„V normálním kině lidé sedí jako pecky a hned při titulkách se zvedají a odcházejí.“
Potkáváme se na Letní filmové škole, které se letos účastníte již po čtvrté. V čem Vás tento ročník festivalu oslovil?
Letos je to super. Když je tu člověk jako host, tak si to užívá o to víc. Chodím na filmy napříč sekcemi, ale snažím se vidět hlavně současné české filmy, abych si držel přehled. Zatím se mi úplně nejvíce líbilo Intimní osvětlení od pana Passera.
Co bylo pro Vás největším překvapením?
Lidé tady mají opravdu, ale opravdu rádi filmy. To by mě nemělo překvapovat, ale žádný rok se neubráním tomu, aby mě to zaskočilo, potěšilo a dojalo, takže to bych taky počítal. Baví mě, jak se po konci filmu tleská, jak si to diváci užívají. Třeba po projekci snímku Trhák přišel úžasný kolektivní zážitek. Není to jako v normálním kině, kde lidé sedí jako pecky a hned při titulkách se zvedají a odcházejí. Oceňuji chuť publika chodit na všechny různorodé promítání. Často jsou to neznámé tituly a za normálních okolností by pro ně mohli být i neatraktivní, ale tady si na ně vystojí frontu. To mě překvapí vždy.
Tentokrát se na LFŠ ocitáte v roli režiséra, zastupujícího současný, mladý český film, prezentující svou tvorbu. Jaké to je být „na druhé straně“?
Je to od festivalu opravdu záslužná práce, zastupovat mladé tvůrce a představit jejich filmy. Krátký film je obecně často zanedbávaný a moc se neřeší, že vůbec vzniká. Takže takové pásmo studentských filmů beru jako super příležitost a příjemné vstřícné gesto vůči mladým filmařům. Je to i šance vidět se s diváky, mít tu zkušenost, plus se na festivalu můžeme potkávat s lidmi z filmového průmyslu, to oceňuji hodně. A takové bezvýznamné plus je, že na filmy, které chci vidět, si můžu rezervovat místo. Organizační štáb je moc milý a člověk se tak cítí vítaný. A to je fajn.
Váš absolventský snímek TÁTA získal v minulém roce množství festivalových ocenění, zejména Cenu Magnesia za nejlepší studentský film. S jakými reakcemi publika jste se doposud setkal?
Obecně bych řekl, že s kladnými, ale nikdy se nezavděčíte všem. Třeba jeden můj profesor mi řekl, že je to „nedokoukatelné“, protože téma je příliš depresivní. Ale v drtivé většině jsou reakce diváků pozitivní, což mě těší.
Téma odcházení a rodinných vazeb je ve snímku velmi silné, složité. Ve vašich filmech jsou protagonisty mladí lidé, kteří hledají své místo a konfrontují se společností. Z čeho při hledání témat vycházíte?
Člověk vychází především z toho, jak vidí svět nebo částečně z toho, co zažije, ale ne že by ty filmy byly biografické. Jednoduše v životě zjišťujeme, co je pro nás zajímavé, podstatné a co má pro nás cenu řešit, nebo co jsme nuceni řešit, kvůli tomu jací jsme. Od toho se odvíjí to, jaké příběhy nás baví a má cenu jim věnovat část života.
„Ti nejlepší nejsou blbečkové, protože jinak by nebyli nejlepší.“
Jak probíhalo natáčení TÁTY, zároveň absolventského snímku?
Proces výroby byl vlastně celkem složitý, trval rok a půl a vyskytlo se spoustu problémů. Potom, když se film dokončil a měl ohlas, pocítil jsem jakési zadostiučinění, za sebe i mé mnohé spolupracovníky. Snad ani nemůžu dostatečně zdůraznit, kolik lidí ke vzniku filmu přispělo svým dílem a výsledek je i jejich zásluha. Pro mě osobně to byl úspěch a posunulo mě to dál, proto jsem rád, že jsem Tátu natočil a myslím, že i zbytek týmu to vnímá stejně.
Bezpochyby je při výrobě filmu nejdůležitější funkční tým. Co je při výběru štábu pro režiséra, když vezmeme do úvahy, ještě studentského filmu, stěžejní?
Nejdůležitější je lidská vazba. Člověk chce dělat s těmi nejlepšími, ale zároveň se musí jednat o lidi, kterým může věřit. Kdysi se některého režiséra ptali, co by dělal, kdyby měl spolupracovat s tím nejlepším kameramanem, který byl lidsky ale „blbeček“. On řekl, že to prostě nejde, protože ti nejlepší nejsou a nemůžou být blbečkové, jinak by totiž nebyli nejlepší. Třeba já se snažím hledat spolupracovníky i mimo školu, rozšířit si okruh a neustále potkávat zajímavé lidi.
Zároveň si píšete i scénáře. V čem má obecně režisér-scénárista výhody, případně nevýhody?
Je to jako každá mince, mající dvě strany. Když si je režisér schopen látku napsat, je to určitě výhoda, alespoň co se týče jistých aspektů realizace a také mu to dává velkou svobodu. Já zatím píšu spíše z nouze, nepokládám se za skvělého scenáristu a jsem otevřený spolupráci s někým, s kým najdu společnou řeč a porozumění, protože mě to může obohatit a posunout. Proč by na to člověk měl být úplně sám, když může dát šanci i někomu dalšímu. Scenáristi tady jsou a je třeba jim dát příležitost, protože jsou šikovní.
Jak tedy proces tvorby funguje u Vás?
Já jsem asi takový, že můžu řešit jenom jeden film, do kterého dávám veškerou svou energii.
„Domnívám se, že Češi by se neměli bát ani evropského měřítka.“
Před Vámi je poslední rok studia na UTB ve Zlíně. Máte už teď náměty, které byste po skončení studia rád zrealizoval?
Cítím, že bych se rád posunul dál, už se tolik necítím být studentem, takže se snažím expandovat a v současnosti píšu celovečerní scénář, to je ale zatím v plenkách. Mohu říci, že je to v duchu Táty, základní rysy jsou dost podobné. Mám ve vývoji i seriál, takovou absurdní komedii formátu sitcomu, amerického střihu, bez umělého smíchu. Na to jsem sám zvědavý. Jsem v té pozici, že kdyby to nevyšlo, tak ztracený bude jenom můj čas, což se dá zatím akceptovat.
Není neobvyklé, že v mnoha zemích režiséři vzájemně spolupracují na jednom filmu a odevzdávají si tak „know-how“, i to by mohlo být další plus pro mladé tvůrce, nejen v Česku. Jak to vnímáte vy?
Člověk se snaží seznámit s lidmi, co něco umí a být s nimi v kontaktu. I já se už snažím zabydlet v Praze a poznat co nejvíce lidí od filmu. Myslím si, že mladí filmaři by určitě měli držet spolu a ne soupeřit, protože film není fotbal, ale vzájemně se inspirovat a pomáhat si, to je ta cesta. Domnívám se, že Češi by se neměli bát ani takového evropského měřítka, zkusit točit pro Evropu, nebo celý svět. Proč taky ne?
Když říkáte, že Češi by se neměli bát a zkusit expandovat také do Evropy, případně celého světa, láká i Vás točit filmy, které by vidělo publikum například na Vzdáleném Východě nebo v pozlátkovém Hollywoodu?
Je třeba se nebát a zkusit to, ale nemluvím teď o velkých Hollywoodských filmech za stovky miliónů, ale o látkách, které jsou prostě univerzálně, emočně srozumitelné a budou je chápat lidé v širším měřítku, ne jenom v Česku, ale třeba v Německu nebo v Indii. Není mi blízké lokalizovat se v české kotlině. Chci se odlišit a tím zkusit mnohem více.
VÁCLAV HULEŠ (25)
Pochází z Kolína, studuje ve Zlíně režii a scenáristiku na Univerzitě Tomáše Bati a v budoucnu míří do Prahy. Na svém kontě má několik krátkometrážních snímků (Šimon a Klára, Bludička, Epilog), kterých leitmotivem jsou mladí lidé, hledající cestu k sobě samým, společnosti a blízkým. Zatím nejvýraznějším filmem je středometrážní drama TÁTA, který v roce 2015 získal řadu festivalových ocenění, zejména Cena Magnesia za nejlepší studentský film.