Přežila záněty, nádorová onemocnění, i syndrom vyhoření. Veronice Allister Jelínkové pomohl z naprostého dna biohacking. Komplexní přístup k tělu a mysli. Dnes si biohackercka sama vydává knížku Hoř pomalu, tvoří stejnojmenný blog a projekt Code of Life. Skrz něj sdílí své zkušenosti pomocí videí, přednášek či kempů a neustále dokazuje, že vzít zodpovědnost za vlastní život stojí za to.
Když jsi s biohackingem začínala, ani jsi nevěděla, že podobný životní styl existuje. Jak jsi se k němu dostala?
Před deseti lety jsem žila ve Skotsku, kde mi začaly zdravotní problémy. Trápily mě záněty močového měchýře, byla jsem pořád na antibiotikách, v nemocnicích a každý týden mi bylo blbě. Chytla jsem kdejakou chřipku. Do toho jsem studovala a na plný úvazek pracovala za barem. Denně jsem končila ve čtyři ráno a na devátou chodila do školy. Po dva a půl roce mi ale tělo dalo najevo, že už to nedává. Nakonec mi našli i rakovinu. Tehdy jsem si řekla, takhle ne. Jakmile jsem se rozhodla pro změnu, začala jsem ji kolem sebe vidět všude. A skrz chladný vzduch ke mně přišla zima. Žila jsem pět minut od moře, a protože jsem od malička běhala, cítila jsem, že přesně to potřebuji. Akorát v deseti stupních a tričku. Najednou mi začalo být skvěle, vyplavila se mi spousta hormonů a měla jsem víc energie. To byl spouštěč, který mě dovedl ke všemu dalšímu.
Jak tvá cesta pokračovala?
Například meditace ke mně přišla skrz mou thajskou kamarádku ze Skotska, se kterou jsem dělala za barem. Jenže ona moc anglicky neuměla. Radila mi tehdy, ať dýchám do břicha, ale tomu já vůbec nerozuměla. A ona mi to zase nedokázala vysvětlit. A tak zavolala svému buddhistickému mnichovi, který mě přes telefon učil, jak meditovat. Jediné, co mi řekl, bylo, abych se soustředila na svůj dech. A to stačí. Jakmile jsem to zkusila, zjistila jsem, že v tureckém sedu sice nevydržím dvacet minut, ale že i chvilka stačí. Meditovala jsem na pláži a zjistila, že mi to dělá dobře. Začala jsem se proto zajímat o mozek a neurovědu. K práci na plný úvazek a studiu experimentální a behaviorální ekonomie jsem na rok přibrala forenzní vědy. Studovala jsem tak dvě školy a dodnes nechápu, jak jsem to tenkrát mohla dávat. Taky jsem pak dostudovala jen tu ekonomii. Zmiňuji to ale proto, že při hodinách patologie mi došlo, že mě fascinuje člověk. Jenže živý. A tak jsem se začala v biologii a neurovědě dál vzdělávat.
To, co se vyplavuje během dechových technik je opravdu nelegální.
Co vše biohacking obsahuje?
Když přemýšlíme o biohackingu, zjistíme, že do něj vlastně patří úplně všechno. Člověk si totiž hackuje prostředí vnější i vnitřní. Dám příklad. Když se rozhodneš jíst lépe, ale budeš mít spolubydlící s ledničkou nacpanou nezdravým jídlem, bude pro tebe změna sakra náročná. Protože prostředí kolem ti ji ještě ztíží. Hacknutí spočívá v tom, že si ho zlepšíš. V tomhle případě by ses třeba přestěhovala. Ale zároveň musíš změnit i vnitřek, a ten pak ovlivní i okolí. Obojí se sebou vzájemně souvisí. Takže co spadá do biohackingu? Cokoli, co ovlivňuje naši biologii. Například i hraní s dechem, které je neuvěřitelné. Každého, kdo s dechem pracuje, by snad měli zavřít, protože to, co se vyplavuje během dechových technik je opravdu nelegální. Dále k mému životnímu stylu patří mindfulness, meditace, různé byliny, doplňky stravy, nootropika či měření sebe sama pomocí technologií. A mohla bych pokračovat do nekonečna… Záleží, co zajímá tebe, co si vybereš.
Kam směřuje biohacking u nás?
Projekt Code of Life jsme založili teprve před půl rokem. Chtěla jsem ho vytvořit už dřív, ale nebyl na to připravený trh, ani já. Lidi teď ale se sebou chtějí něco dělat. I když zároveň odmítají levný osobní rozvoj, který je především o hledání silných stránek osobnosti a smyslu života. To ale není jediné důležité. Musíme se na život dívat z komplexního hlediska, a proto je biohacking cesta na celý život. Náš tým pracuje na tom, aby se biohacking stal předmětem ve škole a žáci se do několika let mohli učit o celistvé medicíně. Protože vím, co změna udělala se mnou. Předtím jsem žila smrt. Pomalu jsem umírala, i když mi bylo dvaadvacet. A o deset let později jsem si uvědomila, že mám mnohem víc energie, cítím se skvěle, chci tvořit a žiji život, který bych doporučila ostatním. A nesnažím se ho zbavit, protože je utrpením.
Je biohacking prevence, nebo lék?
Spíš prevence. Ale jsem živým důkazem, že se jím může člověk i vyléčit. Spousta čtenářů se nám ozývá s depresemi a chronickými onemocněními. Ale na ně si netroufnu. Existuje škála od minus nekonečna do nuly, a pak dál do nekonečna. V té první jsem byla před deseti lety, tam má člověk závažný problém nebo nemoc. Podobné případy posíláme k naší síti doktorů a psychoterapeutů. A potom jsou tací, kteří se nachází nad nulou a chtějí se zlepšovat. Na ně se zaměřuji, protože jsem ve stejné fázi. Jde o lidi, kteří se cítí dobře, ale hledají, kam až můžou jít, co se dá ještě tunit. Těm pomohu lépe, protože si to stejné řeším sama.
Před pár lety jsem snědla sladkou tyčinku a spálila mi patro.
A jak se stravuješ?
Živiny, které dnes získáváme z potravin se úplně neshodují s těmi, které obsahovaly před sto lety. Proto mám raději jídla méně, ale kvalitněji jako většina biohackerů. Je to samozřejmě proces a experimentování. Taky mi hodně záleží na výrobě a na tom, jak se lidé chovají k planetě. I to totiž ovlivňuje náš organismus, a proto si dávám pozor na to, co si dám do těla. Navíc, pokud se nezměníme, můžeme se vyhackovat, jak chceme, ale za pár let tu nebudeme. Ve svém jídelníčku jsem zkoušela kde co. Momentálně jím všechno, občas i maso, ale málo, pomalu a vědomě. Jinak si dávám hodně čočky, fazolí, quinoy, dýně, řepy, lilků, klíčků, ořechů či semínek. Moje jídlo je často velmi barevné, vařím intuitivně. Občas držím přerušované půsty, takže jím jen v určitém časovém oknu. A to je pro mě nejklíčovější, protože pak své tělo vnímám odlišně. Ale protože jsem žena, řídím se svými hormonálními cykly, nedržím je každý den. A během menstruace dám tělu to, co potřebuje.
A nechybí ti sladké?
Dřív jsem chutě měla, a tak jsem je tělu dopřála. Ale postupně jsem se překódovala. Dnes už čokoládu nepotřebuji, chuť mívám na věci, které jsou pro jiné nejzdravější potravinou. A když si dělám brownies, tak z fazolí a kvalitního kakaa. Někdo by mi musel něco udělat s mozkem, abych sladké zase chtěla. Baktošky v mém těle jsou jiné a já už si podobná jídla neužívám. Před několika lety jsem snědla sladkou tyčinku a spálila mi patro. A to bylo hustý. Nejen, že mi nechutná, ale ještě mi fyzicky ublíží. Už ani nechci hřešit, protože vím, že mě to zabije.
Nebojíš se, že svými radami někomu ublížíš?
Samozřejmě, že ublížím. Otázka je, jestli jsem na vině já, nebo jestli si to člověk způsobí sám. Snažím se lidem neříkat, co mají dělat. Nabízím vědecké studie a svoje zkušenosti. Čtenáři si pak můžou vybrat, co chtějí, ale musejí se vnímat. Jsem totiž hodně otevřená, nejraději bych sdílela všechno se všema. Automaticky předpokládám, že si každý selským rozumem vyzobe to, co potřebuje. Ale tak to vždycky není, každý vnímáme jinak. Proto se učím nedělit se o všechno.
Můj život je kontroverze sama o sobě.
Spousta tvých témat se často považuje za kontroverzní. Jak si to vysvětluješ?
Otázkou je, co je kontroverzní? Proč jsou tak chápána třeba psychedelika? Vždyť jde o léčivé medicíny, které mohou lidem strašně pomoct. Samozřejmě za určitých podmínek, v daných dávkách a s asistencí psychoterapeuta. Nebo proč je kontroverzní meditovat v korporátu? Proč lidi děsí nahota? Nafotila jsem titulku pro Legalizaci, kde jsem nahá v ledové vaně a pro spoustu lidí to bylo nepochopitelné. Ale já jsem žena a jsem nahá, protože je to lidské. Nemám s tím problém. A mohla bych pokračovat se spoustou jiných témat. Můj život je kontroverze sama o sobě. Ne proto, že bych chtěla, ale mně se to děje a já nemůžu jinak.
Kontroverzní je i takzvaný technohacking, používání technologií na zlepšení člověka. Tohle téma je ti blízké. Jak ale souvisí s biohackingem, když sebe neměníš ty, ale technologie?
Transhumanismus je o tom, že se technologie stává součástí tebe. Vnímám propojení mezi ním a biohackingem. Protože technologie tě mění úplně stejně jako prostředí kolem tebe. Důležité je ale nebrat ji jako berličky. Pokud bude někdy například existovat enzym, který spolkneme a on nás opraví, nemůžeme se na něj spoléhat. Primárně si musíme pomoct sami. Technologie by pak měla být pouhou třešničkou na dortu. Stejně se bude vyvíjet. A já jsem za to, jednotlivě pochopit člověka i technologii, a pak se spojit, radši než jít proti sobě. Propojení mě fascinuje, protože si denně kladu otázku, jaké to je být člověk. A neustále nevím, co to znamená. Navíc, technologie může pomáhat, ale taky ublížit. To stejné platí pro meditaci, práci s dechem či otužování. Tak je to se vším, žijeme v dualitě.
Často zmiňuješ, že k tobě změna přišla přirozeně sama od sebe. Věříš, že svět se formuje podle nás, anebo je vše v naší hlavě a záleží na postoji?
Nemyslím si, že mám svobodnou vůli, ani, že ji nemám. Záleží, v jaké dimenzi žijeme. V některých se nám věci dějí, ale v jiných už svobodu mít můžeme. To si alespoň ráda myslím. Protože kdybych věřila, že se mi vše pouze děje, musím se plně oddat. Na druhou stranu, pokud se budu domnívat, že vše tvořím já, mluví proti mně behaviorální ekonomie a fakt, že naše prostředí nás ovlivňuje. To zkrátka není možné, je to iluze. Líbí se mi kombinace obojího. Ať je to jakkoli, nezměnila bych nic. V okamžicích svého života, kdy jsem věděla, že už to stejně dál nejde, mi něco uvnitř řeklo, ať se změním. A pak se spustilo vše ostatní. Když děláme to, v čem jsme silní, nejen pro sebe, ale i pro ostatní, otevře se nám celý svět. Ale musíme jít skrz strach, ne s ním.
Více o biohackingu se dočtete na stránkách Code of Life, Hoř pomalu nebo na jejich facebookové stránce.
