Ta poslední slova mi budete muset prominout, nedokážu být v tomto ohledu příliš objektivní. Abych začala úplně od začátku. Nejprve jsem chtěla psát o tom, jaký je rozdíl mezi Facebookem a Twitterem. Představovala jsem si, že nezaujatě vypíchnu všechny možné výhody a nevýhody obou těchto sociálních sítí. Jenže ve chvíli, kdy jsem si sedla a rozhodla se začít psát, mi došlo, že bych byla za pěkného pokrytce, a to především proto, že nemám profil na Facebooku a ani jsem ho nikdy založený neměla. Bylo by tím pádem dost nespravedlivé, kdybych se tu snažila rádoby poučeně porovnávat dva různé poskytovatele sociálních sítí, když o jednom z nich vím leda z druhé ruky.
Občas mi někdo z kamarádů ukáže nový příspěvek na své zdi, kde je i nově zveřejněné vtipné video, o kterém si dotyčný myslí, že bych taky ještě měla vidět. Většinu času ovšem převážně poslouchám, jak „ten face není, co dřív“ a že je tam vidět „jen samá přetvářka a faleš“ a prý je to „děsněj žrout času“. Takové řeči se ke mně dostaly jako první a jsou jedním z důvodů, proč Facebook nevedu. Další je ten, že jsem odjakživa hodně opožděný člověk a v době, kdy už téměř všichni moji vrstevníci měli založený profil, jsem já teprve zjistila, že něco takového vůbec existuje. A potom, když jsem zvažovala, že se taky registruju, nadšené ohlasy na tento web polevily a následně se začaly ohledně Facebooku šířit samé negativní vlny. Přesto s ním měl i nadále každý kolem tolik práce, že už mě nestačil varovat před Twitterem – jiným žroutem času, kterému se větší pozornosti dostalo až později.
Všeobecně je známo několik názorů. Za prvé, veškeré sociální sítě jsou zlo a jde pouze o masové nástroje, které nás přivedou do záhuby. Za druhé, sociální sítě jsou tím nejlepším, co nás mohlo potkat a život bez nich nemá smysl. Za třetí, některé sociální sítě jsou fajn, ostatní lze oželet. Tam spadá každý, kdo podporuje Instagram a nemá Tinder. Pak taky každý, kdo má Twitter, Facebook, YouTube, ale už nemá kapacitu na Pinterest atd. Já patřím do téhle skupiny taky. Uznávám totiž Facebook, ale mám jen Twitter. Úspěch Facebooku vidím v dokonalém propojení všech možných koutů světa prostřednictvím snadné komunikace a také v tom, že koncept této sociální sítě masově zaujal jako vůbec první. Avšak hlavní výhodu spatřuju v zakládání různých chatovacích skupin. Opravdu, bez legrace. Umíte si vůbec představit, jakým těžkostem je člověk vystaven, když jsou na Facebook například nasdíleny veškeré důležité materiály k maturitě a vy FB nemáte? Jenže v případě, že jste příliš pohodlní a zvyklí na život bez Facebook, tak se vám nechce nic měnit i přesto, že vám pár věcí uteče, nebo se budete muset doprošovat spolužáků, zda by vám potřebné informace někdo z nich nepřeposlal na e-mail.
Facebook je klenot, podle mě sice už ne tak zářivý jako dřív, ale stále klenot. Zato Twitter považuji za daleko cennější, za drahokam, který je ovšem mimo dosah těch, kteří nechápou jeho koncept a účel. A proto je tak opomíjený. Ale možná kdyby se i o něm natočil pořádný film, nebyl by Twitter natolik přehlížený.
Twitter si mě získal tím, že mohu sledovat nejen ověřené účty svých oblíbených spisovatelů, herců, zpěváků, sportovců a mnohých dalších, ale i všech neznámých lidiček, kteří píšou o radostech, strastech, zkušenostech a tipech souvisejících s jejich životem. Podstatné pro mě je, že Twitter je hlavně o slovech. Daleko víc než o fotkách, statusech a videích. Na Twitteru mám ráda, že člověk zde najde radu, rozptýlení i porozumění. Netvrdím, že toto tvrzení o jiných sociálních sítích neplatí, avšak podstatné je, jaký dělá na uživatele dojem. A už jsem na Twitteru nesčetněkrát četla jak ti, co mají Twitter i Facebook, FB haní a TW si pochvalují. A schválně. funguje to tak i opačně? Na Facebooku?
Twitter přináší výzvy. Vecpat svůj názor nebo myšlenku do zprávy o 140 znacích je občas nadlidský úkol.
Číst si timelinu na Twitteru mi občas připomíná jako číst si úryvky z jednotlivých knížek, co mám právě rozečtené a o kterých vím, že se mi budou stoprocentně líbit, protože jsem si je sama ke čtení vybrala. Co tweet – jedna krátká zpráva – to střípek ze života nějakého člověka, jež vám dohromady dává ucelený příběh o jeho životě a smýšlení, což je, sami řekněte, jako u knih. Mohla bych se vám tu naivně snažit nakukat, že Twitter je ta nejmírumilovnější sociální síť, ale to není žádná.
V trendech podle hashtagů můžete sledovat, co se právě na Twitteru nejvíce řeší, což je buď poslední epizoda Sherlocka nebo jiného seriálu či dění ve světě, demonstrace, teroristické útoky a další aféry typu „sorry jako“. Tím je Twitter také mimořádný – nechá vás žít si ve vlastní bublině, a přitom máte stále pojem o tom, co se děje mimo ní.
Už ani nepočítám, kolikrát se mě člověk, kterého jsem právě potkala, zeptal, jestli mám FB. Nikdo už se ale neptá, jestli mám Twitter, což je v podstatě velmi paradoxní, protože tam se o člověku dozvíte daleko více. A upřímně, mnohdy bych byla ráda, kdyby lidé, co mám kolem sebe, měli Twitter, protože číst něčí tweety může být jako sledovat jeho myšlenkové pochody a kdo by nechtěl mít tuhle superschopnost? Možná právě proto mnoho uživatelů Twitteru si zakládá anonymní účty, jelikož samotný účet je jako deník, kam může otevřeně psát, a zároveň se s někým dalším podělit o svůj pohled na svět.
Nebo si postěžovat, jelikož vůči stížnostem jsou uživatelé Twitteru neobyčejně tolerantní. Takže jestli nesnášíte pondělky, školu, zimu nebo léto, milujete podzim, filmy, jídlo, seriály a spánek, tak těžko najdete v kyberprostoru víc spřízněných duší než na Twitteru. A jestli si chcete dělat srandu z nového amerického prezidenta, nebo otevřeně kritizovat toho našeho, jste silnou většinou vítáni.
Na závěr bych zasvěcené ráda požádala, aby věnovali minutu ticha za hvězdičky, které byly na Twitteru před nějakou dobou nahrazeny srdíčky a lajkováním. Nezapomeneme…
Všem nezasvěceným vzkazuji, že mě mohou brát jako živoucí důkaz toho, že i v dnešním světě se bez Facebooku dá přežít. A to i docela hezky, aniž by člověku muselo být nutně přes šedesát.
