Jak tvá cesta vypadala?
Šlo o International Staff Exchange Program, který zprostředkovával výměnu skautských vedoucích. Jela jsem do Virginie přes organizaci Boy Scouts of America, což je americký skaut, víceméně jen pro kluky. Jejich tábory trvají vždy jen týden, pokaždé ale v různém počtu účastníků. Někdy jsme měli i pět set, jindy jen devadesát lidí. Postupně si plní Eagle Scout (skautské ocenění, pozn. red.), tím, že dělají jednotlivé odborky (testování různých schopností, které musí skauti prokázat pozn. red.), kterých je asi přes sto. Získat ho trvá i několik let.
Co přesně jsi v táboře dělala ty?
Všichni účastníci si před začátkem pobytu vyberou, jaké odborky chtějí plnit, a o ty se pak celý týden snaží. Můžou si zkusit třeba vodní aktivity, robotiku nebo i střílení. A na konci pak uvidí, zda uspěli. Já jsem se starala právě o tenhle program, dětem se zase věnovali jiní lidé. Kemp byl jinak opravdu obrovský – s jezerem, jídelnou, administrativní budovou, střelnicí, tábořištěm a dalšími prostory pro jednotlivé aktivity. Strávila jsem tam šest týdnů a zbytek času procestovala.
Proč jsi se pro výměnu rozhodla?
Mým prvotním cílem bylo jet někam přes školní rok do zahraničí. Ale nechtěla jsem do USA. Nakonec mi to nevyšlo – kvůli financím, ale taky jsem odmítala opakovat ročník. Takže tohle pro mě byla skvělá příležitost, jak se dostat z Česka skoro na tři měsíce. A navíc se skautem. Už jsem se smířila i s USA. Navíc to bylo v podstatě Work and Travel, protože jsem dostávala plat.
Myslíš si, že bys vnímala USA jinak, pokud bys nejela se skautem?
Moc velká očekávání jsem neměla, ale říkala jsem si, že jedu za skauty. Za lidmi, kteří mají stejné hodnoty jako já. Na skautingu je skvělé, že když jedete třeba do Norska a nemáte kde přespat, můžete napsat místním skautům, jestli vám pomůžou. Samozřejmě tam všichni byli milí a hodní, ale působili na mě strašně puritánsky a uzavřeně. Opravdu se chovali tak, jako by Amerika byla nejlepší zemí na světě. A s tím se mi těžko vyrovnávalo. Jsem strašně ráda za Evropu, její mentalitu, a především skauting. Na druhou stranu, já mám k Americe odjakživa kritický přístup, který už mi někdo jen tak nevezme.
Je skaut v Americe hodně rozdílný od toho našeho?
Ano. V americkém skautu pro holky jde opravdu jen o prodávání sušenek. Je to skoro jako taková jejich byznys škola. A teď si nedělám srandu. Ty sušenky jsem měla a musím uznat, že jsou fakt dobrý, ale to je tak vše. Ani ti kluci nedělají to, co skauti u nás. Nerada bych na ně ale házela špínu, mají to jednoduše jiné. Většina z nich to dělá za účelem získání Eagle Scout, což jim pak hodně pomůže v životopisech nebo přihláškách na vysokou. I vedení táborů se dost liší. Zatímco oni mají všechno předepsané, my tady celé tábory vymýšlíme sami.
Jak ho za oceánem vnímají?
Jako prestiž. Když si někdo Eagle Scout opravdu splní, tak si ho tam pak hodně váží. Je totiž docela těžké ho získat, navíc ho zakončujete realizací vlastního projektu, který se pak hodnotí. To je taky asi jeden z mála způsobů, jak může člověk projevit vlastní iniciativu a ukázat, že chce něco změnit. Jeden účastník například zavedl systém malých veřejných knihovniček ve svém okrese, to bylo skvělé. Veřejnost v Americe ale rozhodně chápe skaut úplně jinak než my tady.
Co ti tohle dobrodružství dalo?
Určitě to byla skvělá příležitost, jak si vydělat, procvičit angličtinu a poznat jinou kulturu. Za vydělané peníze pak danou zemi procestovat a poznat nové lidi. Já tohle zkrátka miluju. Nebylo to ani tak finančně náročné a může jet jakýkoli skaut od osmnácti do dvaceti šesti let. Taky jsem ráda, že jsem USA nenavštívila třeba s rodinou nebo školou, kdy bych měla všechno nalinkované a neměla tolik prostoru. Dalo mi to opravdu velkou samostatnost.
Jaké další šílenosti se ti za celou dobu staly?
Docela mě překvapilo, jak moc předepsané tam američtí skauti všechno mají. Všichni účastníci tábora musí například preventivně dělat zkoušku z plavání – i když se vůbec neúčastní aktivit ve vodě. Pokud ten test neudělají, ale vodní aktivity zapsané mají, tak je dělat jednoduše nesmí. Nejde tolik o těžkost zkoušky, spousta dětí se spíš bojí, protože na plavání není zvyklá. Navíc to bylo jezero, i s rybami, které kousaly. Další šílenost bylo jejich jídlo – dovážené, zmražené, nezdravé. Sice je tam salátový bar, ale šest týdnů jsem to jíst nevydržela. Navíc netřídí, vůbec. I když jsem se pokoušela změnit jejich názor, nešlo to. A ještě jedna zajímavá věc, co jsem nezmínila – týden na tom táboře stojí tři sta padesát dolarů.
Navštívila bys tuto zemi znovu?
Ano. Chci se podívat ještě na West Coast. A hlavně do přírody. Já bych i oželela ta města, spíš bych si strašně přála projít tu přírodu.
Co všechno jsi tedy procestovala?
Navštívila jsem Severní Karolínu, Boston, New York, Washington, Philadelphia, Virginia Beach, Niagarské vodopády, národní parky a spoustu dalších úžasných míst.
Jakým slovem bys celý zážitek shrnula?
Odhodlání.
