Je jedenáct hodin dopoledne. Sobota – takže jste si mohli přispat a se psem jdete až těsně před obědem. Ještě v polospánku koukáte nevzrušeně do mobilu a čekáte, než váš mazlíček vykoná potřebu do nedalekého křoví. V jednu chvíli dostanete zvláštní pocit. Možná je to větrem, který vám nečekaně prudce ofouknul odhalené kotníky (protože jste se na vyvenčení samozřejmě vydali jenom v kroksech), nebo je to tím, že se mezi kmeny stromů něco nepřirozeně zalesklo nebo vám možná přišlo, že v dálce slyšíte dunění bubnů. A potom se to stane. Zpoza stromů vyskočí mohutný trpaslík s kladivem v ruce a s válečným pokřikem na rtech. Za ním se žene celá horda. Všichni do jednoho mají dlouhé vousy, někteří na hlavách nosí přilbice, jiní mají kyrys nebo zelený plášť s kapucí. Jako jeden muž máchají nad hlavami zbraněmi a utíkají kolem vás jen to sviští. Stojíte jak opaření. Kouknete zpátky do mobilu a ujistíte se, že je opravdu 24. 11. 2018, a že jste tu správně a civilizace je nedaleko.
A vaše druhá myšlenka? Možná si tak úplně nepřejete být v tom 21. století. Možná byste rádi civilizaci na chvíli zašantročili, vyměnili kroksy za jezdecké boty, přidali se k trpaslíkům a utíkali s nimi do další bitvy.
Live action role playing jako způsob odreagování se
Tak dobře, no. Ten trpaslík nebyl opravdový, neproskočil sem k nám z magické brány pod zemí a až dorazí k dálnici, nebude se pokoušet porazit pekelné plechové stroje na čtyřech kolech. Ten trpaslík je normální člověk, možná vám ráno balí v pekárně rohlíky k snídani, nebo vás učí ve škole dějepis nebo utíká v sáčku a kravatě na poradu. A teď už se snad dostanu i k tomu, jak to, že se takový prodavač, učitel či právník může stát na jeden den trpaslíkem nebo vlastně čímkoliv, co se mu zrovna zamane.
To, co se tady snažím celou dobu popsat je takzvaný larp, čili “live action role playing”. Jedná se o skupiny lidí po celém Česku a vlastně i po celém světě, které se věnují rolovým hrám, tzn. po večerech šijí kostýmy a o víkendech z nich jsou nejen trpaslíci, ale též elfové, skřeti, legionáři, upíři, zombíci, středověcí rytíři a tak dále.
První larpy se odehrávaly hlavně ve Spojených státech a Velké Británii, a to už v 70. letech minulého století. Do České republiky tento fenomén dorazil až na konci let 80. a naplno se začal vyvíjet až po Sametové revoluci. Prvním příkladem larpu na českém území by mohlo být setkání přátel SHŠ Herold (skupina historického šermu) na hradě Zubštejn v roce 1987.
Dnes už je ale český larp na úplně jiné úrovni, než byl před třiceti lety. V poslední době jeho oblíbenost stoupá nejspíš právě proto, že lidé hledají možnosti, jak utéct stereotypnímu modernímu životu. Stát se válečníkem, zapomenout na deadliny ze školy či z práce, umřít s mečem v ruce… A rozhodně mezi larpisty nečekejte jen muže. Ženských hráček je sice méně, ale není radno je podceňovat.
Zášť je následována další záští.
Pojďme se ale vrátit za trpaslíkem, který kolem nás před chvílí proběhl, následován tlupou svých nejvěrnějších. Utíkal se střetnout s armádou Říše v Ďáblickém háji, porazit ji a získat zpátky moc nad bájným pivovarem.
Nedělní larp v Ďáblickém háji je jeden z těch menších, komornějších. Účastníků je dnes kolem šedesáti (na mezinárodních larpech se přitom může sejít až 800 hráčů). Jedná se o druhý ročník hry Kladiva Zášti, která je zasazená do světa počítačové hry Warhammer. Mezi vojáky Říše jsou kopiníci, ostrostřelci a Baronovi sekáči, trpasličí bojovníci jsou zas rozděleni na kopáče, železolamače a hromovládce. Před tím, než začnou líté boje, organizátoři hry kontrolují zbraně a udílejí “životy”, podle toho, jak jsou jednotliví hráči vyzbrojeni a jak pečlivě zhotovený mají kostým. Armáda říše bojuje v černých a žlutých barvách, trpaslíci mají na sobě spíš přírodnější barvy, jako jsou šedá, hnědá nebo červená. Zbraně jsou zkontrolovány, zdravotník je přítomen, orgové udílejí pokyny, vysvětlují pravidla a za chvíli se může začít!
Jak se zmocnit bájného pivovaru
Na obou stranách se bojuje nejen meči, kopími a luky, ale též po domácku vyrobenými puškami. Lesem se line vůně levných deodorantů, protože hráči po nabití pušek musí zbraň natlakovat právě plynem ze spreje. Efekt je tak dokonalý a účinný, že je hra na konci vyrušena dvěma policisty, kteří se domnívali, že v Ďáblickém háji válečníci odpalují salvu petard.
Organizátoři si pro hráče připravili hned několik úkolů. Například zmocnit se sudu z pivem, dostat se k pivovaru, přemoci upíra a jeho poskoky zombie, kteří byli ukryti hluboko v podzemí pod bájným pivovarem, rozsvítit co nejvíce loučí nebo se utkat ve střetu “pět na pět” (tzn. pět trpaslíků na pět vojáků armády).
Jedním z organizátorů je Josef Hlavinka, který studuje strojní fakultu na ČVUT. Říká, že organizace larpů není tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Každá akce musí být dopředu nahlášena na úřadech, před samotnou hrou se musel do Ďáblického háje několikrát vydat, aby obhlédnul místo, kde se bitvy budou odehrávat. Jeho dalším úkolem je taktéž vymyslet jednotlivé úkoly a pravidla bitev. On sám začínal s live action role playing v patnácti letech. “Larpování” má tak říkajíc v rodině, dalším z organizátorů (a zároveň představitel pivovarského upíra) je totiž jeho bratr Tadeáš.
Co mě nejvíc překvapilo, když jsem tu neděli byla přítomna bitvám o bájný pivovar, jak moc se normální lidé, “neherci”, dokáží vžít do svých rolí. Kdybych některé z nich neviděla jíst o přestávce cheesburgera a zapíjet ho kofolou, a kdyby se u skupiny občas nezastavil nějaký tatínek s dvěma dětmi nebo mladá dívka se psem, aby se koukli, co se to tu vlastně děje, myslela bych si, že jsem opravdu zabloudila do nějaké jiné říše.
Tatarák jako náplast na kopím probodnutá srdce
Slunce se schovalo za mraky a je dobojováno. Po lítých bojích nakonec zvítězila armáda Říše. Nikdo však dnes není nešťastný, protože za půl hodiny se celá skupina sejde v hospodě, voják si podá ruku s trpaslíkem a společně si dají po namáhavém dni tatarák.
Na závěr je nutné říct, že live action role playing rozhodně není jenom “hraní si na rytíře”. Pomocí rolových her se setkávají lidé, kteří by se jinak vůbec nepotkali. Bok po boku spolu mohou stanout dělník a politik, mohou se pohádat o boty padlého zvěda nebo si navzájem zachrání život. Je to jeden ze způsobů, jak v dnešní době internetu vystrčit hlavu z bytu a nahnat do plic čerstvý vzduch.
A až příště uvidím trpaslíka, doufám, že s ním poběžím bok po boku oblečená do kyrysu a s rohatou helmou na hlavě.
