Dvě kamarádky, které se spolu znají už hrozně dlouho. Na střední, tehdy ještě se třetí Aničkou, která s nimi profil začínala, objevily kouzlo kaváren. Přišlo jim líto se o jejich putování po kavárnách s někým nepodělit, a tak vznikl instagramový účet Spadla Anička do kafíčka. „Chození do kaváren je pro nás takový ten koníček, který člověka neuvěřitelně baví, ale stojí ho dost peněz. Někdo rybaří, my chodíme na dobroty a kafe,” dodávají.
Tahle doba nepřeje asi vůbec ničemu, a rozhodně ne kavárnám. Co bude první věc, kterou uděláte až se všechno otevře?
Áňa: Vzhledem k tomu, že chození do kaváren patří k našemu každodennímu životu, určitě naše první cesta povede tam. A taky zajdem na pivo.
Do jaké kavárny půjdete?
Anička: Mně hodně chybí Cafe Letka na Letný. Je to sice taková celkem mainstreamová kavárna, ale má moc příjemný interiér a atmosféru. Hlavně ji mám spojenou s hezkými vzpomínkami. Pak máme také v plánu vydat se prozkoumávat budapešťské kavárny.
Jak často chodíte za normální situace do kaváren?
Anička: Na to se skoro stydím odpovědět. Je to různé. Někdy zvládneme během dne tři až čtyři, to hlavně když jsme na dovolené, někdy nezajdeme do kavárny celý týden.
Áňa: Bývalo to horší. Teď už to není jako když jsme začínaly a byly v Praze na střední. To vedla první cesta ze školy rovnou do kavárny.
Takové cestování po kavárnách může být občas dost náročné vzhledem k množství kofeinu. Kolik nejvíc jste vypily za jeden den káv?
Áňa: To bylo asi když jsme ještě pracovaly v kavárně. Tehdy jsem jich zvládla i sedm za jednu směnu. Myslím, že to byl můj strop, víc už bych jich nedala. Když ale chodíme do kaváren jako zákaznice, ochutnáváme i jiné věci než kávu.
Anička: Já jsem taky dala sedm. To už mi pak těkal celý svět a ten večer jsem nespala asi do dvou.
Podle fotek na vašem Instagramu už jste vyzkoušely, co se světa kávy týče, skoro všechno, co se dá. Co byste označily za nejdivnější kávu, jakou jste kdy pily?
Anička: Vzpomínám si na kávu, kterou jsme měly asi před rokem a půl na výletě v Liberci v Kafe Kytka. Jmenovalo se to Louskáček a už podle názvu mě to zaujalo. Byla to káva s oříškovým rumem a šlehačkou, nahoře ještě posypaná oříšky. Přišlo mi to jako hrozně dobrý nápad, ale bylo mi z toho pěkně zle. Takže do takových experimentů já už se nepouštím.
Áňa: Já si zase vzpomínám, že jsme jednou takhle jeli autem a u silnice stál stánek s točenou zmrzlinou. V nabídce měli ice coffee. Tak jsem si ho dala, a byla to taková ta ledová káva, která se prodává v tetrapaku a v ní byla točená zmrzka. To bylo asi nejzvláštnější, co jsem kdy pila já. Ale bylo to moc dobrý.
Když se řekne káva, lidé ji často mají spojenou s nějakým dobrý dortem, čokoládou, nebo právě rumem. Co podle vás neodmyslitelně patří k šálku kávy?
Áňa: Pro mě není káva o tom, s čím ji piju, ale spíš, s kým a kde ji piju. My do kaváren nechodíme vyloženě za kafem, ale hlavně za atmosférou a interiérem. A taky myslím, že je to pro nás už takový rituál. I proto si nedělám kávu doma.
Anička: Dost lidí vám řekne, že ke kafi se skvěle hodí dort, nebo že k pivu se skvěle hodí svíčková. Ale já to tak nemám. Když mám na jazyku výbornou chuť svíčkový, nechci její chuť přebíjet pivem. Když mám výbornou kávu, nechci její chuť přebíjet něčím jiným. Ráda si vychutnávám všechny chutě samostatně. Ale když mají někde fakt lákavé dorty, samozřejmě si dám.
Áňa: Takhle to mám taky, káva má sama o sobě dost výraznou chuť, takže myslím, že se toho k ní už moc nehodí.
Kdo je váš kávový favorit?
Anička: Záleží, jestli mluvíš o kavárně, kávě, nebo třeba baristovi. Jestli o kávě, tak já nemám ráda, když je moc ovocná. Aby všichni rozuměli – ovocná znamená kyselá. Mám ráda, když je to něco mezi.
Áňa: Já mám zase ráda filtr právě s ovocnými tóny.
A co se týče těch baristů, které jsi zmínila…Do jaké kavárny zajít za nejhezčími baristy?
Anička: Tak to je těžké. Myslím, že o tom budu dneska ještě dost přemýšlet. Rozhodně vím, kam nezajít za hezkými baristy. V Praze je kavárna Jen a tam pracují samé holky. Takže tam můžete zajít za hezkými baristkami. Ale jinak mi přijde, že se to jimi všude jen hemží. Třeba když jsme byly naposledy v kavárně Typika, tam byl jeden moc hezký!
Áňa: Já, když jsem byla před několika lety v SuperTramp coffee, tak jsem tam kvůli hezkému baristovi zakopla o práh. Ale jak říká Anička, najdou se skoro všude. Hlavně když jsou sympatičtí.
Co dělá dobrou kavárnu dobrou kavárnou?
Anička: Já si myslím, že to musí být taková vyvážená kombinace. U mě hraje velkou roli zajímavý interiér. Potom musí být milá obsluha. Bohužel znám i kavárny, které ví, že tam lidi díky jejich popularitě stejně přijdou, ať už se bude obsluha chovat jakkoliv. Proto jsou mi v tomto sympatičtější rodinné kavárny, kde si váží každého člověka, který si k nim přijde něco koupit. Takže za mě obsluha, interiér a pak taky neotřelá nabídka.
Áňa: Podle mě hodně záleží na tom, co v kavárně člověk hledá. Jestli ho baví útulné kavárničky, nebo dá přednost vyladěnému interiéru od designéra. Stává se, že člověk přijde do kavárny a hned na první pohled vidí, že si tam dávají doopravdy záležet, aby byla naprosto perfektní. Jindy je na stěně namalovaný jednorožec a v nabídce rádoby vtipné hlášky. Ale rozhodně žádnou kavárnu neodsuzuji. Každému sedne něco jiného a i to nás na tom baví.
Říkaly jste, že jste si vyzkoušely kavárnu i z jiné strany než jen jako zákaznice. Vzpomenete si na momenty, které spolehlivě naštvou každého baristu?
Anička: Myslím, že všechny baristy úplně nejvíce štvou otázky typu, kde je záchod a jaký je heslo na Wifi, když jsou všude na záchod šipky a heslo napsané na lístku. Nebo když si někdo objedná kafe, vy se ho zeptáte, jaké si dá, a on vám řekne ať mu nějaké vyberete. To se dělá těžko. Něco jiného je, když baristovi řeknete, ať vám udělá svoje nejoblíbenější. To ho třeba i potěší a kolikrát ochutnáte hodně nečekané věci. A taky mě mrzelo, když zákazníci přijdou, štěknou, co chtějí, a ani nepozdraví.
A teď to vezmeme z druhé strany. Kdo je typický kavárenský povaleč?
Áňa: Řekla bych, že poměrně stereotypní příklad jsme asi my. Fotíme na analog, potulujeme se po Vinohradech a kavárny tvoří důležitou část našeho životního stylu. Myslíme, že jsme součástí toho, čemu se říká Pražská kavárna.
Čím to podle vás je, že se v kavárnách vždycky potkávali největší bohémové, umělci a přepisovala se v nich historie?
Áňa: Možná proto, že kavárna je takové místo, kde se člověk zastaví, dá si něco dobrého a přemýšlí, nebo potkává zajímavé lidi a prostě tráví čas. Některé kavárny mají takovou zvláštní atmosféru a často jsou to hodně specifická místa.
Anička: Já si myslím, že je to tím, že je v kavárnách hodně neformální prostředí. Člověk tam většinou nejde, aby byl produktivní, ale nakonec z toho může něco vzejít. Nebo aspoň já to tak mám.
Ke správné atmosféře patří i hudba. Co pro vás znamená kavárenská hudba?
Anička: Jakýkoliv playlist ze Spotify, který má v názvu Coffeehouse. Často klidná indie-rocková hudba. Je to pro mě důležitý aspekt. Vždycky mě potěší, když sedím v kavárně a hrají tam příjemné písničky. To mám pak vždycky chuť jít za tím baristou a říci mu to. Většinou to neudělám, protože se stydím. Nebuďte jako já.
Áňa: Já taky doporučuji chválit playlisty, protože z vlastní zkušenosti vím, že to baristům udělá většinou fakt radost.
O kavárenství máte hodně poznatků. Nepřemýšlíte, že byste si otevřely něco vlastního?
Anička: Hodně dlouho jsme to plánovaly, ale už nás to přešlo. Pracovaly jsme v jedné kavárně, která nebyla v té době úplně promyšlená. Nebylo to stavěné na to, aby se tam vařilo, takže jsem musela třeba smažit vajíčka na plotýnce hned vedle kávovaru, zatímco jsem někomu připravovala kafe. Tahle zkušenost mě od toho úplně odradila. A taky vím, kolik je zatím práce a úsilí. Myslím, že otevřít si vlastní kavárnu chce hodně odvahy. Zvlášť v dnešní době, kdy člověk neví, co může ještě přijít. Hrozně obdivuji, že i teď někdo sem tam otevře nový podnik. Což mě hrozně baví, ale sama bych do toho nikdy nešla, takže smekám.
Áňa: Myslím, že než se do toho někdo pustí je potřeba si to dobře promyslet. Musíte mít estetické cítění, je potřeba aby byl člověk ideálně sám barista, aby ho ta káva fakt bavila a zároveň musí mít člověk v sobě takové ty business skills. A to se nestává úplně často. Bohužel.
Když teď nemůžeme nikdo chodit do kaváren, lidé se učí kávu připravovat doma. Připravujete si doma kávu i vy?
Anička: My jsme si teď na byt koupili džezvu a připravujeme si kávu z ní. Kupodivu to není taková věda, jak jsem si vždycky myslela. Kupujeme si do ní hlavně kávu z místní liberecké pražírny Sweetcity. Když občas někdo navrhne, že si ji dáme po obědě, neodmítnu.
Áňa: Já jsem v průběhu let zjistila, že jsem vlastně spíš na čaj. Kávu si dávám, jen když vím, že mi ji někdo připraví opravdu dobře. Doma se mi nikdy nepovede podle mých představ, takže si radši počkám, až mi ji někdo udělá.
Není to tak dlouho, co bývala zázrakem rozpustná káva. V poslední době ji ale dost lidí zatracuje. Je to i podle vás to největší zlo?
Áňa: I ta má svoje místo. Ale my jí zas tak moc nepijeme, také proto, že nepatříme k lidem, kteří by bez každodenního kafe nedokázali fungovat. Občas se ale hodí.
S mlékem, nebo bez?
Anička: Bez. Já s ním zachraňuju jen ty krizová rozpustná kafe na brzkých ranních přednáškách.
Áňa: Za ty roky jsme se propily od latté, cappuccina, přes flat white až k filtru. Takže teď už spíš bez mléka.
Co si myslíte, že by nám řekli Italové na espresso tonic, nebo espresso Martini?
Anička: Já nechci být nějak zlá, ale myslím si, že Italové ani neví o nějakém espresso tonicu. Což je mimochodem úplně skvělá věc. Popravdě mi připadá trochu zvláštní, že máme Italy zafixované jako kavárenskou velmoc, ale to už dávno není pravda. Moderní kavárenství je už někde úplně jinde.
Kde?
Anička: Myslím si, že současná kavárenská generace je už spíš zvyklá na výběrové kávy. Ty se dají najít i v Itálii, ale bývají i třeba v Kodani, ve Švédsku, ale i v Česku teď vzniká ohromná spousta dobrých pražíren.
Když ne do Itálie, do jaké země se mám vydat, když chci poznat kvalitní moderní kavárenství?
Áňa: Já myslím, že úplně klidně stačí zůstat tady.
Anička: Ani bych nezvládla vyjmenovat, kolik je tady nových pražíren. Takže i v Česku narazíte na fakt dobrou kávu. Ale z těch zahraničních si myslím, že se jako taková kávová meta považuje Berlín. A pak taky severské země jsou na to fajn. Jen člověk musí počítat s tím, že si tam za kafe dost připlatí. Za to, kolik tam dáte za jedno kafe, tady můžete mít dvě a půl.
Na začátku jsme mluvily o nelehké době pro kavárny. Zajdete si na kávu i teďka?
Anička: Pro tyhle případy mám vždycky v kapse svůj vlastní skládací termohrnek a když to jde, dám si ráda kávu, nebo i něco dobrého. Byla jsem teď fakt hodně dlouho doma a každý den jsem přemýšlela, do jaké dobré pekárny si udělám procházku, což mě dost bavilo, moc doporučuju.
Áňa: Já jsem na celkem malém městě, takže úplně moc příležitostí nemám. Ale když jsem v Praze, ráda zajdu podpořit své oblíbené kavárny.
Máte pro nás nějaký tip na fakt dobré kávové okýnko?
Anička: Já jsem z Prahy, ale teď studuji v Liberci. Tady bych doporučila určitě bistro Široká, to je super. Mají tam spoustu sladkostí a já většinou nevím, co dřív. Ale v Praze bych doporučila určitě Triko kafe a koloniál.
Áňa: Já bych doporučila Super Tramp. Je to jedna z kaváren, do kterých se neustále vracím. Naposledy jsem tam byla na šípkovém čaji, který mají vždy v zimě, a ten je úplně skvělý.
Co byste v téhle divnodobě vzkázaly kavárnám a všem kavárenským povalečům?
Anička: Aby se všichni drželi, protože to prostě zvládneme. Co nejdříve to snad pomine a pak určitě budeme moci chodit na kafe a dobroty jako dřív. Jsem z téhle situace nešťastná, jako všichni. A hrozně si přeju, aby zkrachovalo co nejmíň podniků. Bohužel je mi jasné, že ne všem se to povede. Je ale spoustu míst, u kterých by mě to doopravdy mrzelo. Takže vzkaz pro kavárny je, držte se, stojíme za Vámi. A kavárenským povalečům vzkazuju, nebo skoro nakazuju: “Podpořte svoje oblíbené podniky, ať máme kam chodit až to skončí.” Skoro každý zatím najde v peněžence tu stovku, aby je mohl podpořit.
Áňa: Já asi nemám, co dodat, řekla jsi to krásně. Snad jen to, že se určitě všichni brzy potkáme v nějaké kavárně.
