Indie je jedna z nejchudších zemí. Hygiena a zdravotní péče jsou na velmi nízké úrovni. Proč si se rozhodla vyrazit zrovna sem?
Od té doby, co se věnuji józe, jsem si říkala, že JEDNOU se do Indie vydám, abych poznala ty “pravé jogíny” a mohla se od nich učit. To, jaká je tam úroveň hygieny či zdravotní péče mě vlastně ani nenapadlo a popravdě to, s čím jsem se osobně setkala, bych nízkou úrovní opravdu nenazvala. Město, kde jsem byla, bylo velmi bohaté, tudíž s takovou tou klasickou představou nás zápaďáků o špinavé Indii jsem tu čest neměla.
Jak si jinou životní úroveň pocítila na vlastní kůži? (shánění běžných věcí, lékařská péče,…)
Shánění běžných věcí popravdě nebyl problém a například doktoři či lékárny jsou doslova na každém rohu. Všude jsou i školy a výzkumná centra pro rakovinu či cukrovku. Samozřejmě mluvím jen o městě, ve kterém jsem byla, bohužel nemám srovnání se zbytkem Indie. Jediné, s čím jsem měla trochu problém, bylo sehnat toaletní papír. Ten tam nefrčí. Až tehdy jsem plně pochopila vtipy o Indech a jejich levé ruce.
Kam přesně si vyrazila?
Na jih, do města Mysore ve státě Karnataka.
Kde jsi bydlela?
Nakonec u rodiny, která často poskytovala ubytování studentům jógy. Za svým domem měli malý domeček a ten byl kromě spodního patra celý, i s obrovskou terasou, jen pro mě.
Připadala sis někdy opravdu ztracená?
Ano. Stupňovalo se to od prvního dne a vyvrcholilo to hysterickým pláčem asi třetí den a plánováním odletu o měsíc a půl dříve. Naštěstí krize netrvala dlouho a pár dní na to jsem si svůj výlet nesmírně užívala, až se mi ke konci nechtělo letět domů.
„S takovou tou klasickou představou nás zápaďáků o špinavé Indii jsem tu čest neměla.“
Do země třetího světa si vyrazila úplně sama. Nebála ses?
Nebála jsem se samotné země, spíš cesty. Nikdy před tím jsem sama takhle necestovala, takže mě šíleně děsil dlouhý let, to, jak se vlastně z letiště dostanu dalších 300km do města, kam potřebuju, a jestli dorazím i se zavazadly. Ze samotné Indie jsem předem ani strach neměla, ale nebudu popírat, že prvních pár dní se nedostavil. Pak už ale bylo vše v pohodě.
Co ti na to řekli doma?
Nejdříve jsem přišla za taťkou, co si o tom vlastně myslí. Ten mi řekl, že mám jet, dokud na to mám čas, že je to super nápad. To mi dodalo odvahu a koupila jsem si letenku. Mamce jsem to oznámila až potom, bála jsem se, že by se mi to snažila vymluvit. Nejdřív byla vyděšená, ale hned vzápětí řekla, že sice strach bude mít šílenej, ale že je ráda, že doma nesedím na zadku a věnuju se naplno tomu, co mě baví.
„Po navštívení očkovacího centra, kde mi v podstatě řekli, že pokud se nenechám naočkovat asi proti tisíci nemocem, rozhodně umřu…“
Co vše sis musela zařídit před cestou?
Nejdřív přišlo na řadu očkování. Po navštívení očkovacího centra, kde mi v podstatě řekli, že pokud se nenechám naočkovat asi proti tisíci nemocem, rozhodně umřu, jsem se sice zprvu vyděsila, ale nakonec se rozhodla, že zvolím jen břišní tyfus a žloutenku. S sebou jsem si skoro nic nebrala, řekla jsem si, že vše, včetně oblečení, seženu až na místě. V krosně jsem s sebou měla jen podložku na jógu, pár kusů oblečení na cvičení, sváču na cestu, pár knih a léky, kdyby něco.
A co takové zařizování víza?
Na zařizování víza mám nehezké vzpomínky. Místní úředník se ten den asi rozhodl, že někomu užene infarkt, a tak mi vydal vízum, které končilo o pár dní dříve, než jsem odlétala zpět. Když jsem vznesla námitku, řekl mi, že mám smůlu, že si to holt musím přebookovat. To je ale bohužel otázka pěti tisíc, takže jsem se nenechala a prosila ho, jestli by to nešlo jinak. Prý rozhodně nešlo. Už jsem propadala panice, když najednou vytáhl nové vízum, prodloužené. Doteď nechápu, co to bylo za fór, každopádně jsem to rozdýchávala ještě hodně dlouho.
Jela si tam za jógou. Našla sis už nějaký kurz před odjezdem nebo až na místě?
Rozhodovala jsem se mezi dvěma kurzy. Z jednoho mi odepsali až pár dní před odletem, ale to už jsem samozřejmě měla zařízený ten druhý. Vedl ho Sheshadri, učitel, kterého jsem měla doporučeného hned od dvou známých. Volby rozhodně nelituji.
„Tolik potu ze mě nikdy nelilo.“
Jak probíhaly samotné kurzy jógy a jak moc těžké byly?
Ásany, tedy to, čemu my říkáme jóga, jsem měla denně kromě neděle od šesti od rána, dvě hodiny. Tolik potu ze mě nikdy nelilo. Cvičila jsem asthangu, o které jsem sice věděla, že je náročná, ale až na místě jsem zjistila, jak moc doopravdy. Jelikož Sheshadri není z těch nejznámějších místních učitelů (jsou jich tam doslova stovky), jeho shalu nás v té době navštěvovalo přibližně 5 (počet se měnil). U jiných učitelů je to kolem dvaceti, v hlavní shale jich najednou cvičí dokonce 80. Díky tomu se mi dostalo spoustu pozornosti a adjustmentu v pozicích, kterých se vám v hlavní shale opravdu moc nedostane. Jenže sem tam to má i své nevýhody. Nejednou jsem se modlila, aby nás tam bylo více a na lámání mého těla zbylo trochu méně času :). Kromě ásan jsem navštěvovala ještě hodiny pranayamy, filosofie a ájurvédy.
Co třeba školství, setkala si se s nějakou indickou školou?
Osobně ne, jen jsem je míjela na ulicích. Každopádně jsem měla ten dojem, že všichni Indové studují inženýrství. Opravdu, kohokoliv jsem se zeptala, ten byl, či plánoval býti, inženýrem.
Indii se přezdívá "kořenka světa", jak zvládl tvůj žaludek jejich typické jídlo?
Žaludek zvládal na jedničku, bohužel jen poslední týden mě cosi přepadlo, ale to byla asi spíš dehydratace, nevím.
Je nějaká lahůdka, kterou sis zamilovala?
Zamilovala jsem si snad všechna jídla. Opravdu, indická kuchyně mi chybí neskutečně. Ať už thálí či jen naan, nedala bych na ni dopustit. Pokud bych měla vybrat jednu lahůdku, byl by to gulab jamoon. Jsou to jakési koule ze sušeného mléka a krupice, máčené v cukrové omáčce s růžovou vodou. Neskutečná mňamka.
Tvoje cesta do Indie byla veliký skok do neznáma, co tě nejvíce překvapilo?
Nejvíce mě překvapilo, že to všechno bylo o tolik jednodušší, než jsem si myslela v době, co mě poprvé myšlenka Indie napadla. Říkala jsem si, že pojedu jednou, až mi bude třeba třicet, rozhodně ne sama, to by mě ukradli, no a přece až si na to vydělám. Taky nemůžu přerušit školu, takže až budu mít dostudováno. Viděla jsem spoustu překážek a přišlo mi to nereálné. Pak jsem si ale opravdu řekla, že to je to co chci, a najednou se to dalo. Ve škole jsem si obešla ředitele s učiteli a všichni mi s mým plánem na dva měsíce zmizet vyšli vstříc.
U nás jsme zvyklí na to, že vejdeme do jednoho velkého obchodu a tam nakoupíme vše, od mléka, přes zeleninu, mouku až po maso. Jaké to je ale v Indii?
V centru města jsou obrovské trhy rozprostírající se na několika kilometrech čtverečních. Tam seženete jak jídlo, tak oblečení a suvenýry. Pak jsou samozřejmě všude malinké krámečky, především s oblečením, cukrárny či lékárny. Potom je ve městech také spousta normálních supermarketů, které se od těch našich liší jen ochrankou u vchodu. Tam seženete vše, dokonce i vytoužený toaletní papír.
Indie je silně náboženská země. Tradiční indický filosofický a náboženský koncept Hinduismus je třetím nejrozšířenějším náboženstvím na světě. Jak si tě to v Indii dotklo?
Jelikož jsem měla téměř pořád nějaké kurzy, s hinduismem jsem do kontaktu tolik nepřišla, věnovali jsme se především jógové filosofii, Patanjaliho sutrám.
Co zajímavého si tam navštívila?
Snažila jsem se co nejvíce prochodit Mysore, kde jsem nemohla nenavštívit místní palác, pýchu města. Potom také Chamundi hills všetně tisíce schodů vedoucí na úplný vrchol. Mimo město jsem byla jen jednou, v tibetské vesničce Bylakuppe.
Plánuješ nějak využít získané jogínské dovednosti?
Samozřejmě ve své vlastní každodenní praxi. Do budoucna bych však i ráda nějaké kurzy vedla. Toto léto jsem měla tu čest poprvé jógu učit, a to na pětidenním soustředění tanečnic ze skupiny Mirákl. Věřím, že to nebylo naposledy, co jsem vedla lekce jógy. Moc mě to bavilo.
