Moje začátky
Vařit ses učila od malička, ale většinou bez něčí pomoci. Jak taková samo-výuka vypadala?
Jedny Vánoce jsem dostala princeznovskou kuchařku, ze které jsme s kamarádkou odnaproti po škole vařily. Bavilo mě tenkrát, že nešlo jen o hru s plastovou hračkou. Doopravdy jsem něco vytvořila. A postupně jsem si ke kuchařině vybudovala vášeň a veškerý volný čas trávila v kuchyni. Díky podpoře ostatních jsem si později připadala jako hrdinka, že v tak nízkém věku umím vařit. Učila jsem se hlavně z kuchařek nebo internetu. Poté mě ale začalo bavit recepty kombinovat a dnes už si je vymýšlím sama.
Znamená to, že ti v praxi stačilo se jednou podívat, jak se něco vaří a rovnou jsi to zvládla bezchybně zopakovat?
Určitě byly nějaké recepty, které mi nevyšly, ale nemyslím si, že by nějaké jídlo skončilo katastrofálně a nezvládla bych ho. Trocha talentu tam nejspíš byla…
Nechtěla ses tedy po základní škole vydat na hotelovou školu?
Tehdy jsem se šla s tátou podívat na den otevřených dveří. Na některých žácích hotelovky bylo ale vidět, že se nudí a jsou tam jen proto, že jinou možnost kvůli známkám neměli. V kuchyni je učili loupat cibuli a krájet brambory, ale já měla jinou představu. Sice jsem se vrátila domů s brekem, ale hecla jsem se, že se kuchařinu zvládnu naučit i sama a dokážu to během studia jiné, lepší školy. Naopak mě to spíš nakoplo.
Ráda bych vařila jídla, u kterých si neumíte představit, že by mohla existovat.
Jak jsi zvládala trénink v kuchyni a studium zároveň?
Obchodní akademie pro mě s gastronomií souvisí. Vím, že si chci jednou založit svůj podnik, a proto se ráda naučím marketing, management či účetnictví. Vaření je pro mě koníček, u kterého si odpočinu a věnuji mu veškerý volný čas. Doma jsem tedy zkoušela nové recepty či techniky a k tomu jsem normálně studovala. Až soutěž mě ale neskutečně posunula, byl to pro mě intenzivní kurz vaření.
Chtěla bys televizní zkušenost ze soutěže MasterChef ve své kariéře dál využít?
Přiznám se, že se v budoucnu na televizní obrazovce nevidím. Chci se ve vaření posouvat, a proto bych raději pracovala v profesionální kuchyni. Takové kuchařské pořady se dělají především pro lidi a s ohledem na jednoduchou a rychlou přípravu. Musela bych udělat krok zpátky a držet se na uzdě. Vytvářela bych recepty, které se dají zvládnout v domácích podmínkách a s běžně dostupnými surovinami. Ráda bych vařila jídla, u kterých si lidé ani neumí představit, že by mohla existovat a byl by to pro ně zážitek
Máš tedy pocit, že už jsi našla svůj styl vaření?
Nejspíš ještě ne. Přijde mi, že se pořád ještě hledám. Nevím, jestli zapadám do skandinávské, francouzské nebo české kuchyně. Jeden z porotců, Přemek Forejt, mě inspiroval tím, že se nijak neškatulkuje. Vaří si to svoje a je zkrátka Přemek… a já chci být jednoduše Kristína.
Potřebuji určitou úroveň stresu, abych začala makat.
Porotci vám byli jak oporou, tak největšími kritiky. Jak si umíš chyby vyčítat ty sama?
Dobře si je uvědomuji. V soutěži jsem si nikdy nebyla stoprocentně jistá, že jídlo je tak skvělé, že mě porotci pošlou rovnou na balkon. Ve chvíli, kdy jsem stála nad talířem a čekala, hledala jsem, co šlo udělat jinak. A když nějaké jídlo hodně pokazím, mám asi jen minutový záchvat vzteku, že jsem se s tím zbytečně dělala. Většinou ho pak vyhodím, vymyslím něco jiného a jsem spokojená. Ta radost pak zato pokaždé stojí.
Láká tě víc vaření pod tlakem, nebo v klidu rodinné kuchyně?
Jsem dost líný člověk, takže tlak mi pomáhá. Potřebuji se dostat pod určitou úroveň stresu, abych začala makat. Proto si vážím nedávné stáže v Taru, kde jsem nastoupila v devět a končila o půlnoci. Vaříte tam před hosty, kteří se vám dívají přímo pod ruce. Je to pro mě adrenalin, který mě hrozně posouvá. Pomůže mi, i když mi dá někdo jen nějaký úkol.
Jak přesně vypadala tvoje pozice ve stážích, které jsi podstoupila?
V restauraci Honzy Punčocháře, U Matěje, jsem měsíc pracovala jako pomocník v rámci své povinné školní praxe. Nastoupila jsem v den otevření restaurace, takže sami kuchaři se s kuchyní teprve seznamovali. To byla moje první pracovní zkušenost v profesionální kuchyni. V Taru už to bylo jiné. Domluvila jsem se s šéfkuchařem, že na týden nahradím chybějícího člena týmu. Věnovala jsem se studené kuchyni, takže salátům a předkrmům. Cítila jsem se jako součást týmu a šéfkuchař mi dal navíc ochutnat degustační menu. Ptal se mě i na názor, a nakonec jsme spolu i něco upravili.
Jídlo je pro mě umění a vyjádření šéfkuchaře a jeho kreativity.
O stáže sis i sama požádala. Dokonce jsi před pár lety kvůli propagaci poslala svůj dort do Evropy 2. Znamená to, že nemáš vůbec problém postavit se sama za sebe?
Jak kdy. Občas se do některých věcí hrnout nechci. V tomhle je super moje máma, protože je střela a nebojí se ničeho. Ale například v Taru, kde jsem byla na večeři s rodiči, jsem se s šéfkuchařem zapovídala, protože mě poznal. Nakonec mi při našem rozhovoru nabídl stáž. A kdyby mi měl tenkrát v Evropě 2 otevřít samotný Leoš s Patrikem, tak bych to neudělala. Ale já věděla, že jen nechám dort na recepci, a tak jsem se nebála.
Jídlo je pro mě možnost seberealizace
Co podle tebe musí umět dobrý šéfkuchař?
Určitě by měl zvládat organizaci týmu a vyznat se jak v kuchařině, tak cukrařině. Důležitá je také schopnost komunikace s lidmi a umět si vybrat svůj tým. No a pak je určitě potřeba kreativita.
Ty jsi od mala toužila stát se šéfkuchařem?
Jako malá jsem chtěla mít různá povolání, jednu dobu to byla i operní zpěvačka. Až v patnácti jsem si byla jistá, že budu vařit. Neustále se to ale vyvíjí, momentálně se mi zamlouvá pozice kreativní šéfkuchařky. Létala bych po světě, chodila do vyhlášených restaurací a po praxích. Pak bych přijela domů a zpracovala zážitky například do vlastního menu.
Co pro tebe znamená jídlo?
Vnímám ho jako seberealizaci a na talíři vidím dílo, ne obyčejný pokrm. Vždy si ho chci samozřejmě užít. Ale to neznamená, že jím neustále jídla z nejkvalitnějších surovin a nikdy nemám chuť na fastfood. Nebo že každá moje snídaně je načančaná. Ale jinak je pro mě jídlo umění, vášeň a vyjádření šéfkuchaře a jeho kreativity. Pokaždé přemýšlím, jak pokrm vznikl, nebo jak při něm kuchař přemýšlel.
Nejvyšší úroveň je spojení chutí, které lidi nečekají, ale nakonec spolu dávají smysl.
Často zmiňuješ, že čerpáš inspiraci pro nové recepty pouze z fotek. Jak to funguje?
Když jsem například v jedné michelinské restauraci viděla, že kuchaři připravili pastu z celeru, začala jsem uvažovat, s čím by se takové jídlo dalo ještě uvařit. Nebo jak by se daná technika mohla dál aplikovat. A to stejné mám s fotkami. Na Instagramu sleduji hodně světových kuchařů a při pohledu na jejich výtvory mě napadají nové kombinace. Člověk musí také sám hodně vařit a číst. Každý recept ho totiž obohatí. Naučí základy a začnou ho napadat vlastní recepty.
Co je podle tebe největší umění, které lze v gastronomii zvládnout?
Nejvyšší level je podle mě spojení chutí, které lidi nečekají, ale nakonec spolu dávají smysl. Nebo sladění textur. Pokud má mít jídlo lepší úroveň, mělo by být jemné, ale taky křupavé. A opravdové umění jsou hry s teplotami. Kdy zákazník například zároveň ochutná horký pokrm doplněný ledem. Ale to trvá opravdu dlouho, než se to kuchař naučí. Největší umění je také umět si udržet zákazníka.
A co se ještě musíš naučit ty?
Myslím, že existuje spousta věcí, ve kterých ještě nejsem moc dobrá. Ale ráda bych se zdokonalila v krájení cibule tak, aby se mi konečně nerozpadala a já se neřízla…
Kristína Nemčková
Sedmnáctiletá výherkyně třetí série soutěže MasterChef začala vařit už v pěti letech, kdy ji maminka volávala do kuchyně. Nedávno ve spolupráci s celou rodinou vydala kuchařku #UPGRADE. V ní kombinuje babiččiny tradiční československé recepty s těmi svými, „vylepšenými“.
Do MasterChef přihlásila Kristínu máma, a to i přes její prvotní obavy. V době castingu studovala mladá kuchařka v Americe druhý ročník střední školy a neuměla si účast v soutěži, kterou sledovala od malička, ani představit. Nyní čeká Kristínu maturitní ročník na obchodní akademii v Praze, na který by se ráda více soustředila. Po jeho dokončení plánuje studium v Londýně na světoznámém gastronomickém institutu Le Cordon Bleu.
