Díky buskingu jsi procestoval hodně zemí. Kde všude jsi byl?
Začal jsem v Praze, což se dá taky počítat. Ale první takový velký výlet byl hned do Austrálie, kde jsem strávil 5 měsíců. A jako součást toho jsem byl i 14 dní na Zélandu. Pak jsem se tedy na chvilku vrátil ještě do Austrálie. Celkově jsem tam strávil 6 měsíců zhruba. Tam jsem v podstatě začal – Sydney, Melbourne, Adelaide. Moje první větší zahraniční zkušenost s pouličním hraním.
Kde to pro tebe bylo nezajímavější?
Nejvíc mě bavilo asi Melbourne. A pamatuji si, že i v Curychu ve Švýcarsku se mi vždycky dobře hrálo. V Německu mám oblíbené třeba Lipsko.
Kde tě to naopak ještě láká si zahrát po ulicích?
Třeba ve Španělsku, tam jsem nikdy nebyl. A na ulici na Islandu. To je takový můj sen.
Ale tam je strašně málo lidí, ne?
Já vím. Ale já si myslím, že jak jich je tam málo, tak by za to třeba byli rádi. Ale nevím, jestli se to vůbec smí, hrát v Reykjavíku na ulici. Tam bych si ale zahrál rád. Ale asi pojedu příští rok do Španělska, to mě moc láká. Jo, ještě v Itálii to bylo super, u jezera Lago di Garda.
Hádám, že léto máš úplně plné, a i přes rok toho není málo. Stíháš k tomu stále ještě busking nebo skládat písničky?
To řeším poslední dobou hodně, že opravdu nestíhám psát písničky. Teď aktuálně mám strašně moc věcí na práci. Nemám na to skládání klid a musím si ho udělat. Tři dny nic nedělám, žádné emaily, vůbec nic. Udělám si třídenní oraz na chatě a jenom píšu, protože já se na to nedokážu napojit. Ono se to řekne, že člověk jenom hraje. Ale ono je s tím spojeno strašně moc plánování, domlouvání, schůzek… Což je sice fajn, ale primárně bych měl skládat a nahrávat ty písničky, aby je pak lidi mohli poslouchat a zašli následně na koncert. O což se snažím, ale je to jak s každou prací. Takže otázka byla? Jo…Stíhám? Nestíhám!
Kde bereš inspiraci na písničky?
Úplně různě. Ale nejlepší jsou lidi. Protože to, co někdy udělají, to dokáže inspirovat… Nebo čím jsou. Ale taková ta nejčastější inspirace je láska a nějaký vztah, ať už milostný nebo nemilostný.
Pocházíš z Valašska, přesto zpíváš anglicky. Co bylo tím prvotním impulsem, že jsi začal tvořit anglicky?
Já jsem totiž v šestnácti na internátu měl hodně volna, protože jsem se neučil do školy. Tak jsem se začal učit na kytaru a poslouchal jsem hodně zahraniční kapely. A začal jsem se učit zpívat jako oni – chtěl jsem být jako oni. Tak jsem zpíval anglicky. A zůstalo mi to. Když jsem začal hrát na ulici, tak jsem zase zpíval jenom anglicky – v Praze, pro turisty. Našel jsem si nějakou barvu a polohu, která mi vyhovuje. A když se snažím v češtině najít nějakou polohu, tak to nezní potom na těch nahrávkách příjemně. Proto zůstávám zatím u angličtiny.
Dostal jsi za loňský rok dva Anděly a byl jsi nominovaný na Slavíka. Nemáš pocit, že tím, že si u nás dostal takové prestižní ocenění, tak že je na tebe a na tvoji tvorbu kladený větší tlak?
Možná jo, já si to jen nepřipouštím. Já se to snažím dělat tak, jak jsem to dělal vždycky. Samozřejmě, že lidi mají teďka očekávání. Vydáš singl, který budou hrát rádia? Bude se ta deska prodávat? Ale já jsem k tomu přišel jak slepý k houslím k těm cenám. Jsem za to strašně rád, strašně si toho vážím, ale je to určitá zodpovědnost. Taková nevědomá. Ale neposeru se z toho! Je to jen soutěž, nebudu to obhajovat nebo tak něco. Prostě se to povedlo. A v hudbě je těžké soutěžit. Jestli uděláš lepší nahrávku než ten nebo ten – tak to nefunguje. Toho Anděla si vážím hodně, protože tam rozhoduje Akademie. Což jsou lidé, kteří jsou úzce spjati s hudbou – ať už jsou to kritici, producenti nebo hudebníci. Kdežto třeba Slavík, tam se to rok co rok nemění. Dneska jsem četl nominace a jsou tam pořád ta stejná jména. Ta soutěž podle mě není tak prestižní, jak ten Anděl.
Když už jsme u toho. Letos jsou nominovaní Mirai (kteří nakonec zvítězili), Poetika, Pokáč a Vojtaano. Tak kdo je podle tebe ten Objev roku?
Pokáč. Nejenom kvůli tomu, že je to kamarád. On strašně maká. Je chytrý. Ví, jak si dělat promo. Ví, co chce. Ty jeho texty jsou srandovní. Takže za mě je objevem roku Pokáč!
Vy jste spolu spolupracovali. Plánujete něco dalšího společně?
No spolupracovali. My jsme natočili jedno Lunetic demo 😀 A vlastně jsem byl v jeho klipu a dokonce jsme spolu jednou hráli na Václaváku. Kamarádíme. Ale Pokáč zpívá česky, já zpívám anglicky.
Myslíš si, že se někdy v budoucnu k té češtině dostaneš?
Hm. Já si myslím, že jednou jo. Protože jsem Čech, což je věc, kterou prostě nezapřu. U táboráku miluju zpívat české fláky. Já si i české písničky dávám do šuplíku. Ale trénoval jsem tu angličtinu a ten hlas v té angličtině je prostě takový lepší. Možná proto jsem i dostal to ocenění zpěvák roku. A kdybych zpíval česky, tak to nechceš slyšet :D. Tak jak jsem dlouho pracoval na té angličtině, tak tak dlouho bych musel pracovat na té češtině. Chtělo by to zase pár let trénovat jenom česky. Zpívat. Přezpívávat interprety. Ale jednou bude česká deska. Nevím, jestli za rok, za deset. Ale česky bych rád něco udělal. Už jenom kvůli mamce, aby tomu rozuměla.
Takže mamča si stěžuje, že ti nerozumí?
Ále, tak občas. Ale ona ví. Vysvětlil jsem jí to: „Mami, já kdybych zpíval česky, tak mě nikdo neposlúchá.“
Letos na jaře jsi jel turné po zahradách. Čím se to pro tebe liší od tvých koncertů v klubu?
Já miluju jaro. Proto chci být na jaře spíš venku než v klubu. Čerstvý vzduch. Sice je na jaře pořád zima po večerech. Ale prostě příroda – to je asi všechno. To asi chápeš. Jsi venku na zahradě na koncertě. Já bych hrozně rád šel na koncert na zahradu. Jako na jiného interpreta. Tak jsem si to vymyslel. A doufal jsem, že někteří budou chtít přijít na mě.
Plánuješ v tom pokračovat?
Jo. Tenhle rok na jaře bychom rádi udělali acoustic jarní tour.
Kdy jsi začínal s hudbou?
Od první třídy do páté jsem hrál na flétnu. Pak půl roku na klarinet. Ale tak každý hrál na flétnu, že jo… I ty… Nehrála?! Ty jsi první člověk, kterýho znám, že nehrál na flétnu. A na kytaru jsem začal až v šestnácti a na nic jiného vlastně neumím. Vždycky jsem vystupoval na nějakých školních besídkách, kde jsem se hrozně styděl.
Je to docela pozdě začít v šestnácti. A takhle jsi to vytáhl!
Joo… Mě to bavilo. Já jsem hrál každý den. A asi pořád hraju každý den.
A když cestuješ, hraješ těm lidem vlastní písničky?
Jak kdy. Ale teď když jsem byl naposledy hrát, v Lipsku, tak čtyřicet procent písniček jsem hrál svých. A to je super sledovat. Protože lidi nemají možnost znát moje písničky. A některé jsou pro ně jakože dobré, baví je a u některých prostě odejdou. Ale na ulici není úplně jednoduché nalákat těma svýma písničkama, aby lidi fakt poslouchali a udrželi pozornost. Protože cover si s tebou můžou zazpívat. Nicméně se to snažím vždycky prokládat nějak.
Která z těch tvých cest si myslíš, že tě nejvíc posunula? Ať už hudebně nebo psychicky.
Austrálie. Protože tam jsem byl sám. Tam jsem se nemohl spolehnout na nikoho jiného než sám na sebe. Když jsem byl třeba v Irsku, tak tam jsem byl na farmě. A přeci jen, z Irska koupíš letenku a jsi zpátky. Z Austrálie to je… trošku dál no. Naučil jsem se tam té samostatnosti. Z Čech z vesnice a zpíváš tam rodilým mluvčím anglicky. I to je takové ups. A co teď? Mám blbý akcent? Rozumí mi vůbec? A pak se tam zastaví řada lidí Australanů, poslouchají a třeba si i koupí cédéčko. A pak jsem si říkal: „Ty jo, to má smysl!“ Ale bál jsem se ze začátku. Maník z vesnice tam přijede hrát Australanům.
A stalo se ti, že by ti někdo v anglicky mluvící zemi řekl něco třeba k textu?
Ne. Ale od prvního singlu na druhé desce, co skládám, spolupracuju s kamarádem Angličanem a písničkářem. A i ty písničky, co byly na desce Hedgehog, jsem vždycky konzultoval s rodilým mluvčím, protože jsem Čech a nemám to najeté. Vždy jsme zkontrolovali gramatiku a tak. Ale teď mi kamarád pomáhá i s poetikou, aby to dávalo všechno pěkně smysl. To je super. Myslím si, že řada českých interpretů, kapel, co zpívají anglicky, by tohle měla dělat. Oni mají v sobě ten cit pro tu angličtinu zabudovaný, oni se tam narodili. Funguje to i obráceně, když přijede nějaký Angličan, bude tady žít patnáct let a udělá českou písničku, tak mu přeci jenom řekneme, ať vyslovuje trošku líp, nebo že to moc nedává smysl.
Takže se snažím ty texty konzultovat a nebát se upravit. Takže když to pak slyší Angličan, tak si řekne:“ Hmmm asi to není Angličan ani Američan, asi je to nějaký cápek z Evropy, ale dává to smysl.“ Já nechci znít jako Angličan ani jako Američan, já chci znít tak, aby to prostě bylo srozumitelné a hezké.
Máš nějaký plány v nejbližší době?
Teď skládám, točím, občas hraju a v lednu budu točit klip. A bude se točit i v Londýně, takže na dvakrát. Singl a klip pak vyjde nejspíš v dubnu. Pracuju i na desce, ať to stojí za to. Ta vyjde v září.
