůbec jsem nevěřila, co se tam všechno děje. Já mám vystudovanou pedagogiku a vím jakým směrem se ubíralo naše školství, a tam panuje čistá forma herbartismu (tvrdé vedení, i třeba s tělesnými tresty, pozn.aut.). Používají tam rákosky, přes zadek, nohy, ruce i záda, děti tam klečí v rohu a brečí u toho, protože neudělaly dobře úkol, nedonesly vodu, nebo nejsou dost dobře upravený. Takže jsem tam nastoupila, a půlka dětí mi tam brečela. V tom se učí blbě potom.
Snažila ses to nějak změnit?
Jojo, mluvila jsem s ředitelem, a ještě si s ním o tom budu psát. My jsme se spíš bavili o sexuální výchově, protože tam ty děti otěhotní ve 14 v 15 letech a jdou mimo školu. Takže to jsem se tam snažila zavést a myslím, že se mi to povedlo. Vypadá to, že to zavedou a budou mít nový předmět. Poslala jsem jim materiály, ze kterých mohou čerpat a tak. A ve chvíli, kdy se tam tohle vyřeší, chtěla bych tam hnout s těmi fyzickými tresty.
Takže se tam plánuješ vrátit?
Nemám tu potřebu teď momentálně. Kdybych tam opravdu mohla něco reálně změnit tím, že bych tam přijela, tak bych to udělala. Ale my si s tím ředitelem píšeme.
Jak tě vůbec napadlo letět stopovat do Afriky?
Mě baví stopovat obecně. Prostopovala jsem kromě Ruska a Kosova celou Evropu. Jela jsem i do Gruzie stopovat. Mám ráda výzvy. Našla jsem levný letenky do Afriky, za 6 tisíc ze Švýcarska, a vzhledem k tomu, že už tam Slávek byl a byli jsme domluvení, že se za ním stavím, tak jsem vyrazila. Celý plán jsem nechala na Slávkovi a chtěla jsem jet akorát kolem jezera. Což se nakonec podařilo a protnuli jsme tak čtyři země.
Jak je to se stopováním v Africe? Zastaví ti lidé stejně jako v Evropě?
Je to jiný. Je tam obecně míň aut. Na druhou stranu zastaví víceméně každý auto. Na rychlost je to možná podobný, v Evropě se možná čeká i déle. Tam ti lidé nechápou, co se děje, takže zastaví. Moc nevědí, jak stopování funguje, ale jsou z toho takoví nadšení.
Jak dlouho jste tam byli?
Slávek je tam půl roku a já jsem tam byla měsíc. Projeli jsme Tanzánii, Keňu, Ugandu a Rwandu. Zkoušeli jsme Burundii, ale tam nás nepustili.
Když přejíždíš přes hranice, jak to funguje?
Musíš mít víza. Já jsem tam měla docela problém. Normální člověk si je koupí a má je. Tam není žádné jiné kritérium než peníze. Ale já jsem si pořídila East Africa Tourist Visa, jenže mezi těmi zeměmi, pro které to platí, není Tanzánie. První jsme jeli z Keni do Tanzánie, a pak když jsem se snažila jet do Rwandy, tak mi řekli, že jsem vystoupila z East Africa zóny a že si to musím koupit znovu. Takže jsem vytáhla další stodolarovku, i po různých přesvědčováních a volání všeho, co šlo, a jeli jsme dál.
„Vyrazili jsme na lodičkách vydlabaných z kmene stromu a přistáli jsme na zebřím ostrově.“
Co africká příroda?
Naprosto nádherný. Za mě byla Rwanda nejkrásnější místo, co se týče přírody. Nádherný kopce a na všech mini políčka a všechno hrozně přírodní, nezasažený tím evropským stylem. Přestože hlavní město, oproti jiným, která jsem navštívila, je velmi vyspělé. Velké domy na každém rohu. Ale jakmile člověk vypadne na venkov, kousek za město, tak tam je to úplně panenský. Líbil se mi ten kontrast, že tam má člověk obojí. A lidé jsou skvělí. Mně se předtím nejvíc líbily Filipíny a Švýcarsko a tohle bych řadila mezi ně.
Vím, že jsi proslulá svými extrémními zážitky, tak co ty africké?
Mám jich několik. My jsme se snažili dostat do těch národních parků zadarmo, takže nás tam párkrát naháněli vojáci. Jednou jsme se prostopovali přes hlavní vstupní bránu do národního parku a pak jsme museli jít pěšky zpátky, takže jsme šli mezi těmi zvířaty, ale nakonec nás někdo odchytl autem a odvezl nás ven, že tam nemáme co dělat, že nás sežere lev nebo hyena. Do dalšího parku už jsme se dostali líp a tam jsme viděli buvoly na pár metrů, to bylo hodně intenzivní a byl to adrenalin. Buvoli, když jsou ve stádu, tak nejsou nebezpečný, když jsou dva, tak je to dost nebezpečný a když je jeden, tak je to víceméně smrtelný, cítí se nejistě a musí útočit na všechno, co vidí. My jsme viděli dva, pak jsme šli dál, viděli jsme další dva, a nakonec dvě stáda na blízko. Taky jsme viděli hrochy na blízko a podruhé jsem se viděla s žirafami na pár metrů. To bylo někde, kam jsme taky úplně neměli chodit.
Nejsilnější zážitek?
Když jsem utíkali před bouřkou do baráku, začali jsme si svlíkat mokrý oblečení, a oni v Africe nemají moc hromosvody. A zrovna do toho pokoje, kde jsme byli, uhodil blesk a vybuchlo to metr od nás. Bílý světlo, člověk chvíli nic neslyší, je to jako granát. Pískání v uších. A nabíječka, co jsme měli v zásuvce, zmizela.
Na Valentýna to taky bylo super. Vyrazili jsme na lodičkách vydlabaných z kmene stromu a přistáli jsme na zebřím ostrově. Už jsme byli trochu napitý, vypili jsme nějaký třtinový rum, a začali jsme ty zebry honit.
Očkuješ se před cestami?
Ano. Do Afriky jsem měla břišní tyfus, žloutenku, choleru a žlutou zimnici. Vzteklinu jsem jedinou nestihla, takže jsem doufala, že mě tam nic nerafne. Slávek se moc neočkuje, ten to neřeší. Ten tam pak prodělal malárii. Já jsem s sebou měla antimalarika, ty jsou docela svinstvo.
Jak se na cestách domlouváš?
Já učím angličtinu, španělštinu a němčinu a trošičku se dorozumím francouzsky. Ale když už jsem unavená, tak na všechny mluvím česky a stejně se dorozumíme. Já si myslím, že ty jazyky nejsou tolik potřeba. Lidi se bojí cestovat, ale když je člověk dostatečně střelený, všechno jde.
Asi ne úplně každému zaměstnavateli by se líbil tvůj životní styl. Jak to máš s dovolenou?
Já si veškerý čas organizuju sama, jednotlivé studenty a firmy si domlouvám. Oni jsou tolerantní a zbožňují to, že cestuju. Já jim řeknu, že tady tři týdny nebudu, takže máme dvojnásobek lekcí předtím a dvojnásobek lekcí potom. Mám stejně peněz akorát tady část měsíce nejsem. Tam, kde to chtěli pravidelně, tak jsem řekla, že to bohužel nemůžu slíbit. Mám jen 16 hodin týdně, ale stačí mi to.
Ty také jezdíš stopovací soutěže, co ti davájí?
Já jsem začínala s Mistrovstvím České republiky v autostopu, to jsem vyhrála. Pak jsem jela Lowcost race, to jsem vyhrála dvakrát, a pak jsem zkoušela třeba švýcarský mistrovství v autostopu. Nevěděla jsem o tom nic, našla jsem adresu na internetu, vydala jsem se tam stopem a doufala, že se ta událost opravdu koná. To jsme vyhráli a byli jsme rychlejší než organizátor vlastním autem. Taky jsem vyzkoušela maďarský mistrovství v autostopu, ale na první ročník jsem nedorazila, protože jsme se vybourali na dálnici a na druhým byla zima. A co mi to dává? Lidi, co jedou, jsou na stejný vlně jako já a to, že se můžu sama překonat.
Co nejlepší a nejhorší stop?
Nejhorší stop byl na cestě do Dánska, kdy jsme jely šest hodin s jednou holčinou ze závodů, která byla v jiným týmu, za klučinou, kterého jsme znaly asi dvacet minut. Po cestě jsme si stopli tureckého kamioňáka, a ten celou dobu za tím volantem spal. Jel zprava doleva, nereagoval už ani na mluvení a musely jsme na něj řvát, aby neboural. On ale nemohl udělat pauzu, protože to musel doručit do určité doby. A těch nejlepších stopů? Tuna! S jedním řidičem jsem se po cestě zasnoubila, jedni nás ubytovali, přestože sami neměli nic, tak nám dali úplně všechno. A takových příběhů s dobrosrdečnými řidiči, kteří si s námi zajeli třeba 400 km, tak těch mám neskutečně moc.
Na Lowcost race sis stopla třeba letadlo. Máš nějaké obdobné zážitky?
V Česku jsem letadlo stopla taky. Tam už jsem přišla s tím, že jsem věděla, že to možné je. A ti piloti byli tak neskutečně hodní, že se opravdu ten den letělo! Stopla jsme i několik lodí, koňský povozy, autobusy, koně a teď jsem se snažila stopnout krávu v Africe, ale to se nepovedlo, měla fakt velký rohy. Taky jsem domluvená s lidmi, že v Norsku pojedeme na prasatech.
„To jsme vyhráli a byli jsme rychlejší než organizátor vlastním autem.“
S kým plánuješ Norsko?
Napsala jsem na cestovatelskou seznamku a pak jsem udělala událost. Sešli jsme se v naprosto úžasný bandě lidí. Nechápu, jak si můžou lidi, kteří se neznají, takhle skvěle sednout. Myslela jsem si, že si vyberu jednoho člověka a s ním pojedu, ale asi pojedeme všichni.
