Studovala na pěti univerzitách a vyzkoušela šest různých zaměstnání na třech kontinentech. Pětadvacetiletá Teri Urbanová má zážitků jako jiní za celý život. Bojovala však i s nelehkými výzvami. V srpnu loňského roku ztratila při bouřce v Tatrách svého přítele a málem sama přišla o život. V únoru založila blog Miss Teri, na kterém o svém příběhu otevřeně píše. „Moje motto je: Žiju, díky za to. Snad ostatní inspiruje k tomu vzít život do vlastních rukou,“ vysvětluje mladá cestovatelka.
Půl roku po nehodě ses odhodlala splnit si dlouhodobý sen a založila blog. Co bys chtěla čtenářům svou stránkou předat?
Plánovala jsem si ho založit už dlouho, ale nikdy jsem neměla odvahu. Dříve jsem chtěla sdílet cestovatelské zážitky, protože ráda píšu. Teď bych si přála sdílet svůj příběh, abych pomohla lidem s podobným osudem. Lidé mi často říkají, že je inspiruje, jak o svém zážitku mluvím. Ráda bych se ale věnovala i tematice spirituality či vědomého života.
Psala jsi například i o možnostech, jak lépe využít čas v karanténě. Jaké zvyky bychom si podle tebe měli odnést i do běžné denní rutiny?
Pro mě jsou nejvýznamnější především meditace a dechová cvičení. Snažím se také vědomě jíst a nedívat se při jídle na videa nebo telefon. Dokonce jídlu děkuji, že ho mám a přišlo za mnou z různých koutů světa. Důležitý je balanc, a především napojení na vlastní duši.
Co ale děláš kromě psaní?
Studovala jsem informační management, loni jsem v Hradci Králové dostudovala inženýra. Mezitím jsem byla na různých pobytech v zahraničí a na Erasmu. Po nehodě jsem si ale dala několik měsíců pauzu a odstěhovala se do Prahy. Teď už přes půl roku pracuji jako projektový manažer v oblasti Automotive.
Na svém blogu uvádíš, že jsi studovala na pěti univerzitách. Jak se ti to podařilo?
Ve třetím ročníku bakaláře v Hradci Králové jsem vyjela na tříměsíční stáž do robotické laboratoře na Floridě, která pracovala mimo jiné i pro NASA. Po návratu jsem složila státnice, ale na léto jsem si hned sehnala letní školu v Hong Kongu, kde jsem studovala programování v Androidu. Zatoužila jsem ale prozkoumat i Evropu, a proto jsem se rozhodla pro Erasmus v Amsterdamu. Nakonec jsem v Nizozemí strávila rok a mezitím odjela na další letní školu, na Tchaj-wan. Inženýra v Česku jsem celou dobu studovala na dálku. Asi každé dva měsíce jsem jezdila domů, abych se viděla s rodinou a ukázala se ve škole. V posledním ročníku jsem se vrátila na semestr na Tchaj-wan a učila se informatiku, čínštinu, ale i windsurfing.
Zatímco jsem na Erasmu v dešti rozvážela pizzu na kole, chodili ostatní na party.
Vyzkoušela jsi paragliding, meditovala s mnichy v klášteře a ušla poutní Svatojakubskou stezku. Jak ses k dobrodružnému cestování dostala?
Částečně mě k němu vedl můj táta, protože lezl po horách. Vždycky se mi líbilo spaní ve stanu a v přírodě, byla jsem na to od malička zvyklá. Předloni jsem byla třeba stopovat v Norsku, dojela jsem také na kole z Amsterdamu do Belgie.
Co bys doporučila mladým cestovatelům, aby mohli i během studia vyrazit za hranice?
Cestovala jsem opravdu levně a šetřila. Na Tchaj-wan jsem si například vydělávala v Amsterdamu, kam jsem jela v létě na dva měsíce jenom pracovat. Potřebovala jsem asi sedmdesát tisíc korun, vypočítala jsem si tedy, že musím odpracovat kolem dvanácti hodin denně šest dní v týdnu. Měla jsem proto většinou dvě až tři práce najednou. Takhle intenzivní program jsem ale měla jenom chvíli, abych pracovní nálož zvládla. Cestování byl můj velký sen a nevadilo mi se mu přizpůsobit. I když to znamenalo, že zatímco jsem na Erasmu v dešti rozvážela pizzu na kole, chodili ostatní na party. Dovážení jídla na kole jsem si zamilovala, sportovala jsem, poslouchala hudbu, a vydělávala. Pro začátek je nejdůležitější se odvážit, dobrý start je Erasmus nebo letní školy.
Neměla jsi pocit, že bys musela cestování obětovat čas na studium a dobré známky?
Většinu času jsem se snažila získat stipendium, učení jsem se proto věnovala poměrně hodně. Vždycky jsem si rozvrh uspořádala tak, abych vše zvládala. Uskromňovala jsem se hlavně v nakupování, i v Česku nerada utrácím za věci, které mi nedávají smysl.
Po delší pauze si pro nás ale blesk přišel, upadla jsem do bezvědomí a nevěděla, co se děje.
Cestování jsi podřídila velkou část svého života. Proč je pro tebe důležité?
Situace, které v zahraničí zažívám, mi ukazují nový pohled na život. Vidím každodenní problémy z jiné perspektivy.Miluji do hloubky poznávat jiné kultury a učit se od nich. Cestování má pro mě i velkou sebepoznávací hodnotu.
Při bouřce v horách jsi loni v srpnu ztratila svého přítele. Jak jste se při tvém intenzivním cestování poznali?
Se Slávkem jsme se seznámili na trhu pracovních příležitostí několik týdnů po tom, co jsem se vrátila z Tchaj-wanu. Zapovídali jsme se a začali randit. Chtěli jsme spolu po státnicích odjet do Asie, ale přes léto tam nebývá ideální počasí. O prázdninách jsme proto cestovali po Česku nebo Slovensku a Asii nechali na podzim. Už jsme se k ní ale nedostali.
Dokázala bys popsat, co přesně se v Tatrách stalo?
V den nehody jsme si naplánovali výlet, na který kromě nás vyrážela spousta lidí. Svítilo nám sluníčko, pouštěli jsme si písničky a zažívali horskou idylku. Pak se ale kolem poledne začalo kazit počasí. Od táty jsem věděla, že bouřky v horách jsou hodně nebezpečné, a tak jsem se začala bát, ale Slávek mě hrdinsky uklidňoval. Nebyli jsme nezkušení, přesto jsme bouřku nečekali. Najednou začalo hrozně pršet, vůbec jsme neviděli na cestu, ale potřebovali jsme se dostat z vrcholků, kde byla bouřka nejhorší. Nikdo kolem nevěděl, jestli stát na místě, nebo pokračovat. Dokonce jsem v jednu chvíli navrhovala, že tam zůstaneme.
Přesto jste se nakonec rozhodli vydat se dál…
Slávek mi říkal, že nevíme, jak dlouho budeme pod deštěm stát, měli jsme promočené boty a byla nám zima.. Blesky dokonce na chvíli polevily, mysleli jsme si, že jsme z nejhoršího venku. Během cesty jsem se bála chytat pomocných řetězů a přemýšlela, jestli s sebou nemáme něco, co by blesky přitahovalo. Postupovali jsme dál, po delší pauze si pro nás ale blesk přišel. Upadla jsem do bezvědomí a nevěděla, co se děje. Bylo mi špatně, motala se mi hlava a cítila jsem kouř.
Nakonec jsem na srázu čekala asi tři hodiny, protože kvůli počasí nemohl vrtulník vzlétnout.
Viděla jsi někde kolem sebe Slávka?
Měla jsem v hlavě obraz, jak padá, ale nevěděla jsem, jestli je to pravda. Všude byly rozházené věci a hrozně mě bolel kotník. Nejspíš se někde zasekl, což mi zachránilo život. Do Slávka totiž uhodil blesk a tlakovou vlnou ho shodil dolů. Všichni doktoři mi říkali, že je zázrak, že žiji. Křičela jsem na vrcholky jeho jméno, utíkala i se zraněnou nohou a postupovala dolů po nebezpečném srázu. Dostala jsem se pryč z vrcholku, nakonec se ale kvůli bolesti už jen šoupala po zadku. Ve chvíli, kdy jsem málem sletěla ze srázu dolů jsem si však uvědomila, že když se mi něco stane, nikomu nepomůžu. Z čísla, které jsme si při vstupu do areálu prozřetelně uložili do telefonu, jsem zavolala vrtulník.
Za jak dlouho tě záchranáři při trvající bouřce našli?
Nařídili mi, ať zůstanu na místě, že pro mě za dvacet minut přiletí. Při dlouhém koukání dolů ze srázu jsem samu sebe snažila přesvědčit, že bude vše v pořádku. Nakonec jsem čekala asi tři hodiny, protože kvůli počasí nemohl vrtulník vzlétnout. Bylo mi na omdlení a kvůli zraněné noze jsem se nemohla hýbat, ale musela jsem to vydržet. Když pro mě záchranáři přiletěli, řekli mi, že se pro Slávka vrátí. Protestovala jsem, ale pochopila, že nic nezmůžu. Nechali u mě záchranáře, který mě ošetřil a letěli zachraňovat další. Dozvěděla jsem se, že kolem byla spoustazraněných lidí, kteří potřebovali pomoc. Při opětovném příletu helikoptéry jsme se báli, že nás smete poryv vzduchu, který vrtulník zvedal, z příkrého kopce dolů.Nakonec nás ale záchranář úspěšně nacvakl na lano a odletěli jsme.
Co se dělo, když jsi byla konečně v bezpečí?
V nemocnici nikdo nevěděl, co se mi stalo a jak je na tom Slávek. Dokonce se mnou v tu chvíli chtěl někdo dělat rozhovor do televize. Byla mi hrozná zima, nemohli mi proto ani napíchnout žílu, ale nic s tím nedělali. V jednu chvíli mi sestřička řekla, že se jí určitě podaří mi krev odebrat podobně jako mému kamarádovi. Dala mi tenkrát hroznou naději, ale spletla se. Od táty jsem se přes telefon dozvěděla, že Slávek už není. Musela jsem to následně volat jeho rodičům, což bylo strašné. Nadšeně se mě totiž hned ptali, jak se nám daří…
Uvědomila jsem si, že minulost nezměním, ale můžu ovlivnit svůj život.
Jak jsi zvládala první měsíce po nehodě?
Celá situace byla neskutečně těžká. Také bylo náročné vidět radost a vděk svých rodičů a zároveň pozorovat smutek a bolest těch Slávkových. Cítila jsem strašnou vinu, že jsem naživu já, a ne on a bála jsem se, že mi to budou vyčítat. Zachovali se ke mně ale úžasně. Postupně jsem se v různých spirituálních zážitcích snažila do hor vracet a se Slávkem se spojit. V hloubkové meditaci jsem zjistila, že blesk nejspíš uhodil i do mě, a že se mi v tu chvíli vyměnily duše a ta stará zemřela. Blízcí na mě pozorují, že jsem se povahově změnila a mám i jiné zájmy.
Jakým způsobem jsi přistupovala ke svému procesu hojení?
Dovolila jsem si smutek naplno prožít. Snažila jsem se pochopit, proč žiji a jak se životem naložit. Jezdila jsem za Slávkovou rodinou a věnovala se dýchacím metodám nebo řízeným meditacím, ve kterých jsem se Slávkem mluvila. Na jaře jsem se účastnila pobytu Zrození Bohyně, kde jsme ze sebe pomocí dynamických meditací setřásly bolest a smutek. Skrz meditaci, která měla lidi dovést k vlastnímu porodu, jsem se prodýchala do chvíle nehody. Viděla jsem všechno, jak se stalo, také jak jsem bojovala o život, ale vrátila se zpět na zem, protože ještě nebyl můj čas. Cítila jsem obří vděčnost, že tu můžu ještě zůstat.
Neexistuje univerzální recept. Napadají tě ale nějaké rady pro ty, kteří si prochází něčím podobným?
Uvědomila jsem si, že minulost nezměním, ale můžu ovlivnit svůj život. Zásadní pro mě bylo poslouchat svoje tělo. Nechtěla jsem bolest ukrýt do podvědomí, abych ji jednou musela o to hůře vytahovat. Začala jsem se věnovat pianu, které mě neskutečně uklidňovalo. Také mi pomáhalo sledovat příběhy lidí, kterým se stalo něco podobného. Propracovávala jsem se k tomu, abych si nic nedávala za vinu. Ani horám nic nevyčítám a vím, že se do nich vrátím. Vyhledávala jsem také knihy o smrti, chtěla jsem pochopit, že se jí nemusíme bát. Vždy si vybavím jednu zvláštní větu, co mi Slávek řekl, když jsem se ho v bouřce ptala, co budeme dělat, pokud do nás práskne blesk. S úsměvem mi tenkrát odpověděl, že se z nás stanou superhrdinové.
Příběh Teri můžete sledovat na jejím blogu Mystery of Miss Teri či Instagramu.
